Osobní vzpomínky na eradikaci tuberkulózy

Stanislav Kovář

Příběh, jakých život píše celou řadu

A jakoby to bylo dnes, vidím při premiéře Jílkových Rafanů v divadle Oldřicha Stibora v Olomouci skandovaný potlesk ve stoje. Nebyl jen poděkováním hercům a autorovi, otci známé redaktorky Michaely Jílkové, ale já v něm cítil i poděkování a obdiv společnosti naší profesi za vymýcení této nebezpečné antropozoonózy. Právě tato divadelní hra je totiž oslavnou ódou našeho triumfu. A jako ve fi lmu se mi hlavou přehrála i moje osobní účast na tomto velkém projektu.

Když jsem v roce 1964 nastoupil na okres Olomouc jako začínající zvěrolékař s platem 944,60 Kč čistého, byl program eradikace tuberkulózy v závěrečné fázi. Tuberkulózní zvířata byla izolována ve zvláštních stájích, tzv. izolátech, u zdravých se v pravidelných šestitýdenních intervalech prováděly tuberkulinace. Veterinární služba v okresech byla rozdělena do několika středisek. V nich byla služba organizována žurnálním způsobem. V rámci střediska zajišťovali zpravidla dva zvěrolékaři ošetření akutních pacientů, ostatní ve svých obvodech prováděli opakované tuberkulinace, léčbu neplodnosti a další prevenci (pomoc při sestavování krmných dávek, vakcinace proti slintavce, moru a července prasat, odběry krve na brucelózu). Dva zvěrolékaři měli zpravidla k dispozici jednoho veterinárního technika. O každém chovateli musel zvěrolékař na závěr měsíce vypracovat písemnou zprávu, ve které popsal zdravotní problematiku v chovu skotu, prasat a drůbeže. Průměrné zatížení na Olomoucku tehdy bylo asi 1200 krav + 500–600 prasnic + 3000 nosnic, k tomu samozřejmě mladší kategorie a výkrmy skotu a prasat.

Vybavení služby bylo ubohé. Vyfasoval jsem služební motocykl, opravářskou brašnu, pár stříkaček, na měsíc deset kovových jehel a jednu gumovou rukavici. Tu jsem si nechával jen na ošetření velice zapáchajících poporodních komplikací. Po zákroku jsem ji vypral, vydezinfi koval, aby byla k dispozici pro další ošetření. Jinak vybírání lůžek a sterilita se prováděly holou rukou. Zvěrolékaře pak jste v restauraci poznali podle nazelenalé pravé nebo levé ruky. Z antibiotik byly k dispozici jen humánní penicilin a streptomycin, později i chloramfenikol. Z veterinárních léčiv pak Agofolin, Hormotonin, Agolutin, Praedyn (choriový gonadotropin), Calciovky ve 20 ml ampulích, Novalgin, Procain, Cofein., Pentazol a Aureomykoin děložní tablety, pro hromadnou léčbu respiračních a gastrointestinálních infekcí u prasat, telat a drůbeže pak Aureovit. Na malá zvířata nebylo nic. Tasemnice u psů jsme vyháněli Arekolinem. Byl jsem ženatý, žena studovala přírodovědeckou fakultu v kombinaci fyzika, deskriptivní geometrie a matematika, láska, která nás dala dohromady, později nám přibyla malá Romanka. Než jsem si z ubohého platu našetřil na vyřazeného Tudora (sanitku), musel jsem i v nočních službách jezdit na motorce. Když jsem pak přijel v noci k výhřezu dělohy nebo komplikovanému porodu, musel jsem často nejprve „rozmrznout“.

Když jsem tak jednou brzy ráno přijel k výhřezu dělohy do izolátu v Nedvězí, začínaly v kravíně ranní práce. Otevřela se všechna vrata a dveře pro navážení krmiva a vyvážení hnoje. Chladný vzduch vyprovokoval u krav kašel, u některých dlouhotrvající a s výhozem bílých vloček hnisu. Když jsem provedl repozici dělohy, prošel jsem si stáj a vybral pět krav nejvíce kašlajících. Všechny byly vyhublé a všechny s auskultačním nálezem, který jsem dosud neslyšel. Vysvětlil jsem zootechnikovi, že tyto krávy jsou zdravotním rizikem nejen pro ošetřovatelský personál, ale i pro něho samotného a všech pět jsem poslal na sanitní porážku. Měl jsem pocit z dobrého skutku. Ale ne dlouho. S vyřazením pěti krav klesla dodávka mléka z izolátu o 100 litrů (krávy s pokročilou formou tuberkulózy byly zpravidla nejlepší dojnice ve stáji) a já byl obviněn ze sabotáže. Na štěstí se mne zastal můj šéf, který na okrese moje počínání obhájil. A z okresu vyšel příkaz, ať se ve všech izolátech ve spolupráci s hygienickou službou provede vyšetření sputa všech ustájených krav a krávy s pozitívním nálezem ať se pak přednostně vyřadí.

