Postgraduální praxe – quo vadis?

Jan Hnízdo, Animal Clinic, Praha

Podívejme se, jak to dělají jinde

Vážení kolegové a kolegyně, dovolím si na tomto místě přednést několik myšlenek k probíhající diskusi o (po sněmu zřejmě již zcela reálné) povinné postgraduální praxi. Domnívám se, že se jedná o diskusi stále ještě otevřenou a každý názor může být (snad) vítán.

Přiznávám se, že jsem se po deseti letech praxe v CZ poprvé zúčastnil sněmu KVL právě s nadějí, že se tato záležitost bude fundovaně diskutovat a budeme hledat cesty řešení. Nebudu na tomto místě komentovat průběh samotného sněmu či důstojnost a nedůstojnost některých situací, které během zasedání nastaly. To přenechám samotným aktérům.

Jak mnozí vědí, nejsem absolventem VFU, a tudíž se necítím dostatečně kvalifi kovaný k hodnocení kvality výuky na této univerzitě. Mohu soudit pouze z pozorovaných znalostí praktikantů, kteří na našem pracovišti absolvují povinné praxe v oborech exotů a malých zvířat. V majoritě případů nejsou teoretické (a už vůbec ne praktické) znalosti „šesťáků“ ohromující, v některých případech jsou popravdě zcela žalostné. Výjimky tvoří osvícení jedinci, kteří se již během studia dostali na zahraniční univerzity a pochopili podstatu veterinární medicíny a klinického myšlení. Těch je poměrně málo. Většina studentů (a to zřejmě bez ohledu na svou teoretickou a praktickou výbavu) nakonec zkoušky udělá a jsou o pár měsíců později veterináři …. a vypuštěni do terénu. Soudní jedinci si samozřejmě uvědomují, že jejich praktická výuka nyní teprve začíná. Ti méně soudní se hrnou do vlastní praxe. Obávám se, že druhá zmíněná skupina je ohledně dalšího vzdělávání beztak zcela rezistentní a přiznejme si, podobné kolegy známe všichni i mezi našimi vrstevníky, vždy byli a vždy budou. Je to otázka intelektu a zájmu o obor. Neočekávám, že se z ročníku absolventů zrodí výhradní specialisté, nebylo tomu tak ani na fakultě, na které jsem absolvoval před deseti lety já. Otázka tedy zní: Je tato skupina novopečených absolventů-podnikatelů opravdu naším hlavním demografi ckým problémem?

Vyjasněme si naše hlavní potíže z hlediska praktika (malých zvířat), tak jak je v současnosti vnímám:

1. VFU produkuje velké množství absolventů

5. Nemáme minimální sazby tudíž u nás řádí „dumping“

Věřím že toto jsou v podstatě naše hlavní problémy, alespoň nás praktiků malých zvířat. Zkusme se tedy na jednotlivé body blíže podívat.

Ad 1:

Množství absolventů je sice větší než aktuální poptávka praxe, ale uvědomme si prosím několik zásadních aspektů: absolutní majorita absolventů je ženského pohlaví (asi 80 %). Z toho vyplývá pro praktiky hned několik problémů. Část absolventek se přesouvá ze života studijního do života rodinného a troufám si tvrdit, že se podstatná část těchto veterinářek nikdy do praxe nevrátí. Dívky vesměs nejsou příliš „dravé“ a jsem si téměř jist, že majorita absolventek vyhledává spíše zaměstnanecký poměr. Nejedná se tedy o skupinu obávaných absolventů-podnikatelů. Zůstává tedy okolo 15–20 % absolventů majoritně mužského pohlaví (tedy maximálně 40 jedinců ročně), kteří potenciálně míří do vlastní praxe. Kolik z nich tento krok učiní, netuším. Z vlastních zkušeností musím říct, že není v současnosti vůbec jednoduché sehnat zaměstnance-veterináře a troufám si tvrdit, že to není dáno mojí pověstí. Kde tedy jsou ty zástupy absolventů? V průmyslu? V laboratořích? Bylo by dobré udělat objektivní průzkum trhu! Spíš se ale domnívám, že budeme brzy paradoxně čelit nedostatku praktických veterinářů zvláště v oblasti medicíny velkých a hospodářských zvířat.

