Chov zvířat náleží odnepaměti mezi nejrozšířenější záliby. Téměř každý někdy choval nějakého psa, kočku, andulku, akvarijní rybičky, morče anebo se o ně alespoň staral. Nikoho tak jistě nepřekvapí konstatování, že chování a reakce zvířete mohou být někdy jen obtížně předvídatelné. V jejich důsledku pak může docházet ke vzniku i velmi vysokých škod. V platné právní úpravě se zvířata považují za věci v právním smyslu, byť se projevuje zřetelná a pochopitelná snaha vyhradit jim specifický právní režim.1) Z právního hlediska představují chovaná zvířata (nepřímý) předmět vlastnického práva a jejich vlastník k nim může vykonávat celou řadu oprávnění, která jsou současně významným způsobem limitována právě s ohledem na zvláštní povahu svého předmětu. Zatímco většinou jiných věcí může vlastník bez dalšího svobodně a podle svého uvážení disponovat, podléhá nakládání s mnoha druhy zvířat veřejnoprávní regulaci. Podobně pak platí, že ačkoliv smí vlastník svou věc zpravidla bez dalšího zničit, případně se jí jiným způsobem zbavit, 2) zvíře není možné bez dalšího zabít nebo je opustit, kdykoliv se vlastníkovi zlíbí. České právo, stejně jako jiné vyspělejší právní řády, naopak spojuje s vlastnictvím zvířete řadu povinností, které co do kvantity i kvality významně přesahují míru a charakter povinností spojených s vlastnictvím jiných běžných věcí. Veřejnoprávní katalog povinností má zabránit týrání zvířat Z hlediska ochrany chovaných zvířat představuje nejvýznamnější veřejnoprávní úpravu zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon na ochranu zvířat proti týrání“), který zakotvuje rozsáhlý katalog povinností, jejichž smyslem je zajistit zvířatům odpovídající péči a ochranu ze strany člověka a zamezit jejich týrání. Zákon v první řadě zakazuje týrání zvířat, propagaci takového týrání a bezdůvodné usmrcení zvířete. Ustanovení § 4 pak obsahuje výčet jednotlivých způsobů zacházení se zvířetem, které jsou považovány za týrání zvířete. Pouze namátkou lze uvést, že nikdo nesmí nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly, nesmí podrobit zvíře výcviku či veřejnému vystoupení, pokud je to pro zvíře spojeno s bolestí, utrpením, zraněním či jiným poškozením, dále nesmí být zvíře cvičeno k agresivnímu chování vůči člověku či jiným zvířatům. Stejně tak není přípustné z jiných než zdravotních důvodů omezovat výživu zvířete anebo omezovat bez nutnosti svobodu pohybu nutnou pro zvíře daného druhu, pokud by toto omezování působilo utrpení zvířete, anebo provádět na zvířeti chirurgické zákroky (např. kupírování uší či amputace jedových žláz) za účelem změny vzhledu nebo jiných vlastností zvířete, pokud nejde o zákonem stanovené výjimky. Za týrání se rovněž považuje chov zvířete v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama, či vzájemně způsobovala utrpení. V neposlední řadě je zakázáno i překrmování zvířete anebo opuštění zvířete s úmyslem se jej zbavit nebo je vyhnat (s výjimkou vypuštění zvířete volně žijícího do jeho přirozeného prostředí, pokud je to vhodné z hlediska stavu zvířete a podmínek prostředí). Výčet jednotlivých způsobů týrání zvířete v zákoně má pouze příkladný charakter, neboť se za týrání považuje i jakékoliv jiné jednání, v jehož důsledku dojde k utrpení zvířete. Zákon na ochranu zvířat proti týrání dále zakazuje bezdůvodně usmrtit zvíře, přičemž podává uzavřený a relativně omezený výčet důvodů, pro které je možné zvíře usmrtit (např. využití produktů hospodářského zvířete nebo nevyléčitelná nemoc, těžké poranění anebo stáří zvířete, jsou-li pro další přežívání spojeny s jeho trvalým utrpením, anebo v případě bezprostředního ohrožení člověka zvířetem). Přitom usmrcení (utracení) zvířete smí provést pouze veterinární lékař, osoba se zvláštní odbornou způsobilostí nebo jiná zletilá osoba pod odborným dohledem uvedených osob. Současně jsou přímo zakázány některé metody usmrcení (např. utopení). Zvířata v zájmových chovech Zákon na ochranu zvířat proti týrání vymezuje zvláštní kategorii zvířat v zájmových chovech. Jedná se o zvířata, u nichž hospodářský efekt není hlavním účelem chovu, chovaná buď v určených prostorách (např. výběh, voliéra), anebo v domácnosti, pokud jejich chov slouží především zájmové činnosti člověka (např. provozování kynologie) nebo se jedná o zvíře sloužící člověku jako jeho společník. Každý chovatel musí takovému zvířeti zabezpečit přiměřené podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění jeho biologických potřeb tak, aby nedocházelo k bolesti, utrpení či poškození zdraví zvířete, a současně má povinnost učinit opatření proti úniku zvířete. Z těchto důvodů každý, kdo chová zvíře v zájmovém chovu nebo se ujme toulavého či opuštěného zvířete, odpovídá za jeho zdraví a dobrý stav (byť např. jen předáním toulavého či opuštěného zvířete do útulku). Zvíře chované v zájmovém chovu nesmí být prodáno ani darováno dítěti mladšímu patnácti let bez souhlasu jeho rodičů (příp. jiných nositelů rodičovské