OZVĚNY – Perspektivy malé praxe v ČR – Karel Daniel

Karel Daniel

Ad Martin Grym – Perspektivy malé praxe v ČR

Komora veterinárních lékařů České republiky je zřízena zákonem o Komoře veterinárních lékařů z roku 1991, který byl dílčím způsobem novelizován v roce 2004, v době vstupu České republiky do Evropské unie.

Na rozdíl od některých jiných zemí kombinuje společenské a legislativní zakotvení české Komory veterinárních lékařů jednak roli „příslušného úřadu“, na nějž jsou delegovány přenesené pravomoci státu – jejich podmínky a vymezení nemohou orgány Komory měnit, a to ani rozhodnutím sněmu; a jednak roli samosprávné profesní asociace, jednající na jedné straně ve prospěch společnosti (disciplinární záležitosti), na druhé straně ve prospěch vlastních členů (informace, vzdělávání a v menší míře sociální funkce).

V některých zemích jsou zmíněné role striktně odděleny. Příkladem může být Francie: Syndicat – organizace obhajující zájmy členů, jednotlivých veterinářů a Ordre – organizace obhajující zájmy společnosti. Velmi podobně Británie: Association obhajující zájmy veterinářů a Royal College s povinným členstvím a disciplinárními pravomocemi obhajující spíše zájmy veřejnosti.

Komora jako „kompetentní autorita“ nemůže podmínit vydávání osvědčení k výkonu veterinární léčebné a preventivní činnosti postgraduální praxí takového nebo onakého rozsahu, byť by to za účelné považovalo 100 % hlasujících účastníků sněmu. Podmínky pro udělení osvědčení k výkonu odborné veterinární činnosti jsou stanoveny veterinárním zákonem č. 166/1999 Sb., a vycházejí ze směrnice EU 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifi kací. Uznání odborné kvalifi kace je takto jedinou podmínkou pro volné poskytování veterinárních služeb, podle požadavků kladených na jednotlivé regulované profese vyjmenované směrnicí. Obdobným způsobem probíhá uznávání odborných kvalifi – kací – tedy vstup do povolání – ve všech členských státech Evropské unie; včetně České republiky. Porovnávání se situací u advokátů nebo u lékařů je bezvýznamné.

Jinými slovy: „kompetentní autorita“, kterou česká Komora v této věci je, musí vydat žadateli osvědčení na základě dokladu o ukončení minimálně pětiletého veterinárního studia na jedné z veterinárních škol v některé ze zemí Evropské unie, výpisu z rejstříku trestů, a pokud kolega již dříve pracoval v jiné evropské zemi, tak navíc potvrzení, že proti němu není vedeno v zemi původu disciplinární řízení. Pokud ano, pak čeho se týká, protože profesní řády jednotlivých evropských zemí nejsou harmonizovány.

Text Martina Gryma ale bezesporu otvírá podle mého názoru hlavní téma: a tím je fakt, že brněnská alma mater produkuje v současné době více než trojnásobek čerstvých absolventů, než je jednoduchou demografi ckou kalkulací ověřitelné jako adekvátní. A pravděpodobně ještě více, vzhledem k očekávané restrukturalizaci dozorových činností v rezortu zemědělství a faktickému stop stavu pro přijímání nových zaměstnanců do struktury Státní veterinární správy.

Druhým neméně naléhavým problémem je kvalita čerstvých absolventů. Je nejspíš zbytečné využívat stránek Zvěrokruhu k polemice, nakolik je nutné, potřebné, účelné, efektivní atd. mít na alma mater dvě fakulty s velmi podobným curriculem, ale rozdílným typem absolventa; faktem zůstává, že z pohledu potenciálního zaměstnavatele má valná většina absolventů obou fakult obrovské až nadbytečné teoretické vědomosti, ale celkem nedostatečné praktické dovednosti, tedy zmiňované Day One Skills – dovednosti čerstvého absolventa. Jsem absolutně skeptický v názoru, že povinná postgraduální praxe by byla řešením. Do určité míry – snad – pouze dočasným utlumením a odložením problému. Na opačné straně stojí otázka existenční situace čerstvých absolventů po hypotetickém znovuzavedení povinné postgraduální praxe. Ta je při podrobnějším zamyšlení neudržitelná.

Podobné problémy se ovšem nevyhnuly ani řadě dalších evropských zemí. Pokud zjednoduším, jedná se především o země s více korporativistickým a kolektivistickým pojetím společnosti. Naopak, země, kde se prosadila odpovídající výše školného, bývají vesměs obráceně cílovými zeměmi veterinární migrace.

Česká veterinární Komora samozřejmě nemůže zavírat oči a tvářit se, že je vše v pořádku. Podle mého názoru nejsou však hlavním problémem ani klinická práce na část úvazku, ani diverzifi kace činnosti veterinárních lékařů faremních zvířat směrem k „malé“ klientele, ani ekonomická recese a dnes už ani nelze mluvit o antagonismu či pnutí mezi kolegy ve státním a soukromém sektoru. Hlavním problémem je podle mého názoru v současnosti škola, způsob jejího fi nancování, způsob jejího vedení, způsob jejího chování. S výsledkem extrémní nadprodukce absolventů, při jejich mizerné kvalitě z hlediska praktických dovedností po vstupu do praxe.

Na nadcházejícím XXI. sněmu Komory ve Frymburku 19. května uspořádá představenstvo Komory dopolední kulatý stůl, který se bude věnovat zmíněným otázkám. Velmi obecně je můžeme nazvat: Varující trendy veterinární demografi e. Pozváni budou zástupci školy včetně obou děkanů i zástupci či představitelé profesních asociací – komor sousedních států. Komplikované problémy nemívají jednoduchá řešení. To jen v pohádkách. A také v populistických žvástech.

Martin Grym má ale v jedné oblasti docela pravdu: přijeďte – na začátku řešení na úrovni musí být především společná diskuze.