Omluva všem dříve narozeným kolegům

Dovoluji se touto cestou omluvit všem kolegům dříve narozeným, které jsem nazval na posledním sněmu v Táboře geriatriky a vší v kožichu. Při obhajobě slev pro kolegy – seniory jednoho z našich nejstarších členů našeho plzeňského sdružení jsem „nechal cloumat zlostí svůj majestát“. Ale pak jsem si uvědomil, jak nevhodný byl můj výstup. To si skutečně všichni dříve narození kolegové nezaslouží, a zneuctil bych vzpomínky na kolegy, ke kterým chovám bezmeznou úctu a obdiv a stali se pro mne vzorem. Ovšem nemohu k obhajobě slev členských poplatků zaujímat vstřícné stanovisko, neboť jsem zastánce solidárního jednání mezi všemi členy KVL ČR, to znamená, že máme stejné povinnosti a následně stejná práva. Proto si dovoluji okomentovat argumenty pro poskytování slev seniorům.

1. Začátky výkonu veterinární činnosti po privatizaci veterinární služby

Při výčtu všech argumentů a pohledů do historie seniorské veterinární medicíny se mi udělala tma před očima a vzpomněl jsem si na své začátky čerstvého absolventa VFU Brno (rok 1992). S hlavou plnou ideálů a diplomem jsme jako čerství absolventi byli postaveni před několik povinností:

1) platit členské poplatky v plné výši,
2) absolvovat ochranářskou půlroční veterinární praxi.

Naprosto jsme nechápali smysl této praxe s ohledem na předcházející ročníky, které tuto praxi nemusely absolvovat, nutnost předkládat základní vybavení bez ohledu na specializaci veterinárního pracoviště (z této povinné výbavy mi zůstal již jenom nerezový trokar – jako nostalgická vzpomínka na dobu minulou). Postrádali jsme jakýkoliv seznam kolegů ochotných přijmout nás začínající, „veterinární embrya“ jako praktikanty, kteří musí povinně absolvovat tuto povinnou praxi. Naštěstí kolegialita a smysl pro zodpovědnost překlenuly toto období povinných praxí a oboustranná jednání s alma mater vyústily ve změnu sylabů, které zajišťují posluchači dostačující praxi, jenž mu umožňuje plnohodnotně vstoupit do podnikání po absolutoriu naší alma mater bez rozdílu oborového původu (činnost veterinární léčebnou a preventivní činnost podnikatelským způsobem může vykonávat absolvent fakulty všeobecného veterinárního lékařství i fakulty veterinární hygieny a ekologie). V tomto bouřlivém období byla pravděpodobnost úspěšného podnikání ve veterinární činnosti dosti složitá. Mladší kolegové tuto dobu budou znát již jenom z vyprávění a nebudou věřit, že to bylo snad možné. Brzy po privatizaci byla situace nás, absolventů velice tristní. Veterinární rajony byly obsazeny tzv. tradičním způsobem a státní zakázkou. S úsměvem vzpomínám na tzv. rajonování obvodů, kde povinné očkování proti vzteklině psů mohl vykonávat pouze veterinární lékař, který na tomto území byl zodpovědný za výkon tzv. státní zakázky. Území byla pevně dána a respektována. Průnik čerstvých absolventů byl často nemožný. O prodeji obvodu jsme si mohli nechat jenom zdát, a pokud mě paměť neplete, tak si pamatuji pouze jednoho kolegu, který si snad koupil obvod formou kartotéky klientů. I v tomto směru se stále hledají modely a standardy oboustranně výhodně pro všechny zúčastněné strany. Doba a čas prokáže, zda naše stavovská organizace KVL ČR splnila své poslání „prosazovat a hájit práva a profesní, sociální a hospodářské zájmy svých členů“. Začínající lékaři po praxi často na tzv. zelené louce budovali svá pracoviště a snažili se prosadit často v konkurenci již zavedených veterinárních pracovišť, kde se za směšné ceny SVS ČR zbavila materiálu a nemovitostí pro svou činnost již nepotřebnou. Bohužel mnoho kolegů již zapomnělo do svých ‘plaťáků’ zahrnout ceny za tyto levně obstarané vstupy, pokud ano, tak to byly ceny, které nerespektovaly aktuální stav na trhu veterinárního materiálu a zařízení. Kdežto začínající lékař musel nakoupit za ceny obvyklé a ve svých kalkulacích se nedopočítal a nedosáhl cenových relací některých kolegů.

