Postgraduální praxe – malé zamyšlení

Jan Nytra

Věčné téma Postgraduální praxe v Česku

Dovolil bych si malé zamyšlení k postgraduální praxi, která rozbouřila hladinu řek naší veterinární komory a vystupňovala vášně až bouři v části veterinární veřejnosti, ale hlavně ve vedení naší Komory.

Byť sjezd ve Frymburku jasně ukázal přání kolegů a kolegyň a zavázal představenstvo zabývat se touto otázkou, doba trvání postgraduální praxe dva roky naráží na nevůli, antipatii velké části představenstva. To se ukázalo i v návrhu „malé legislativní úpravy Zákona 381/91 Sb. o Komoře veterinárních lékařů, která je nyní prodiskutovávána na úrovni Mze a dostává se takto do legislativního procesu.

Předkladatelé praxe měli na mysli nejen ochranu veterinárního stavu před veřejností v souvislostí s možnými odbornými chybami, neprofesionálním vystupováním nových lékařů, ale především ochranu jich při odborném „klopýtnutí“ a možnými nejen verbálními, ale i soudními postihy.

Ten z vás, kdo je v praxi delší období, ví, že podrážděnost, zlost a kritika všeho, včetně naší práce nebývalým tempem roste. Pryč je to období, kdy byli lidi pokorní, vděční za každou maličkost a vytvářeli nám mnohdy laskavé, úsměvné pracovní prostředí. V době šíleného chvatu, informačních technologii, globalizace a zhoršení ekonomiky nám to výrazně mění podmínky a na to Komora musí zareagovat.

Zcela úsměvná je argumentace, že chceme vytvořit bariéru proti nové konkurenci stran nových kolegů. Každý průměrný i podprůměrný matematik si spočítá, že by svou konkurenci oddálil jen o dva roky – a co potom. Dva roky v našem profesním životě jsou zcela zanedbatelné a nic by neřešily. Navíc, může se čerstvý absolvent souměřit s praktikem, jenž má nejen mnohaletou klientelu postavenou na osobních vztazích, který se již odborně profiloval a prošel obdobím omylů? V čem tkví velká nevůle představenstva neakceptovat vůli sněmu a nezahrnout tuto změnu do navrhované „ malé“ novely zákona o KVL ČR, byť odmítavý postoj v této otázce nezaujal ani náměstek minist- ra zemědělství RNDr. J. Mach, ani pan ministr osobně.

Celý problém vidím v tom, že velká část představenstva je celou svou profesní kariérou spjatá s praxi hospodářských zvířat. Tam, kde byl za posledních dvacet let nebývalý odborný, diagnostický, přístrojový, lékový boom, se rozpadaly zemědělské podniky, ubývaly chovy zvířat a celý náš stav se výrazně přeskupil. Tam, kde jsme před 22 lety začínali, bylo 90 % a více kolegů dělajících praxi hospodářských zvířat, dnes jsme asi na 80 % kolegů vykonávajících praxi malých. Když končí kolega svou velkozvířetnickou praxi nebo kolegové končící ve státní správě, farmaceutických fi rmách apod. míří do malých ordinaci a po večerech praktikují. Zvláštní a specifi ckou kategorií jsou kolegové specializující se na koně. Tato specializace je v mnohém podobná praxi malých zvířat. Může kolega, který zasvětil celý svůj profesní život hospodářským zvířatům, pochopit celou problematiku malých – psů, koček, malých hlodavců, ptáků, exotů? Těžko. U hospodářských zvířat se mnohdy neléčí, protože rozhodujícím kritériem je profi tabilita chovu, zvířata jsou krátkověká, nejdůležitější je produkce a s tím související zoohygienické podmínky a výživa. Nedělá se individuální diagnostika na úrovni zobrazovacích metod USG vyjma reprodukce, RTG a kontrastních technik, endoskopické či artroskopické vyšetření, ale čím dál, používané CT, MRI nebo scintigrafi e. Kde jsou kolegové specializující se na jednotlivá orgánová onemocnění. Je zcela „mimo mísu“ řešit u hospodářských zvířat geriatrického pacienta, onkologickou problematiku včetně chemoterapie a ozařování, cestovní medicínu, dělat dermatologii v takovém odborném rozsahu, jako dnes děláme, chirurgii měkkých tkání, ale i ortopedii, neurologii a neurochirurgické diagnostiky a chirurgické techniky. Mohl bych brát jeden za druhým interní obor a totéž platí pro chirurgické obory, jen mi uletěla myšlenka k zavádění stentů při kolapsu trachei a další, v souvislosti se skotem, prasaty nebo malými přežvýkavci absurdní. Poruchy chování psů a koček v souvislosti s jejich chovem v domácnosti. Zrovna jsem se v sobotu vrátil ze semináře o endokrinopatiích, kde celá tato problematika u hospodářských zvířat chybí. Dentální problematika včetně ortodoncie. V praxi malých zvířat byly léta kladeny neskutečné požadavky na prostorové vybavení ordinací, poliklinik, klinik, a to nejen přístrojové, ale především prostorové a stavebně- technické – vhodné pro zvířata. Celá tato problematika silně inklinuje k humánním pracovištím. Laboratorní vyšetření a diagnostika jde již do takových detailů, že již nestačí humánní a veterinární laboratoře, ale běžně se posílají vzorky do nadnárodních specializovaných laboratoří. Samostatnou kapitolou jsou informační technologie na pracovištích. Velký rozdíl v prezentování naší práce před veřejností, a to nejen odborný, ale i společenský. V ordinacích se setkáváme s lidmi různých profesí od lékařů, zdravotních sester přes právníky, majitele fi rem, kadeřnice, pokladní v supermarketu až po uklizečky. Tato nebývalá různorodost a škála s sebou nese velkou zátěž na psychiku, ale především na vystupování a odbornou zdatnost vysvětlit zdravotní problém lékaři, ale i člověku biologicky nevzdělanému, které spojuje strach o svého domácího kamaráda, člena rodiny.

Nechtěl bych, aby toto pojednání vyznělo jako zlehčení práce kolegů zabývajících se praxí hospodářských zvířat, jejich těžké a mnohdy nebezpečné práce si velice vážím a vím, že jednání s vedením zemědělských podniků není jednoduché a jejich práce si myslím, není dostatečně ohodnocená (o problémech neplatičů se zmiňovat nebudu).

Toto pojednání mělo jen ukázat na to, že veterinární lékař vykonávající praxi hospodářských zvířat může mít a má jiný, pohled na postgraduální praxi než kolega, který děla praxi malou a vidí všechna ta úskalí, kterými musel projít. Je iluzí, že se během studia a pregraduální praxe student seznámí s celou výše popsanou problematikou, včetně toho, že některá onemocnění mají sezónní charakter, některá praktik vidí za dva až tři roky.

O opodstatněnosti praxe svědčí i jednoduchý test, který si můžete udělat každý na vzorku svých známých a klientech. Položte jednoduchou otázku: „Kolik let by měl mít lékař po škole praxe, než by směl samostatně léčit?“ Budete překvapeni, s jak vysokým číslem pro praxi se setkáte. Jen prosím, neříkejte dotazovanému, že veterinární lékař může po škole samostatně praktikovat bez omezení a dozoru staršího lékaře. Vznikla by menší panika a lehce bychom společensky snížili svůj kredit, protože v humánní medicíně jdou cestou několikaleté praxe a složení atestační zkoušky.