Ad 2:

Ano situace okolo hygieniků je absurdní a v evropském měříku myslím ojedinělá. Když jsem v roce 2000 v Giessenu složil poslední státnicové zkoušky, stal jsem se veterinářem (Tierarzt) s oprávněním vykonávání praxe v oboru veterinární medicíny v plném rosahu(!), ale i hygienikem. Jak to tedy funguje u sousedů v Německu? Studium veteriny a hygieny je pouze jedno. Fakticky se do praxe většina veterinářů dostane až po postgraduálním studiu ukončeném titulem Dr.med.vet. Titul může získat na základě dizertace v praktickém oboru, ale také například v paraklinickém oboru bez kontaktu s praxí. Toto postgraduální studium trvá 2–5 let. Pokud se absolvent po základním studiu rozhodne pro cestu hygienika, zahájí postgraduální studia ve státní správě a stává se na konci postgraduálních studií de facto státním úředníkem.

Samotné studium vybavuje absolventa pro obě možné cesty. Jen malá část absolventů se rozhodne ihned po ukončení studií pro samostatnou praxi. Bez titulu před jménem je to totiž téměř podnikatelská sebevražda. Podstatná část absolventů odchází do průmyslu, klinických laboratoří či výzkumu.

Opravdu nechápu, respektive nenacházím objektivní důvody pro existenci dvou fakult s velice podobnou studijní náplní a identickým titulem jejich absolventů. Jsem proto striktně zastáncem sjednocení obou fakult, ale obávám se, že to u toho asi zůstane a jakákoliv snaha v tomto směru je „donquijotská“ . Důvody existence těchto nepovedených siamských dvojčat jsou všeobecně známé a nebudu se tím na tomto místě dále zabývat. Faktem ovšem je, že sjednocení fakult, a tím snížení počtů absolventů by vyřešilo většinu našich současných potíží. Dosud mi navíc nikdo pádně nevysvětlil, proč musí KVL absolventům hygieny udělovat osvědčení pro vykonávání praxe.

Na naší klinice to v současnosti řeším tak, že hygieniky nezaměstnávám ani jim neumožňuji stáže a uvádím to i na našich webových stránkách v informacích pro studenty.

Je navíc příznačné, že se zástupci VFU zásadně diskusi vyhýbají. Také na sněmu v tomto ohledu děkan fakulty, pan Nečas nezklamal. Ukázal se při asi 15minutovém proslovu, při kterém sám sobě pogratuloval k údajně vysoké odbornosti a úrovni VFU a před další diskusí v návaznosti utekl. Fakulta s námi prostě nejedná a problémy praktiků jsou pro ně bezpředmětné. Možná to bude také tím, že u nás smí vykonávat činitelé vysoké školy veterinární praxi (ať už tu ofi ciální na škole či jejich „pojízdnou“ – nelegální) bez osvědčení KVL, což je v evropském měřítku rovněž nestandardní. Tím se stávají pro Komoru nedotknutelní jak odborně, tak právně.

Ad 3:

Odborná úroveň absolventa je vždy taková, jaká je jeho individuální snaha, talent a intelekt. Unavuje mne poslouchat nářky studentů, že jsou špatně vyučováni. Domnívám se, že nářky starších kolegů ohledně mizerné úrovně vzdělání absolventů VFU rovněž nejsou na místě. Student, který se studiem jen „veze“, absolvuje, co musí, nehne prstem navíc, nečte, nesnaží se dobrovolně o praktickou zkušenost, bude prostě teoreticky a prakticky špatně vybavený. Opakuji, bylo tomu tak vždy a bude to vždy stejné. Nejde o výuku jako takovou (tu opravdu nemohu příliš komentovat). Výuka se snaží držet krok s exponenciálním růstem znalostí v daných oborech a často tomu růstu nestačí samotní vyučující. Je to pochopitelné. Pochopitelné také je, že dnešní student musí (například v oboru malých zvířat) pojmout o 100 % informací více, než jsme museli před dvaceti lety, a to prosím kritizující starší kolegy zohlednit! Zvláště v našem oboru rozhodně neplatí, že bylo „dříve vše lepší“. Sentimentální nářky, které v tomto smyslu zazněly na sněmu, u mne trochu vyvolávaly asociace lamentujích důchodců o „starých dobrých časech za totáče“.