V současné době nejsem schopen tyto výše uvedené úkony vykonat s čistým svědomím, vědomím a podnikatelským způsobem, neboť podnikám proto, abych měl zisk a ne proto, abych žil a živořil. Proto mi jako nehoráznost připadá argumentace s ohledem na důchodovou reformu. Mnoho déle sloužících kolegů by si mělo uvědomit, že pokud nebudou vykazovat zisk, tak se jim stát odmění výší důchodové renty a nad tou pak bohužel často zapláčou a nehledě na výši nemocenské. Kumulace zisku v pozdním věku je nutností a nezbytností, jinak se kolegové octnou buď pod mostem, nebo na posledních stránkách Zvěrokruhu v zarámovaných stránkách a budeme na ně vzpomínat jenom jednou ročně, a to na sněmu KVL ČR při obřadném zahajování, poslechu zdravic a posledním rozloučení. Bohužel je smutnou zkušeností a statisticky prokázáno, že veterináři nejen u nás, ale i v zahraničí úspěšně zaplňují stránky černých kronik a jejich úspěšnost sebevražd překonává skokany z mostů a stopaře vlaků na kolejích. Kde jinde bychom měli páchat sebevraždy, nežli na svých veterinárních pracovištích a svými opiáty a jedinečným a jednorázově použitelným vitamínem T61. O syndromu vyhoření bylo, je a bude napsáno mnoho odborných článků a každý z nás si musí uvědomit, že ve svých rukou držíme nejen svoji zápalku, ale často i zápalku druhého kolegy. Mě osobně drží nad vodou a pomyslný plamínek vyhoření sfouknou kolegové z referenčních veterinárních pracovišť, kde mám jistotu, že jsou schopni poskytnout lepší a erudovanější péči, nežli jsem schopen poskytnout já ve své miniordinaci.

3. Poslání členských poplatků KVL ČR

Funkce členských poplatků vnímám prozatím ze dvou pohledů. První pohled je ekonomický – je to položka, která pokrývá náklady spojené s respektováním zákona č. 381/91 Sb. o Komoře veterinárních lékařů a následných právních a vnitřních předpisů KVL ČR. Druhý pohled je stavovský – je to selekční kritérium pro neschopné kolegy, kteří si výkon veterinární činnosti pletou s koníčkem. Neboť koníčky člověk vykonává bez ohledu na čas a peníze.

Tito kolegové prospějí nejen svému psychickému zdraví, neboť tato zvířata v naší společnosti byla, jsou a budou v zemích s demokratickými kořeny respektujícími tzv. pět svobod, které shrnují nejdůležitější podmínky pro chov zvířat (1. Svoboda od hladu a žízně, 2. Svoboda od nepohodlí, 3. Svoboda od bolesti, zranění a nemoci, 4. Svoboda uskutečnit normální chování, 5. Svoboda od strachu a úzkosti), prospějí i naší stavovské organizaci jako respektovaní a zkušení odborníci, jejichž šediny a zapálení pro obor budí respekt a úctu.

4. Regulace cen

Nerespektování minimálních a doporučených cen, to je oblíbený song všech důležitých jednání, kdy se hledal zlatý grál v jakékoliv formě ať minimálních, či doporučených cen. Toužebně jsme pohlíželi na právníky, kteří snad jediní mají právně posvěcený ceník minimálních cen. Do dnešního dne jsem na vlastní oči neviděl žádný takový ceník na pracovištích doktorů práv, ovšem my ač svobodní vykonavatelé svého povolání, tuto zákonnou povinnost respektujeme. V právních kancelářích jsem vždy problémy řešil cenou smluvní a vždy se najde právní klička, jak ceník obejít. Snad jediné respektování ceníku zažívám pouze u notářů, kde jsou ceny dané a respektované bez jakéhokoliv brblání a poskytování výjimek s ohledem na sociální a společenské postavení. Dovoluji si tuto situaci parafrázovat zjištěním, že jsme si před smrtí a notářem všichni rovni.