zodpovědnosti). Na osobu, která byla rozhodnutím soudu omezena ve způsobilosti k právním úkonům, lze vlastnické právo k takovému zvířeti převést jen se souhlasem jejího opatrovníka, tedy bez ohledu na rozsah konkrétního omezení. Bez dalšího je zakázána shodná dispozice vůči osobě, která byla způsobilosti k právním úkonům zbavena soudním rozhodnutím zcela. Chovatelem zvířete vyžadujícího zvláštní péči (tj. zvířete se zvláštními nároky na zacházení, umístění, krmení, napájení a případně ošetřování)3) může být pouze osoba starší osmnácti let (případně právnická osoba, která péči o zvíře svěří osobě starší osmnácti let) a k chovu takového zvířete si musí navíc obstarat povolení orgánu veterinární správy, nehledě na další zákonem uložené povinnosti. Ještě je třeba poukázat na často opomíjenou povinnost všech prodejců zvířat určených pro zájmové chovy, a sice poskytnout při prodeji každého zvířete kupujícímu písemnou informaci o podmínkách chovu a péči o zdraví a pohodu kupovaného zvířete. Dodržování veškerých uvedených povinností zákon na ochranu zvířat proti týrání zajišťuje citelnými sankcemi. Pouze pro ilustraci lze uvést, že pro případ týrání zvířete, utýrání zvířete nebo jeho bezdůvodného usmrcení fyzickou osobou počítá s pokutou až do výše pět set tisíc korun” případy propagace týrání zvířat zákon postihuje v případě fyzických osob pokutou až do výše dvě stě tisíc korun. Obdobné sankce jsou pak stanoveny pro srovnatelné správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob. Soukromoprávní odpovědnost za škodu způsobenou chovaným zvířetem Jak je patrné z právě uvedeného, má veřejnoprávní regulace za současného stavu uplatňování práva své zřetelné limity. Proto je daleko zajímavější zaměřit pozornost k soukromoprávním aspektům chovu zvířat, neboť za účelem prosazení soukromého zájmu disponuje právo účinnějšími prostředky. Již čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod připomíná, že vlastnictví zavazuje, proto je prvotní a základní povinností vlastníka každé věci zajistit, aby nepoškodil výkonem svého vlastnického práva jiného. Ustanovení § 415 občanského zákoníku ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí a v duchu zásady „neminem laedere“ tak ukládá každému povinnost zachovávat ve svém životě takový stupeň bedlivosti, opatrnosti, předvídavosti a pečlivosti, který lze po každém rozumně a odpovědně se chovajícím člověku v dané situaci a za daných konkrétních okolností rozumně požadovat.5) Jestliže fyzická nebo právnická osoba požadovanou míru bedlivosti, opatrnosti, předvídavosti a pečlivosti v konkrétním případě nevyvine, dochází již samotným tímto nedostatkem k naplnění jednoho z předpokladů občanskoprávní odpovědnosti za způsobenou škodu – již porušení obecné prevenční povinnosti uvedené v § 415 občanského zákoníku zakládá totiž znak protiprávnosti.6) Připomeňme, že mezi další předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 občanského zákoníku náleží kromě protiprávního úkonu vznik škody (v českém právu chápané jako majetkové újmy objektivně vyjádřitelné v penězích) a dále též vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Vzhledem k tomu, že obecná odpovědnost je v občanském zákoníku vybudována na subjektivním principu, vyžaduje se ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti samozřejmě též zavinění škůdce, nicméně naplnění tohoto znaku se podle § 420 odst. 3 občanského zákoníku předpokládá, a bude tak na samotném škůdci, aby prokázal, že škodu nezavinil. V případném soudním řízení, jehož předmětem bude nárok poškozeného na náhradu vzniklé škody, tak bude odpovědný subjekt jako žalovaný zatížen důkazním břemenem o tom, že škodu nezavinil, a to ani z nevědomé nedbalosti (v rámci zavinění se předpokládá pouze nedbalost, úmysl by musel prokazovat poškozený). Žalovaný tak k tomu, aby se odpovědnosti za škodu zprostil, bude muset v řízení prokázat, že svým jednáním škodu způsobit nejen nechtěl, ale především že o možnosti způsobení škody v důsledku svého jednání vzhledem k okolnostem, za kterých ke škodě došlo, a vzhledem ke svým osobním poměrům vědět neměl (míněna je povinnost každého zachovávat objektivně stejnou míru opatrnosti) anebo nemohl (míněna je subjektivní možnost předvídat vznik škody se zřetelem na konkrétní okolnosti a osobu škůdce). Vztaženo na zde řešenou problematiku to ve svém důsledku znamená, že pokud například pes napadne a pokouše jiného psa nebo dokonce člověka a způsobí tak škodu, ať již na majetku nebo na zdraví, pak vlastník útočícího psa k tomu, aby se odpovědnosti za škodu zprostil, bude muset vést v řízení úspěšný důkaz toho, že k takové škodě došlo náhodou, k níž nezavdal podnět, vlastním jednáním poškozeného anebo výlučně jednáním třetí osoby.
