Odpovědnost za vady nejen u zvířat

David Adamovič – tým PKMK

Budeme se zabývat odpovědností za vady a záručními dobami dle NOZ nejen obecně, ale i ve vztahu ke zvířatům

Jak už jsme minule avizovali, v dnešním příspěvku plynule navážeme na předchozí článek a budeme se zabývat odpovědností za vady a záručními dobami podle NOZ (nový občanský zákoník) nejen obecně, ale i ve vztahu ke zvířatům. Nejprve krátký exkurz do aktuálně platné a účinné právní úpravy: Podle současného občanského zákoníku musí vady kupující uplatnit u prodávajícího bez zbytečného odkladu.

Jdeli konkrétně o vady zvířat, je nutno vady uplatnit do šesti týdnů od převzetí. Pokud se tedy v této lhůtě domáháte u prodávajícího nároku z odpovědnosti za vady a on vám nevyhoví, máte možnost se tohoto nároku domáhat u soudu. Jak vyplývá z judikatury, ke skutkové podstatě nároku z odpovědnosti za vady, resp. k jeho uplatnění, za vady patří nejen úplatná smlouva, vadné plnění, ale i včasné vytknutí vad. Záruční doba na spotřební zboží je 24 měsíců.

Pokud výše uvedené srovnáme s příslušnými ustanoveními NOZ, zjistíme, že v této oblasti se významně zesiluje právní postavení kupujícího, kterému se dostalo vadného plnění. Prodávající primárně odpovídá za jakost při převzetí. Pokud se vada na předmětu plnění projeví v prvních šesti měsících od převzetí, bude se mít obecně za to, že věc byla vadná již při převzetí.

Na rozdíl od aktuálně platné a účinné úpravy by však soud z úřední povinnosti neměl přihlížet k opožděnému ohlášení vady na předmětu plnění. Měl by k ní přihlédnout jen pokud prodávající vznese námitku včas neoznámené vady. Taková námitka musí být řádně odůvodněna. Prodávající však nemá právo na námitku, jestliže by vada byla důsledkem skutečnosti, o které prodávající v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět. Z uvedeného plyne, že nárok na vady bude podléhat „jen“ promlčení, nikoliv prekluzi. Tudíž pro prodávajícího může více než kdy dříve platit známá právní zásada, že práva patří bdělým.

Podle ust. § 494 NOZ živé zvíře již není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Tudíž ustanovení o odpovědnosti za vady jakož i o záruční době a dalších předmětných záležitostech by měla být na zvířata aplikována přiměřeně, s ohledem na jejich zvláštní postavení, „životnost“ apod.

Novinkou v NOZ je ustanovení § 2933 NOZ upravující náhradu škody způsobené zvířetem, které stanoví, že způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem, nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.

Dalším novým ustanovením je § 2970 NOZ, které obsahuje úpravu nákladů v souvislosti se zraněním zvířete. Při poranění zvířete nahradí škůdce účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu. Náklady spojené s péčí o zdraví nejsou neúčelné, i když podstatně převyšují cenu zvířete, pokud by je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného.

Pojetí zvířete jako živého tvora nadaného smysly můžeme považovat za zlepšení jejich právního postavení, ovšem nová právní úprava vyvolává a jistě ještě vyvolá řadu otázek a jejich řešení přinese až praxe.