5. Kolegiální chování

Výstižným názvem tohoto nešvaru je neúcta k ostatním kolegům. Její hranice začíná větou: „Vy jste mými klienty a budete chodit pouze na mé pracoviště.“ Do dnešního dne mi vyluzuje úsměv na tváři telefonický dotaz budoucího klienta, který se informuje, zda může navštívit mé pracoviště a stát se mým klientem. S tímto předsudkem již nebojuji několik let. V mých začátcích jsem byl pobouřen prohlášením a výkonem jednoho staršího kolegy, na jehož referenční pracoviště v našem kraji jsem poslal zraněného psa s tříštivou zlomeninou, kterého jsem vzhledem k charakteru mé miniordinace (nemám a nemohu si zatím dovolit zařídit RTG pracoviště) nemohl ošetřit. Tento pacient se mi vrátil do mé miniordinace za dva roky a z vyprávění mého klienta jsem pochopil, že po úspěšném zákroku a kontrolním RTG byli v rozporu se všemi nákazovými i lékovými standardy podrobeni očkování polyvalentní vakcínou. Tímto úkonem se automaticky údajně stali klienty tohoto pracoviště s povinností další revakcinace v následujícím období. Tím pádem jsem nemohl toto pracoviště zařadit do seznamu referenčních pracovišť, neboť úroveň jejich komunikace nesplňovala mé požadavky oboustranně výhodné spolupráce. To je bohužel další tmavá stránka dříve narozených kolegů – nekomunikovatelnost. Můžete jim poslat hromadu svých klientů s prosbou o pomoc, ale ve výjimečných případech se setkáte se zpětnou vazbou. Osobně stačí jen čitelná lékařská zpráva. Mnoho času a nervů mě stojí výslech klientů, kteří přijdou po veterinárním zákroku bez jakékoliv dokumentace a jako Grisson v kriminálce Miami se snažím odhalit, jaký přípravek byl pacientovi aplikován. Na špici oblíbenosti je injekce něčeho bílého a růžové tabletky, které pacientovi nechutnají (Shotapen + Nisamox tbl.).

6. Standardy veterinární péče

Snižování standardů veterinární péče je taktéž oblíbené pole škodící působnosti některých našich kolegů. Přes 80 – 90 % stížností, které řeším telefonicky s nespokojenými klienty, jsou nízké až nulové standardy veterinární péče. Někdy v roce 2005 si dokonce jedna majitelka stěžovala na jednoho z našich nejstarších kolegů, který nebyl schopen údajně při laparotomii provést oholení operační rány. Na úroveň dezinfekce a rouškování operační rány jsem se raději neptal. Plně chápu, že není možné v pokročilém věku se snažit udržet krok se současnými nejnovějšími vědeckými poznatky, konkurovat špičkově vybaveným klinikám. Ovšem i v miniordinaci garážového typu je reálné udržovat určitý hygienický standard už třeba jenom tím, že si nedovolím riskovat provést veterinární úkon, který mi neumožňuje vybavení pracoviště. Je na našem svědomí a umění rétoriky osvětlit majiteli, jaká rizika postupuje, pokud si přeje výkon náročného úkonu na nevybaveném pracovišti. Jsme v 21. století a ne v století minulém, tzv. období raného kapitalismu, kdy se všichni snažili dělat vše a o specializaci se hovořilo a pošilhávalo pouze přes hraniční čáru. Doba se posunula kupředu, v naší zemi roste síť ekonomicky a odborně stabilních pracovišť, která jsou schopna poskytnout veterinární péči na špičkové úrovni.