Vymezení pojmu zvíře České civilní právo postrádá obecnou definici pojmu zvíře. Výše zmíněný zákon na ochranu zvířat proti týrání zvíře definuje (byť pouze pro vlastní účely) jako každého živého obratlovce s výjimkou člověka, nikoliv však plod anebo embryo. Také předmětem chovu, jak jej má na mysli tento příspěvek, jistě bude typicky obratlovec, nicméně za škodu vzniklou v důsledku porušení prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku se odpovídá, ať škoda vznikne v souvislosti s chovem kteréhokoliv živočicha. Z hlediska koncepce odpovědnosti za škodu, jak je v současné právní úpravě provedena, když zde absentuje zvláštní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem, tak nemá vymezení daného pojmu zvláštní význam. V tomto pojednání se ovšem pochopitelně omezím pouze na typické případy (tj. chov psa, kočky, koně apod.), přičemž je lhostejné, zda se jedná o zvíře ochočené, či nikoliv. Subjekt odpovědnosti Způsobilý subjekt náleží mezi základní předpoklady každé odpovědnosti za škodu. Ve sledovaných souvislostech je zřejmé, že odpovědným subjektem bude zpravidla chovatel zvířete, tedy ten, kdo o zvíře fakticky pečuje, živí je a opatruje, a to obvykle na vlastní náklady. Chovatelem zvířete bude ve většině případů jeho vlastník, nicméně nelze vyloučit, že půjde v konkrétních případech o osoby odlišné. S ohledem na dikci § 415 občanského zákoníku bude potenciálně odpovědným subjektem též každý, kdo se zvířetem nakládá takovým způsobem, že vznikne škoda, ať již mu bylo zvíře svěřeno samotným majitelem či chovatelem, anebo se ho zmocnil dokonce svévolně a protiprávně. Subjektem odpovědnosti může být i dítě. Poměrně často dochází k tomu, že rodiče zvíře „darují“ svým dětem. Zde však nebude především u malých dětí vůbec možné uvažovat o tom, že by v takové situaci mohly bez dalšího vystupovat jako obdarované, a bude namístě považovat rodiče i nadále za vlastníky a chovatele takového zvířete. Pokud rodiče svěří zvíře svému malému dítěti (např. za účelem venčení psa po příchodu ze školy, kdy jsou rodiče stále ještě v zaměstnání) a takové zvíře přitom způsobí škodu, bude třeba danou situaci posoudit podle § 422 občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání. Tedy v závislosti na přítomnosti, či absenci deliktní způsobilosti u nezletilce bude za škodu odpovídat opět rodič (případně kdokoliv jiný, kdo je povinen nad dítětem vykonávat dohled, ať již ze zákona, z rozhodnutí anebo na základě dohody s rodiči), a to výlučně sám (pokud dítě bylo shledáno deliktně nezpůsobilým a rodiči se nepodařilo prokázat, že náležitý dohled nebyl z jeho strany zanedbán), anebo solidárně s dítětem, což bude mít ovšem v řadě případů (s ohledem na obvyklou absenci majetkové samostatnosti osoby dítěte) týž praktický důsledek jako předchozí eventualita. Naopak děti, jejichž věk se blíží zletilosti, již pravidelně budou nositeli způsobilosti k právním úkonům a rovněž způsobilosti deliktní, půjde-li o běžné nakládání s běžně chovanými zvířaty. Protiprávní jednání Protiprávním jednáním se rozumí porušení právní povinnosti, ať již smluvní anebo zákonné, tedy objektivně vzniklý rozpor mezi skutečným jednáním (včetně opominutí) určité osoby a povinovaným jednáním předpokládaným dispozicí právní normy. V námi sledovaných souvislostech je takovou normou § 415 občanského zákoníku, který každému ukládá povinnost počínat si v konkrétní situaci natolik opatrně, pečlivě a předvídavě, aby jinému nevznikla škoda. Porušení této povinnosti je dáno již tím, že nedostatky v zabezpečení zvířete a dozoru nad ním jsou takového charakteru, že nebezpečí vzniku škody za daného stavu věci lze rozumně považovat za možné a reálné (např. typicky již tím, že zvíře za běžného městského provozu volně pobíhá po veřejné komunikaci, nebo vůbec jakýkoliv nekontrolovaný pohyb zvířete v místech vyššího výskytu a pohybu osob). K této prevenční povinnosti Nejvyšší soud ČR konstatoval, že každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který po něm lze vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škody na životě, zdraví či majetku (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006). Důkazní břemeno prokázání protiprávního jednání škůdce leží v soudním řízení na poškozeném. Naopak škůdce se může v řízení dovolávat toho, že jeho jednání naplnilo znaky některé z okolností vylučujících protiprávnost, jak je vymezuje teorie občanského práva (v první řadě tedy svépomoc podle § 6 občanského zákoníku a zejména její specifické druhy – krajní nouzi a nutnou obranu), pak ovšem bude muset existenci takové okolnosti rovněž prokázat. Pokud se mu to podaří, znak odpovědnosti spočívající v protiprávním jednání naplněn nebude a v důsledku toho nedojde ke vzniku ani samotné odpovědnosti za škodu. Škoda Z hlediska rozsahu náhrady škody se hradí jak skutečná škoda, tak ušlý zisk. Pravidelně se škoda hradí v penězích; ve výjimečných případech, kdy je to možné a účelné, lze škodu nahradit na žádost poškozeného uvedením do předchozího stavu. Pokud by snad poškozená věc byla v podílovém spoluvlastnictví, pak se náhrady vzniklé škody může pochopitelně domáhat kterýkoliv ze spoluvlastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1057/2005). Vznik škody a její výši musí prokazovat poškozený. Příčinná souvislost Příčinnou souvislostí se rozumí vztah příčiny a následku mezi protiprávním jednáním, tedy porušením povinnosti podle § 415 občanského zákoníku, a vznikem škody. Vztah příčiny a následku lze jinými slovy vystihnout i tak, že ke škodě by nebylo došlo, nebýt protiprávního jednání určité osoby. Přitom takové protiprávní jednání nemusí být nutně jedinou příčinou vzniku škody, může jít i o jednu z více příčin, které se na vzniku škody podílejí, nicméně stále musí jít o příčinu, tedy okolnost, bez které by ke škodě nedošlo, a to příčinu podstatnou. Řetězec příčinné souvislosti bude naopak narušen, jakmile do děje vstoupí jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2142/2007). Existenci příčinné souvislosti v soudním řízení prokazuje poškozený, přičemž kauzální vztah musí být v řízení bezpečně prokázán. Především nelze za příčinnou souvislost pokládat pouhou pravděpodobnost vzniku škody, obecnou pravidelnost vzniku určitého následku z určité příčiny, anebo dokonce pouhou časovou následnost, přičemž na existenci příčinné souvislosti lze vždy usuzovat pouze z konkrétních okolností případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. dne 25 Cdo 936/2006). Za příčinu ovšem nelze považovat skutečnost, která je sama již následkem původní škodné události (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2692/2006). Kromě toho musí být vznik škody jako následek jeho protiprávního jednání pro škůdce objektivně předvídatelný. 9) Poškozený tak bude muset prokazovat, že ke vzniku škody došlo právě v důsledku nedostatečného dozoru chovatele nad jeho zvířetem (resp. v důsledku nedostatečného zajištění zvířete). To ovšem v praxi obvykle potíže nečiní. Zavinění Jak již bylo výše naznačeno, z hlediska zavinění postačí pouhé nedbalostní počínání, z něhož vzejde škoda. Tím spíše samozřejmě odpovědnost při splnění dalších vyžadovaných předpokladů vzniká, pokud je škoda způsobena dokonce úmyslně, tedy např. poštváním či rozdrážděním zvířete, aby na poškozeného zaútočilo,10) anebo úmyslným vytvořením podmínek, za kterých zvíře zaútočí, neboť se jednáním poškozeného cítí ohroženo. Úmyslná forma zavinění má pak význam především z hlediska plynutí delší (desetileté) promlčecí doby, pokud nejde o škodu na zdraví, pro kterou se z důvodu ochrany poškozeného uplatní pouze doba subjektivní.
Chovatel zvířete musí v každé situaci předvídat, že může dojít k neočekávanému a nebezpečnému chování zvířete, a být na takovou situaci připraven tak, aby ji spolehlivě zvládl; proto, pokud už se rozhodne k chovu zvířete, má se seznámit se vším, co s chovem souvisí, aby tak předešel potenciálnímu nebezpečí vzniku škody (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006). V soudním řízení ponese škůdce důkazní břemeno ohledně prokázání toho, že vznik škody nezavinil. Bude-li se chtít vyvinit, bude muset do řízení vnést důkazy, které prokazují, že buď škoda vznikla náhodou, k níž nezavdal podnět, anebo že škoda vznikla jednáním samotného poškozeného ve smyslu § 441 občanského zákoníku či třetí osoby. Ke zproštění odpovědnosti přitom nebude postačovat, pokud se škůdci podaří prokázat, že k zabránění vzniku škody učinil vše, čeho byl podle svých subjektivních (osobních) schopností a znalostí schopen. Posouzení, zda škůdce vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o možnosti vzniku škody vědět měl a mohl, má totiž objektivní povahu, vyžaduje tedy po každém stejnou minimální úroveň obezřetnosti a předvídavosti. Právo si zde vypomáhá hypotetickým modelem řádně a rozumně se chovající a uvažující osoby za účelem zjištění, jaký stupeň posouzení a předvídání následků by v dané situaci vyvinula taková hypotetická osoba ve srovnání s konkrétní osobou, o jejíž odpovědnost se jedná.11) Toto objektivní kritérium se ovšem uplatňuje konkrétně, to znamená s ohledem na konkrétní situaci, za které ke škodě došlo, a diferencovaně, tedy s přihlédnutím k postavení a zkušenosti odpovědné osoby.12) Chovatel, který se bude chtít vyvinit (zejména s poukazem na náhodu, k níž nezavdal podnět), bude muset v soudním řízení prokázat, že v rámci dozoru nad chovaným zvířetem učinil taková opatření, která jsou podle každé rozumně uvažující osoby z objektivního hlediska způsobilá zabránit způsobení škody zvířetem. Tato opatření musí být přiměřená konkrétním okolnostem případu, a proto již z tohoto důvodu nejsou žádným právním předpisem vymezena (např. určením výšky, materiálu, odolnosti či konstrukce oplocení pozemku, na kterém je chován pes určitého plemene). Volný pohyb zvířete na veřejném prostranství V nedávné soudní praxi byl řešen zajímavý případ, kdy se chovatel zvířete dovolával jako důvodu zproštění své odpovědnosti právě skutečnosti, že ke škodě došlo náhodou, k níž nezavdal podnět (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006). Skutkově se jednalo o situaci, kdy se matka se svým dítětem vypravila v letních měsících na louku, hojně navštěvovanou během teplých dní, neboť sloužila veřejnosti jako pláž. Během hraní se tady dítě přiblížilo obličejem k psovi, který ležel na dece vedle žalovaného. Pes se pravděpodobně lekl a dítě poranil zuby ve tváři. Pes ležel klidně na dece, pod kontrolou chovatele a okamžitě uposlechl pokynu majitele, jakmile majitel incident zaznamenal. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že ze strany žalovaného nedošlo k porušení § 415 občanského zákoníku a v odvolacím řízení byl tento rozsudek potvrzen. Nicméně dovolací soud oba rozsudky zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a v duchu výše nastíněných zásad upozornil oba soudy na nutnost zabývat se důkladněji otázkou případného zavinění chovatele zvířete: „V konkrétní situaci posuzovaného případu s přihlédnutím ke všem v řízení zjištěným okolnostem se dalo objektivně předpokládat nebezpečí vzniku škody při možném kontaktu psa s dětmi hrajícími si v blízkém okolí, jejichž pohyb nelze dopředu předvídat. Pes žalovaného sice ležel na dece v jeho bezprostřední blízkosti a byl plně pod jeho kontrolou, avšak nelze přehlédnout, že se žalovaný vypravil se psem na veřejné místo, využívané za teplých dnů jako pláž, kde se nacházelo za příznivého počasí velké množství lidí, což ve svém důsledku klade vyšší nároky na splnění prevenční povinnosti žalovaného, který na takovém místě musí dbát zvýšené opatrnosti a obezřetnosti. Z tohoto důvodu je také nutné dovodit povinnost žalovaného zabránit možnému kontaktu jeho psa s další osobou na takto frekventovaném místě. Samotná skutečnost, že pes bez náhubku a vodítka ležel na dece se svým pánem, evidentně nebyla dostatečným opatřením k zabránění vzniku škody na zdraví dítěte při kontaktu se psem. S ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví poškozené nelze příčinu jejího zranění označit za náhodu, k jejímuž naplnění sám žalovaný nepřispěl. S odvolacím soudem se lze ztotožnit potud, že matka poškozené spoluzpůsobila vzniklou škodu, neboť zanedbala řádný dohled nad dcerou, a že příčiny vzniku škody na zdraví žalobkyně v podstatné míře spočívají v chování poškozené a její matky“. Lze tudíž shrnout, že pokud došlo k pokousání dítěte, nelze hovořit o tom, že by chovatel nad svým psem vykonával účinnou kontrolu. Ačkoli v daném případě nese svůj díl viny též matka dítěte, která na ně dostatečně nedohlížela, musí podle mého názoru případné škodlivé následky nebezpečí nést především a zásadně ten, kdo do dané situace o své vůli prvek nebezpečí vnáší. Veřejná prostranství (např. parky, hřiště, ale právě i koupaliště) jsou svojí povahou určená a zařízená v první řadě ke shromažďování velkého počtu lidí, k jejich odpočinku, relaxaci, hře, oddechu a sportu,13) což platí samozřejmě i pro děti, jejichž hra, zábava a pohyb vůbec se přirozeně vyznačují značnou měrou nepředvídatelnosti. Pokud se tedy někdo rozhodl pro chov zvířete a současně pociťuje nutkavou potřebu brát ho s sebou i na taková místa, musí počítat s tím, že nad svým zvířetem musí mít neustále absolutní kontrolu, jinak nelze uvažovat o tom, že by se v rámci řešení odpovědnosti za případně vzniklou škodu zcela vyvinil. Je tedy na samotném chovateli, aby výkon kontroly nad jeho zvířetem a v jejím rámci přijatá a podniknutá opatření ke zvládnutí zvířete byla taková, aby mu umožňovala adekvátní a účinnou reakci z jeho strany (např. upozornit dítě, že se nemá snažit pohladit jeho psa). Lapidárně řečeno, existují místa, kde je již z povahy věci běžný volný a do jisté míry nekontrolovatelný pohyb osob (např. rušné centrum města, park, koupaliště, vozovka, hřiště, nákupní centrum), takže volný pohyb zvířat, která mohou být zdrojem potenciálního nebezpečí, je třeba podrobit adekvátním omezením (jinak v případě vzniku škody nastane odpovědnost). Platí to ale samozřejmě i naopak (např. na soukromém pozemku chovatele nebude omezení pohybu zvířete zpravidla nutné a naopak určitým omezením se budou nuceni podrobit vstoupivší osoby). Podobné závěry se podávají rovněž z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007, podle kterých je obsah prevenční povinnosti nutné vykládat v úzké souvislosti s tím, na jakém místě se zvíře nachází a kde tedy došlo ke škodě. Současně se uvedený rozsudek poměrně instruktivně zabývá posouzením míry spoluzavinění na straně chovatele zvířete a na straně rodiče, z jehož strany došlo k zanedbání povinného dohledu nad nezletilým dítětem, a předkládá tak praxi užitečné vodítko pro posouzení obdobných případů. Střet provozu se zvířetem Do určité míry uzavřenou a v praxi relativně frekventovanou problematiku představuje řešení střetu volně pobíhajícího zvířete s motorovým vozidlem. Není třeba zdůrazňovat, že zvíře, až na opodstatněné výjimky (může jít např. o tažného nebo policejního koně, každopádně však zvíře uvyklé rušnému provozu), do provozu zásadně nepatří, neboť