Špatná úroveň praktické výuky má dle mého názoru spíše důvody v jisté manažerské impotenci a neochotě vedení. Škola (mluvím zvláště o klinice malých zvířat) zahájila již dávno nereálnou cenovou politiku refernčního pracoviště, tím pádem se pachtí po jakési exkluzivitě a studentům neumožňuje takzvanou „hands on“ praxi, protože se obává jejich pochybení. Další následek přemrštěné cenové politiky klinik VFU je poměrně malý počet pacientů a tím „oddálení“ těchto málo pacientů od samotných studentů. Souhlasím s výrokem Dr. Rychlíka, který uvedl na posledním sněmu názor, že by kliniky VFU měly fungovat podobně jako učňovská kadeřnictví. Velká cedule na dveře “zde léčí studenti pod dozorem vyučujících“ a tomu odpovídající nízké ceny. Klient, který se obává o bezpečí svého mazlíčka, nechť vyhledá soukromé pracoviště. Tento systém funguje (tak jako jinde v civilizovaných zemích) samozřejmě za předpokladu že se zavedou minimální sazby na úkony, kterými se bude i škola řídit (viz bod 5).

Ad 4:

Přiznávám se: nejsem ekonomicky erudovaný a to ani trochu. Všichni ale chápeme, alespoň okrajově, současné potíže evropské a celosvětové ekonomiky a jejich dopady na náš obor. Pravda. Opět se ale ptám, zda vyřeší postgraduální praxe něco z těchto problémů. Obávám se, že nikoliv. Žijeme v konkurenčním prostředí a týká se to samozřejmě i veterinářů. Svou pozici na trhu ovšem neupevním tím, že zabráním dalším subjektům vstoupit na trh, ale spíše zvýšením kvality své vlastní práce.

Možná, že je část (mírně paranoidních) snah probíhajících pod záštitou povinné postgraduální praxe tak trochu zastíněna naší vlastní inkompetencí či neschopností se adaptovat na dramaticky rostoucí potřeby naší klientely. Jinými slovy: neměla by cesta vést nejdříve přes zvyšování naší vlastní kvalifi kace v objektivním kontinuálním vzdělávání, případně v návaznosti na stávající diplomantská studia, mezinárodní vzdělávací programy nebo v analogii s německými odbornými veterinárními lékaři (Fachtierarzt)? Klient v současnosti nemá šanci objektivně posoudit odbornou erudici jeho veterináře. Pokud se má orientovat podle inzerce na internetu či seznamech je téměř každý „odborník“ nebo se na něco se „specializuje“. Tak to u nás v současnosti prostě je, sám sebe nevyjímám, protože v tomto systému funguji již nějakým rokem. Ale správné to není…

Ad 5:

Minimální sazby by se měly zavádět v každé vyspělé zemi a stále mi jaksi unikají důvody, proč k tomu již dávno nedošlo i u nás. Více ani není třeba k tomuto bodu dodat.

Závěrem bych tedy rád konstatoval, že považuji povinné postgraduální praxe za bohulibý záměr, ovšem prakticky nereálný (nemáme dostatečné množství pracovišť, na kterých by mohla probíhat postgraduální „výuka“ na srovnatelné úrovni) – pokud ovšem nebereme tyto praxe pouze jako záminku k diskriminaci budoucích veterinářů na českém trhu. První žaloba u evropského soudu (jsem si jist) ale takový konstrukt rozdrtí, a to z již notoricky známých důvodů. Naše potíže nemůžeme vyřešit tím, že se budeme snažit eliminovat budoucí generace veterinářů z praxe, a to nechci na tomto místě hlásat sentimentální myšlenky o mládeži, která je budoucností našeho oboru. Prostě se to ve slušné společnosti nedělá. Není to etické a hlavně to není podle mého názoru řešení. Začněme s nápravou situace u nás samotných. Jsem zásadně zastáncem postgraduálního vzdělávání a zvyšování kvalifi kace, ale to má platit pro nás všechny, to si přiznejme – ruku na srdce.