Při promoci nám emeritní profesor Eduard Kudláč kladl na srdce, že výkon veterinární činnosti je posláním. Postupem času si uvědomuji, že jsme často svými klienty a kolegy tlačeni do stavu, kdy toto poslání je až k „pos…“. Sociálně slabí a nepřizpůsobiví majitelé gigantických plemen psů si myslí, že jsme ochránci zvířat, kteří zdarma budou léčit jejich „milášky“ a řešit jejich problémy. Dochází mi trpělivost při pohledu na důchodce, který se vypotácel z oblíbené putiky a pět minut po ordinačních hodinách se domáhá slevy jako důchodce s trpícím křížencem, který se podle anamnestického vyjádření svého přiopilého majitele „dnes vyblil z podoby a špiní manželce koberec“, protože si ho spletl s prasetem z výkrmny a krmí ho zbytky ze své oblíbené „restaurace paroubkovské cenové kategorie“. Marně hledám slova a fakta pro kolegu, který za státní zakázkou vidí pouze „objem jistých peněz“ a nepřihlíží co vše se skrývá pod smlouvou, kterou podepsal se státní veterinární správou. S úctou a obdivem pohlížím na našeho nejstaršího kolegu, který při očkování proti katarální horečce prodělal mozkovou mrtvičku. Podle posledních zpráv je v domácím ošetřování a není schopen již dále provozovat svoji veterinární ordinaci, neboť se nepamatuje, co dělal včera večer.

Jaké by mělo být poslání veterinárních seniorů v naší společnosti

K seniorům bychom měli vždy chovat s úctou. To jsem vždy cítil ke kolegům z našeho regionu (Dr. Böhm, Dr. Hrabě, Dr. Steiner, Dr. Bukač). K některým kolegům však toto nemohu cítit a ctít neboť je vůbec neznám. Marně se snažíme již několik let pozvat tyto kolegy na naše „plzeňské veterinární besídky“, kde bychom osobně projednali aktuální problematiku našeho podnikání, případně je informovali o aktuálním dění v našem regionu. Marně. Je mi až líto těchto kolegů a jejich pozůstalých, neboť nebudeme schopni jim v souladu s Vnitřním předpisem o využívání sociálního fondu KVL ČR potvrdit jejich žádost doporučenou a potvrzenou okresním sdružením KVL ČR ze sociálního fondu jejich rodinným příslušníkům v případě úmrtí, dlouhodobého onemocnění, úrazu nebo jiné tíživé situace. Senioři by měli být organizátory a hybnou silou společenského a odborného dění okresních sdružení, neboť jejich životní zkušenosti jsou nejcennějším přínosem pro naši stavovskou organizaci. Měli by být bdělými strážci našeho povolání, jejichž letité zkušenosti jsou jedinečnou devizou a pokladem naší stavovské organizace.

Ne usnadnit, ale zpříjemnit – Nadace veterináři sobě

S ohledem na obhajobu slev pro veterinární seniory jsem si uvědomil rezervy v činnosti naší stavovské organizace. Sice na ně myslíme „Vnitřním předpisem o využívání sociálního fondu KVL ČR“, ale až teprve, když se jim něco stane a jsou v tíživé situaci. Ale kdo z nás zná a plně využívá možnosti dané našimi vnitřními předpisy. Osobně si myslím, že by KVL ČR mohla být zakladatelem obecně prospěšné nadace (kouzelný název by byl Nadace veterináři sobě), jejímž cílem by bylo usnadnit profesní život formou slev na odborných seminářích (vždyť je sleva poskytována studentům, tak proč ne seniorům, kteří si rozšíří pole působnosti a zaktualizují své poznatky ve svitu nejnovějších vědeckých a politických poznatků a rozhodnutí), předplatného odborných časopisů, ale i zpříjemnit život formou slev při lázeňských či ozdravných pobytech. Samozřejmostí je respektování jasně stanovených pravidel, podobných Vnitřnímu předpisu o využívání sociálního fondu KVL ČR. Tak se nám snad podaří více zapojit a začlenit naše seniory do společenského a profesního dění.

Pokud můj článek vyvolá diskusi a vlnu nevole tak, jak se to podařilo před mnoha lety několika mladším kolegům (diskusní článek se nazýval Boj o přežití), budu velice poctěn. Je to znamení toho, že ideál stavovské organizace žije a neumírá. Najde se někdo v našich řadách, kdo poopraví můj zúžený pohled na svět?

S omluvou