jeho často nepředvídatelné chování a reakce velmi významně zvyšují riziko, které je již samo o sobě v případě provozu dopravních prostředků s ohledem na zvláštní povahu takového provozu velmi vysoké. Pokud však již ke střetu došlo, je nutné se ze skutkového hlediska zvlášť podrobně zabývat jednak zanedbáním dohledu odpovědné osoby nad volně pobíhajícím zvířetem a z toho pramenící odpovědností podle § 420 občanského zákoníku ve vazbě na § 415 občanského zákoníku, jednak případným porušením právních povinností týkajících se provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla, které může vést ke vzniku spoluzavinění na vzniklé škodě ve smyslu § 441 občanského zákoníku (a v tomto rozsahu současně ke zproštění odpovědnosti chovatele), nebo dokonce k založení odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku podle § 427 občanského zákoníku za škodu (např. na usmrceném zvířeti) vyvolanou zvláštní povahou takového provozu. Praxí byl řešen případ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001), kdy došlo ke střetu koně (klisny) volně pobíhajícího po silnici s projíždějícím automobilem. Skutkový stav věci byl takový, že žalovaný jel na své klisně po polní cestě, kde se setkal s dvěma jezdkyněmi na mladých hřebcích, z nichž jeden zaútočil na klisnu žalovaného, takže z ní žalovaný raději sesedl. Po opakovaném ataku hřebce se klisna svému majiteli vytrhla a utíkala před útočícím hřebcem přes pole, vběhla na silnici do jízdní dráhy vozidla žalobce a v důsledku srážky došlo ke zdemolování vozidla a ke zranění klisny. Na podkladě tohoto skutkového stavu Nejvyšší soud ČR k zavinění žalovaného konstatoval: „Žalovaný jako chovatel koně, i když nevěděl, že se jeho klisna při setkání s hřebcem může vymknout jeho dozoru a stát se neovladatelnou a způsobit případně škodu, to vědět měl a mohl. Proto dovolací námitka žalovaného, že klisna se z jeho moci dostala za situace, kterou nemohl předvídat ani jí zabránit, a že se z jeho dozoru vymanila náhodou, ke které zaviněně nevytvořil podmínky, není důvodná. Vytvoření podmínek v daných souvislostech totiž neznamená jen náhodné setkání klisny s hřebcem, při němž může dojít k případnému ataku zvířat, nýbrž např. i nezkušenost s chovem koně, neznalost biologických procesů u zvířat, nedostatečná informovanost o jejich momentálním stavu apod., kteréžto nedostatky by chovateli koně měly případně zabránit v tom, aby se svým zvířetem vyjížděl na veřejné prostranství mezi obcemi, kde k setkání s jinými zvířaty a event. též k jejich reakci v kritické situaci může dojít“. V téže věci pak již Krajský soud v Ústí nad Labem, který se zabýval odvoláním žalobců, trefně shrnul: „pokud se totiž někdo rozhodne k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se vším, co s chovem souvisí, a je povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možné škodě způsobené zvířetem a plnil tak svou preventivní povinnost“. Současně k tomu odvolací soud dodal, že povinností žalovaného bylo předvídat „nepřiměřené chování zvířat“ a být na takovou situaci teoreticky i prakticky připraven tak, aby ji zvládl. V jiné věci (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003) se soudy zabývaly žalobou, jíž byl uplatňován nárok na náhradu škody vzniklé na motorovém vozidle v důsledku nehody, k níž došlo tím, že pes žalovaného náhle vběhl do vozovky před vozidlo žalobce a došlo ke střetu. Soud prvního stupně žalobu zamítl, když přisvědčil argumentaci žalovaného, že s ohledem na velikost psa, jeho stáří a plemeno učinil dostatečná opatření proti jeho úniku, neboť zvíře choval na oploceném pozemku v kotci s podezdívkou, který byl opatřen pletivem do výše 160 cm. Vzhledem k tomu, že se zvíře nikdy nesnažilo utéct a bylo povahově mírné a hodné, nemohl žalovaný předvídat jeho reakci a ani předpokládat, že pes kotec prokouše a podhrabe plot pozemku. Také odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že k úniku psa došlo náhodou, k níž žalovaný svým opomenutím nevytvořil podmínky, proto není jeho odpovědnost dána. Dovolací soud obě předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí velmi výstižným způsobem shrnul podstatu odpovědnosti za škodu způsobenou chovaným zvířetem, jak je pojímána v recentní právní úpravě: „Jestliže v řízení bylo prokázáno, že pes žalovaného volně pobíhal bez dozoru po veřejné komunikaci a způsobil dopravní nehodu, při níž byl poškozen automobil žalobce, je zřejmé, že žalovaný kritického dne nevykonával nad svým chovaným zvířetem náležitý dozor a že jako jeho majitel si nepočínal tak, aby se pes nezaběhl na silnici, a neučinil tedy vše, aby zabránil vzniku škody; již tím je z občanskoprávního hlediska dáno protiprávní jednání (opomenutí) žalovaného podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž zavinění ve formě nevědomé nedbalosti se předpokládá. Bylo tudíž na žalovaném, aby učinil vše pro to, aby vzniku škody zabránil, a z toho hlediska není proto rozhodující, jakým