Eugčne Henri Paul Gauguin: Bretaňská krajina s pasáčkem vepřů
A tady je začátek umělecké kariéry Paula Gauguina. Gustave Arosa byl milovníkem umění a v jeho domě se dala vidět díla od umělců, jako jsou Eugene Delacroix, Gustave Courbet a Camille Corot. Pod dojmem z těchto obrazů se rozhodl, že bude také malovat, a bral ve svém volném čase hodiny malby. Na pařížském salonu poznává impresionistického malíře Camille Pissarra a pod jeho vlivem začíná malovat venku v plenéru. Krátce nato se seznamuje s dalšími impresionisty, jako je Edgar Degas, Pierre-Auguste Renoir a Édouard Manet. Od konce osmdesátých let si Gauguin pohrával s myšlenkou na život a práci v tropech. Nejprve váhal mezi Madagaskarem a Tahiti, až Tahiti nakonec zvítězilo. V jeho představách bylo Tahiti exotickým rájem, kde je možné vést šťastný život, aniž by se člověk nějak musel starat o své živobytí. Svému příteli, dánskému malíři Jens-Ferdinandovi Willumsenovi v dopise psal o „šťastných obyvatelích ráje, jejichž život je naplněn pouze zpěvem a láskou.“ Realita byla ovšem jiná. Kolonizaci v patách kráčelo křesťanství a obchod a společně potlačovaly stále silněji původní kulturu, tradiční oblečení bylo nahrazováno evropskou módou. Na jeho obrazech tak nevidíme tehdejší Tahiti, ale pouze jeho sen o Tahiti a jeho šťastných obyvatelích, jeho sen o způsobu života, za kterým sem přijel. Vývoj poměrů na Tahati pro něj nakonec byl nesnesitelný, civilizace pro něj panensky a rajsky nevinné přírody a společnosti nezadržitelně pokračovala. A když v roce1897 utrpí infarkt, odchází Gauguin na ostrov Hiva Oa, který byl sice také francouzskou kolonií, ale původní kultura zde ještě nebyla civilizací tolik potlačena. Paul Gauguin nebyl žádný anděl a plody promiskuity ho podobně jako mnoho dalších nakonec dostihly. V jeho novém domově se u něj začíná projevovat syfi lis a pokus o sebevražu arzenem jeho zdraví podlomí ještě víc. Po nějaké době ho tato choroba upoutá na lůžko a Paul Gauguin zde v květnu 1903 na její následky umírá. |