Zdeněk Lysý povídka
Nikdy nezapomenu, jak se v našem obchodě starší korpulentní paní prohrabovala v koši s psími hračkami a vytáhla velkého chlupatého sklípkana, který se jí něžně ovinul mezi prsty. Tak šílený jekot si nedovedete představit. Její srdce ten šok naštěstí vydrželo, ale nepřál bych vám slyšet, co všechno na nás řvala.
„Hele, jídlo!“ zaradoval se chovatel, chňapl ubohého pavoukovce a šup s ním ke sklípkanovi do terária. „Dobrou chuť, Alfréde,“ popřál svému miláčkovi a šel si v klidu lehnout. „Ráno přijdu k teráriu, doktore,“ vyprávěl mi chovatel sklípkana, „a co nevidím. Uprostřed sedí záchodový pavouk a motá si do pavučiny mého mrtvého Alfréda!“ K tomu chci jen připodotknout, že nebohého sklípkana koupil ten nešťastník v našem obchodě za pět set korun. Škoda, že si Alfréd nepočkal na cvrčka… Ovládán bláhovou představou, že tak nalákám klienty, měl jsem v prvních letech živnosti jednu z výloh upravenou jako terárium pro hroznýše. Nepřilákal jsem však klienty, ale zvědavce a takzvané ochránce přírody, kteří vždy, když jsme hadovi dali do terária oběd ve formě živého mláděte morčete, oblehli výklad a lačně vyčkávali, až hroznýš morče uškrtí a spolyká. A těch komentářů, co jsme museli vyslechnout! „Teda, to jsou lidi, takhle tam hodit chudáčka morče! Vždyť mu ten had něco udělá!“ „No, zatím mu nic nedělá, jenom na něj hledí!“ „No právě, tak ať si pospíší, mně jede za chvilku autobus!“ Nebo: „Podívej, Tomášku, na toho ošklivého hada. Místo aby si s tím roztomilým morčátkem hrál, tak ho žere.“ „Jé, mami, já chci hada!“
Nejvíc mi v paměti utkvěl případ záhadné nemoci krajty písmenkové. „Já to nechápu, pane doktore,“ hořekoval ztrápený chovatel, „starám se o ni dobře, pravidelně ji krmím, hlídám vlhkost a teplotu v teráriu, udržuji ji v čistotě a podívejte.“ Pohlédl jsem do krabice a spatřil apatického, značně vyhublého hada. Pohladil jsem ho. Měl suchou a vrásčitou kůži. „Jak často ho krmíte?“ obrátil jsem se na chovatele. „Jednou za čtrnáct dní. Naposledy dostal myš včera. Vždyť sám víte, že jsem ji tady kupoval.“ „Máte pravdu, já vás z ničeho nepodezírám. Ale ten had vypadá, jako by nežral celé měsíce.“ „Že jo? A přitom těch myší, co už dostal!“ V obchodě cinkl zvonek u dveří. Do obchodu vkráčela mladá zrzka. „Dobrý den. Za kolik vykupujete myší mláďata?“ „Pět korun za jedno.“ „Jenom?“ „Jenom.“ Slečna odešla s třiceti korunami a já se vrátil k vyhublé krajtě. Naordinoval jsem léčivou lázeň a mladou myš a požádal chovatele, ať se za týden ukážou. „Kdyby se to nelepšilo, přijďte co nejdřív.“ Už jsem zavíral obchod, když se k nám ještě stavila asi desetiletá dívenka, naše pravidelná dodavatelka myšátek. „Zase máš jenom jednu myšku?“ podivil jsem se. „To si moc nevyděláš.“ „To nevadí,“ zamumlala holka, vzala pětikorunu a odešla. Ráno už mne čekal před ordinací pán s krajtou. „Žádné zlepšení?“ „Řekl bych, že je to horší.“ Chovatel položil krabici s hadem na stůl. „A přitom včera sežrala myš.“ Stál jsem u výlohy, hleděl do ulice a přemýšlel nad tajemnou hadí chorobou. Před ordinací stálo auto. Apaticky jsem ho přejel pohledem. Zarazil jsem se, znovu se zadíval a pořádně zaostřil. „To červené auto je vaše?“ „Jo,jo.“ „A ta dívka v autě?“ „To je dcera, vezu ji pak do školy.“ Pomalu jsem se obrátil: „Právě jsem odhalil záhadu mizející myši, milý Watsone!“ Jak jste, milí čtenáři, jistě správně uhodli, v autě seděla dívka, která mi každých čtrnáct dnů nosila na prodej vždy jen jednu myšku. Jako zdůvodnění své snahy o úplné vyhladovění otcova plaza s následkem brzkého úhynu uvedla (poté, co jsem zklidnil jejího otce a počkali jsme, až se vydýchá): „Když ta myška byla tak roztomilá a tak hezky na mně hleděla a měla očička jako dva korálky.“ Chudák had. Málem zahynul na nedostatek roztomilosti…
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