Měl jsem v obvodu dva izoláty. V Senici n. H. se sto dojnicemi a v Těšeticích s šedesáti. Byl jsem právě pěkně nachlazený, když z hygienické stanice zavolali, že přijedou na odběry sputa. Ten jsem samozřejmě musel provést sám. Nebylo to nic jednoduchého. Pomocníci chytili krávu za mulec do skřipce, já jsem jí omotal gumovou manžetou mulec s nozdrami a až se začala dusit a kašlat, rychle jsem manžetu odmotal, do jícnu zavedl sběrač sputa (na silném drátu upevněná sběrná nádobka) a z něho pracovníkům hygieny vybaveným ochrannými štíty nalil do Petriho misky odebrané sputum. Já i moji pomocníci jsme neměli žádnou ochranu.

Bylo to v závěru mé vojenské prezenční služby. Vzhledem k rodinným problémům jsem na ní nastoupil s ročním odkladem. Po měsíčním přijímači v Žilině, kde nás o několik let mladší poručík honil s nasazenými maskami po okolních kopcích, jsem byl zařazen do zdravotní služby silničního vojska – bývalých pétépáků. Ti stavěli pro armádu různé objekty po celé republice. Já jsem byl vždy s nějakou jednotkou na odloučených stavbách. Složení vojáků bylo pestré, od zkušených kriminálníků, po politicky nespolehlivé středoškoláky a vysokoškoláky, asi 30 % vojáků patřilo k rómské komunitě. Svůj pobyt v tomto prostředí jsem popsal v několika povídáních, které tak trochu připomínají Švandrlíkovy Černé barony. Nemocnost vojáků nebyla velká vzhledem k tomu, že vojáci dostávali odměnu, a to 10 % z odvedeného výkonu. Nejčastějšími onemocněními byly nebezangíny, katary horních cest dýchacích, drobná poranění, otlaky z nevhodné obuvi, občas i akutní břicho. Právě v diferenciální diagnóze akutního břicha bylo nejdůležitější vyloučit akutní apendicitidu. Bolestivost v Blunbergově bodě je sice patognomická, ale byly i případy, kdy jsem si nebyl jistý a s vojákem zajel do vojenské nemocnice. Měl jsem panickou hrůzu, aby mi někdo neumřel a já místo do civilu nešel sedět do vojenského kriminálu v Sabinově. To jsem ještě netušil, že místo do civilu budu odeslán na infekční oddělení vojenské nemocnice v Ružomberoku. Jak k tomu došlo?

Byl jsem právě s dvěma rotami našich vojáků v Olomouci, kde stavěli vojenské letiště. Mezi nimi bylo několik, kteří měli jít za 14 dnů do civilu, já také. Součástí propouštěcí zdravotnické dokumentace byl i rentgen plic. Zajel jsem s vojáky do vojenské nemocnice v Olomouci na Hradisku a nechali jsme se všichni zrentgenovat. Za dva dny mi přišel telegram. Vše negativní, jen u mého jména stálo – infi ltrativní tbc pod pravým klíčkem laterálně. Pod pravým klíčkem je konvolut měkkých cárovitých tkání velikosti švestky. Nemocného odešlete ihned do vojenské nemocnice v Ružomberoku.

Zhroutil se mi celý svět. Už jsem se těšil, jak budu s rodinou a začnu konečně vydělávat, abych ji uživil a splácel vyřazenou sanitku. Zprvu jsem myslel, jestli se nejedná o nějakou záměnu. Zašel jsem za primářem, ale ten záměnu vyloučil. Když se podíval na snímek, pořízený při nástupu vojenské služby, prohlásil: „vždyť tys tu synku na vojně neměl co hledat, vždyť ty ten nález máš už tady.“ I vzpomněl jsem si, jak jsem při nástupu na vojnu přišel za hlavním lékařem útvaru a upozornil ho na stíny na mém snímku. On však prohlásil: „..to nic není, ty by ses chtěl vojně vyhnout.“ Co si však teď na tom troubovi vezmu. Sám na sobě jsem kromě enormní únavy nic nepozoroval. Do Ružomberoku jsem musel nastoupit. Pobyl jsem tam dva měsíce, než se příbuzným podařilo najít volné místo v Léčebně plicní tuberkulózy v Pasece. Tam jsem pobyl skoro devět měsíců.