způsobem byl kotec vybudován, nýbrž to, že pes z něj uvedeného dne unikl, pohyboval se po veřejné komunikaci a v důsledku střetu s automobilem žalobce způsobil na vozidle škodu“. Netřeba jistě dodávat, že takové pojetí odpovědnosti chovatele za škodu způsobenou jím chovaným zvířetem klade na jeho přístup k plnění své prevenční povinnost zvlášť vysoké nároky, které mu významným způsobem ztěžují možnost zprostit se řešené odpovědnosti za škodu, když navíc ponese v řízení ohledně skutečností umožňujících zproštění se odpovědnosti důkazní břemeno, čímž se jeho procesní situace dále významně komplikuje. Trestněprávní souvislosti Není jistě překvapivé, že nedostatky v zabezpečení chovaných zvířat mohou mít též svůj trestněprávní rozměr s tím, že předpoklady trestní odpovědnosti se pochopitelně zásadně odlišují od předpokladů občanskoprávní odpovědnosti za způsobenou škodu, jak byly výše naznačeny. Již bylo upozorněno na trestní následky týrání zvířete, k němuž dochází, pokud je se zvířetem zacházeno způsoby, které podrobně vypočítává § 4 zákona na ochranu zvířat proti týrání (za splnění dalších vyžadovaných předpokladů může dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání zvířat podle § 203 trestního zákona). Trestní praxe řeší ovšem častěji především případy ublížení na zdraví, a to podle § 223 trestního zákona, pokud jde o prosté ublížení na zdraví, anebo podle § 224 trestního zákona, pokud jde o způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti.14) Obě skutkové podstaty pak počítají s tím (u prostého ublížení na zdraví v základní skutkové podstatě, v rámci způsobení těžké újmy na zdraví pak v kvalifikované skutkové podstatě), že k ublížení na zdraví či způsobení těžké újmy na zdraví došlo mimo jiné porušením důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona. Takovou povinností může být v konkrétním případě také povinnost vymezená v § 415 občanského zákoníku. Tak byl před Nejvyšším soudem ČR (viz rozhodnutí ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002) řešen vcelku typický případ, kdy obžalovaná venčila svého psa nepřipoutaného na vodítku a bez náhubku. Došlo k setkání s jiným psem, jehož majitelka, ve snaze svého menšího psa ochránit, jej vzala do náruče. Pes obžalované na ni však skočil, porazil ji a následně pokousal, čímž jí způsobil mimo jiné četné tržné rány na předloktí. V tomto případě žádný ze soudů, které věc řešily, neměl nejmenší pochyby o zavinění obžalované, zvláště když bylo prokázáno, že obžalovaná měla již dříve problémy se zvládnutím psa. Pokud pes za dané situace nebyl upoután na vodítku a neměl nasazený náhubek, ačkoliv obžalovaná s ohledem na negativní zkušenosti z minulosti měla vědět, že není v jejích silách psa zvládnout a že může dojít ke konfliktu a napadení jiného psa, eventuálně osoby, nebylo nijak obtížné dospět k závěru o nedbalostním zavinění obžalované. V jiném případě (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 257/2007) došlo dokonce k usmrcení poškozeného v důsledku mnohačetných poranění obličeje a krku poté, co byl napaden třemi psy rasy amerického pitbulla, kteří utekli z pozemku, jehož oplocení nebylo majitelem řádně zajištěno. Zde dovolací soud shrnul, že obžalovaný musel vědět, že „psi jsou obecně nebezpečnými zvířaty způsobilými bez dostatečného dozoru a ostrahy druhým osobám způsobit zranění či smrt. Je též nutné poznamenat, že nebylo potřebné zkoumat v daném případě ani to, zda právě jím chovaná konkrétní plemena jsou více nebezpečná než psi jiní, protože k vážnému poškození zdraví či ke smrti člověka může dojít v případě pokousání psem plemene i méně nebezpečného“. Dále pak dovolací soud výslovně konstatoval: „Forma prevenčního opatření směřujícího k tomu, aby obviněný měl náležitý dozor nad svými psy, záležela jen na něm jako na jeho chovateli, když žádný právní předpis neurčuje, jak má být pes zajištěn (uvázán, umístěn v boudě, v oplocení atd.), a ani neurčuje, jaká má být síla drátěného pletiva, kterým má být kotec psa toho kterého plemene, stáří a velikosti obehnán, vybudován a proti úniku zvířete zabezpečen. Bylo tudíž na obviněném, aby učinil vše pro to, aby vzniku škodlivého následku zabránil“. * * * Na závěr lze pouze znovu upozornit na povinnost každého chovatele zajistit takový výkon dohledu nad chovaným zvířetem, aby podle možností minimalizoval riziko vzniku případné škody. Chování a reakce zvířete bývají v mnoha případech nepředvídatelné a v jejich důsledku může docházet ke vzniku vysokých škod, přičemž současná úprava odpovědnosti za takto vzniklou škodu dává chovateli zvířete jen velmi málo možností vyhnout se její plné náhradě.15) Poznámky: 1) Aktuálně jde o úvahy de lege ferenda, nicméně určitý zvláštní právní režim jim přiznává již současná odborná literatura (Švestka, Spáčil, Škárová a kol.: Občanský zákoník I. § 1 – § 459. Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, str. 584 a násl.). 