Léčba plicní tuberkulózy byla tehdy zdlouhavá. Ráno 1 g streptomycinu intramuskulárně, k tomu čtyři tablety PAS (paraminosalycilová kyselina) a dvě tablety INH (hydrazid kyseliny isonikotinové), totéž, ale bez streptomycinu i v poledne a večer. Léčebný režim byl velice přísný. V šest hodin budíček, odběry sputa a výtěry hltanu. V sedm hodin snídaně, od 8 do 10 hodin povinný pobyt na lůžku, v 10 hodin svačina, od 10.30 pobyt na lůžku. Ve 12 hodin oběd, od 13 do 15 hodin pobyt na lůžku, svačina a od 16.30 do 18 hodin opět pobyt na lůžku. Po večeři až do večerky ve 22 hodin bylo volno. V něm bylo možno sledovat televizi ve společenské místnosti. Na malou černobílou obrazovku se tam tísnilo 100 i víc pacientů. Propustku k návštěvě rodiny dostal jen ten, kdo měl dva výtěry v intervalu šesti týdnů negativní. Kultivace přitom trvala a dosud trvá šest týdnů. Kdo porušil léčebný program nebo bez propustky opustil léčebnu, byl umístěn do samotky ve věžičce, pacienty trefně označované jako Daliborka. Ředitelem léčebny byl přísný docent Radslavský. Ten si mě oblíbil snad proto, že jsem ho požádal o zkrácení léčby tím, že by mi tbc nález odoperovali. Rozmluvil mi to. Od té doby jsem byl pro něho „náš chlapec z veterinárního.“ Abych se z toho nic nedělání, které by mi možná někdo i bláhově záviděl, nezbláznil, koupila mi žena právě vydanou, na tehdejší dobu velice moderní učebnici Vnitřního lékařství od prof. Lukla a k tomu v antikvariátu pět dílů speciální chirurgie od českých a slovenských chirurgů. Jen asi málo studentů medicíny mohlo studiu vnitřního lékařství věnovat tolik času jako já v době povinného pobytu na lůžku. A abych se prý nenudil, překládal jsem pro moji ženu z němčiny matematickou literaturu pro její diplomovou práci, která měla odpudivý název Gruppy permutací.

Naštěstí jsem se vyléčil. Ne všem se to podařilo. Jako dnes vidím v jídelně s jídlem zoufale bojující čerstvou absolventku absolventku Vysoké školy báňské s diseminovanou aviární tuberkulózou. Manželství se mi nerozpadlo, dceru ani manželku jsem naštěstí nenakazil. Už jsem se nemohl dočkat, až se budu moci vrátit do práce k našemu krásnému povolání. Nevyměnil bych je za žádné jiné. Vím to určitě a přesvědčuji se o tom při každém pomaturitním srazu, kdy při jeho moderování každého spolužáka vyzpovídám do naha. A je mezi nimi vysokoškolský profesor biochemie, pět lékařů a prakticky všechny vysokoškolské profese. Snad jen někdy se polituji, když ležím za mrazu polonahý za kravou po retorzi dělohy a snažím se konečky prstů teleti s laterofl exí nasadit oční háčky. Ale jen do doby, než se to povede a vytáhnu živé tele. Pak pocit euforie všechno nahradí. To nemá žádné jiné povolání.

Po návratu z léčebny jsem každého půlroku chodil na kontrolní vyšetření. S rentgenem a odběrem sputa. Měl jsem z těch kontrol panický strach. Bál jsem se exacerbace onemocnění a tak jsem si při každém větším respiratorním onemocnění píchal penicilin se streptomycinem.

V současné době jsou u nás léčebny plicní tuberkulózy přeměněné vesměs na rehabilitační ústavy nebo léčebny dlouhodobě nemocných. Výskyt tuberkulózy u lidí v naší republice je minimální. A je to i zásluhou naší profese, že tomu tak je. Nebezpečím jsou však imigranti ze třetích zemí, a to nejen pro lidi ale i pro chovy skotu. Chovatel je někdy zaměstná jako levnou pracovní sílu. Ftizeologové dnes mají k dispozici daleko víc a daleko účinnějších antituberkulostatik, léčba je rovněž podstatně kratší. Roste však počet rezistentních kmenů mykobakterií. A proto nebezpečí zvané tuberkulóza nelze podcenit.