2) Rozumí se s přihlédnutím k příslušné veřejnoprávní regulaci, neboť již z důvodu veřejného zájmu nelze v současné společnosti ponechat ani takovou oblast zcela neregulovanou (např. zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). 3) Tuto skupinu zvířat specifikuje vyhláška č. 411/2008 Sb., o stanovení druhů zvířat vyžadujících zvláštní péči. Pouze pro zajímavost lze uvést, že mezi zvířata vyžadující zvláštní péči náleží mimo jiné jedovatí plazi, krokodýli, primáti nebo šelmy. 4) Toto ustanovení považuji za výraz povrchního přístupu zákonodárce k oblasti správního trestání. Účelu zákona lépe poslouží důsledná kontrola plnění povinností, které zákonodárce adresátům norem ukládá, a následně rychlé a nekompromisní uplatnění sankce v případě zjištění porušení těchto povinností – samotná výše sankce hraje spíše podružnou úlohu. Překotné, nepromyšlené a spíše jen pro efekt prováděné regulace, pro které jsou příznačné právě a jenom extrémní sankce, se naprosto míjejí účinkem, pokud stát není schopen po materiální, personální a organizační stránce zajistit jejich účinnou kontrolu a vynucení. 5) Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II., 4. vydání, ASPI, a. s., Praha 2006, str. 403. 6) V podrobnostech viz Melzer, F.: Ustanovení § 415 občanského zákoníku a stanovení protiprávnosti jako předpokladu náhrady škody podle občanského zákoníku, Časopis pro právní vědu a praxi č. 3/2002; Brabec, S.: Povinnost prevence, Právní rádce č. 6/2004. 7) S tím ostatně souvisí masivní uplatňování konstrukcí založených na principu objektivní odpovědnosti v rámci jednotlivých institutů a nebývalý rozvoj pojištění odpovědnosti za škodu. 8) Ustanovení § 1320: „Poškodilo-li někoho zvíře, odpovídá za to ten, kdo je k tomu popouzel, dráždil nebo opomenul je opatrovati. Kdo zvíře chová, odpovídá, nedokáže-li, že se postaral o potřebné opatrování a dohled“. 9) Současná občanskoprávní nauka totiž vychází z teorie adekvátní příčinné souvislosti. To znamená, že odpovědnost za způsobenou škodu bude dána pouze tehdy, pokud je škoda podle obvyklého běhu věcí a podle obecné zkušenosti adekvátním následkem konkrétního protiprávního úkonu. Škůdce tedy mohl za daných okolností a v daném postavení (obojí je ovšem třeba chápat objektivně) vznik škody, tak jak posléze nastala, jako následek svého protiprávního jednání předpokládat (předvídat), tak jak by jej předpokládala každá rozumně se chovající osoba, pokud by se octla v postavení shodném s postavením škůdce (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8 vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 496). 10) V této souvislosti lze upozornit na § 4 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat proti týrání, podle kterého se mimo jiné za týrání považuje jakékoliv vychovávání, cvičení nebo účelové používání zvířete k agresivnímu chování vůči člověku nebo jiným zvířatům. Spolu s recidivou naplňuje takové týrání formální znaky skutkové podstaty trestného činu týrání zvířat podle § 203 trestního zákona; za předpokladu odpovídajícího stupně společenské nebezpečnosti by došlo k založení trestněprávní odpovědnosti. Pokud k takovému jednání došlo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, šlo by o skutečnost podmiňující užití vyšší trestní sazby. 11) Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II., 4. vydání, ASPI, a. s., Praha 2006, str. 458. 12) V tomto smyslu je třeba klást přísnější požadavky především na profesionály (např. policejního psovoda, chovatele zvířete v zoologické zahradě, veterináře), ale lze tak do jisté míry diferencovat i mezi dlouholetým a zkušeným amatérským chovatelem a například osobou, jejímuž dohledu bylo zvíře krátkodobě svěřeno. Zde je ovšem třeba upozornit, že pokud způsobí škodu zvíře pouze svěřené něčímu dohledu, bude často zavinění takové osoby spočívat již v tom, že souhlasila s převzetím dozoru nad zvířetem, pro jehož výkon není objektivně disponována odpovídajícími znalostmi a zkušenostmi (uvažovat lze samozřejmě i o spoluodpovědnosti chovatele, který takové osobě dozor nad zvířetem svěří, ač si musí být vědom, že není k takovému dozoru způsobilá). Na tomto místě platí obecný závěr o odpovědnosti osob za případné negativní následky vzniklé v důsledku dobrovolně převzaté činnosti, jejíž náročnosti jejich znalosti, schopnosti a zkušenosti nedostačují. 13) Pouze na okraj lze poznamenat, že v řadě zemí na západ a na jih od našich hranic je právě z těchto důvodů psům vstup do veřejných parků (o hřištích a koupalištích vůbec nemluvě) mnohdy výslovně zapovězen, důsledně kontrolován a citelně sankcionován, případně je vstup se zvířetem omezen na odlehlejší a méně frekventovanou část parku. 14) Záměrně ponechávám stranou extrémní případ úmyslné formy ublížení na zdraví, příp. dokonce trestný čin vraždy, byť jsou pochopitelně myslitelné. 15) Určitým řešením pro opatrného chovatele může být například pojištění odpovědnosti za škodu.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
