Pouštění žilou ve starověkém zvěrolékařství
Na vzniku a vývoji tohoto chirurgického zákroku lze ilustrovat vývoj názorů na příčinu nemocí. Krev z lidského těla odstraňovali již v pozdním pravěku nejstarší léčitelé – šamani, spojující nemoc se zhoubným působením zlých nadpřirozených sil-démonů. Jestliže primárně bylo smyslem trepanace zbavit tělo prudkých bolesti hlavy vypuzením démona otvorem v lebce, pak sekundárně odtok krve měl osvobozovat tělo od dalších stop negativního působení démona v jiných částech těla. Tato představa asi později stála v pozadí názorů, že krev nemocného obsahuje nečisté nebo nepotřebné látky a snižováním jejího množství v těle pomáháme člověku navrátit zdraví. Racionálnější přístup k odstraňování krve z těla pravěkého člověka můžeme spatřovat v již tehdy prováděné kapilární venesekci – tzv. skarifikaci, při níž se prostřednictvím drobných zářezů do kůže vyplavovaly s krví také drobné nečistoty a paraziti. Domníváme se, že pravěký člověk se krve nebál, protože v důsledku častých poranění a při lovu zvířat ji měl denně před očima a určitě ještě nespojoval její výskyt v těle s pozdější sofistikovanou symbolikou pomíjivého života a věčné duše. Vzácná tekutina Tu začala konstruovat až polyteistická náboženství raně starověkých civilizací, na jejichž magických a náboženských rituálech se podíleli kněží a lékaři. Tyto rituály měly prostřednictvím krvavých obětí lidí a zejména zvířat získávat bohy na stranu člověka v boji s přírodou, nepřáteli i nemocemi. V obětních rituálech starověkého Egypta se ještě prolínala pravěká představa, že v krvi jsou obsaženy stopy démona způsobujícího nemoc se zárodky novějších názorů, že krev je hmotným nositelem skryté duchovní životní síly. I když byla oběť živé bytosti na počest bohů považována za nejcennější ze všech druhů obětí, samotná krev byla v řadě kultur z nabídky bohům vyloučena, protože byla chápána jako látka obsahující zbytky zla, vzešlé z dočasného přebývání nepřátelského démona v organismu. Je velmi pravděpodobné, že pozorným sledování barvy a struktury krve obětovaného zvířete, dospívali kněží a lékaři k určitým racionálním poznatkům, které jim pomáhaly zodpovědět základní otázku, zda se jedná o zvíře zdravé nebo nemocné. První písemnou zmínku o pouštění žilou nalezneme v nejstarší zvěrolékařské památce- staroegyptském Kahunském papyrusu z 19. st. př. n. l. V něm se uvádí pouštění žilou u skotu jako poslední léčebný zásah, po němž zvíře z vůle bohů buď zemře, anebo zůstane naživu. Předtím měl ovšem léčitel za doprovodu zaklínadel využít jiné léčebné metody, k nimž patřilo promačkávání těla, omývání studenou vodou, podání tekutého léku, vykuřování a přiložení rozpáleného hliněného střepu. Pouštění žilou, prováděné na ocase nebo nose zvířete, mělo vlastně završit proces léčebných zásahů směřujících k odstranění patologických důsledků nepřátelského působení démona v těle zvířete. Pouštění žilou se vyskytovalo v praktické medicíně všech starověkých civilizací. Používaly se při něm zejména zahrocené předměty jako hole, kosti, rohy spárkaté zvěře, ostré kousky kamene nebo škeblí a dokonce zašpičatěné zuby žraloka. K odsávání krve z těla se již ve starověku používaly také baňky a pijavky. Jejich použití k tomuto účelu bylo potvrzeno na nástěnných malbách a na pečeti lékaře z poloviny 2. tisíciletí př.n. 1., pocházejících z území starověké Mezopotámie. Ajurvéda pro zvířata V tomto období se již ale setkáváme na území starověké Indie s prvním výkladem vzniku nemocí bez přičinění zlých duchů, démonů, bohů nebo jiných nadpřirozených sil. V posvátné knize o tajemství dlouhého života – Ajurvédě-se tvrdilo, že nemoc vzniká v těle jako důsledek změny množství a kvality tří důležitých tělesných substancí (dhatů) – dechu, žluči a hlenu. Veškerá léčba má tedy směřovat k opětnému uvedení těchto tří substancí do rovnováhy. Tuto představu o harmonii tělesných složek jako nezbytného předpokladu zdraví nalezneme v základech známější a mnohem mladší humorální teorie, která je doložena v starověkém Řecku v polovině 1. tisíciletí př. n. l. V této teorii byla spojována otázka zdraví s rovnováhou čtyř tělesných tekutin- hlenu, žluté žluči, černé žluči a krve. Autorství teorie je přisuzováno otci evropské racionální medicíny Hippokratovi (460-377 př. n. l.). Úkolem lékaře bylo podle Hippokrata obnovit rovnováhu tělesných tekutin vyčištěním zažívacího traktu pomocí projímadel, močopudných a dávení vyvolávajících prostředků a zbavením organismu nadbytečné krve pomocí pouštění žilou. Za Hippokrata, jenž byl velkým odpůrcem chirurgie, nebylo pouštění žilou upřednostňováno před ostatními způsoby obnovení rovnováhy tělesných tekutin. Při pouštění žilou, které se provádělo nabodnutím žíly na ruce, noze nebo krku, se v Řecku používal malý úzký oboustranně ostrý a vpředu zašpičatěný nůž, zvaný flebotomos. Pouštění žilou začalo získávat pověst nejúčinnější metody, vedoucí k obnovení rovnováhy tělesných tekutin, na počátku našeho letopočtu zásluhou římského lékaře, tzv. “latinského Hippokrata”, Aurelia Cornelia Celsa (30 př. n. l. – 50). Ten pasoval pouštění žilou do role universální léčebné metody, ale pod vlivem domácí iracionální římské tradice v něm viděl především zdraví prospěšné odvádění tzv. “špatné krve”. Nejvíce se však o rozkvět flebotomie zasloužil nejvýznamnější římský lékař řeckého původu Galénos (129-200), jenž se proslavil jako vynikající chirurg a otázkám krve věnoval mimořádnou pozornost. V duchu humorální teorie označil krev za dominantní tělní tekutinu a pokusil se vytvořit teorii o jejím vzniku a proudění v těle. Podle Galéna se krev permanentně tvoří v játrech a žilami je rozváděna k jednotlivým orgánům, které ji neustále spotřebovávají. Z této teorie vydedukoval závěr, že lékař má pouštěním žilou přispívat k vyvážené cirkulaci krve, protože tělo je ohroženo její stagnací, když orgány nestačí dostatečně rychle spotřebovávat krev neustále proudící z jater. Rozpracoval metodiku pouštění žilou s přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu, ročnímu období, počasí a prostředí. Pouštění žilou velmi brzy zakotvilo v denní praxi římských zvěrolékařů. Hlavním propagátorem této metody byl zvěrolékař závodních koní Pelagonius, jenž tvrdil ve shodě s Celsem, že takřka všechny zdravotní problémy koní jsou způsobeny špatnou krví. Flebotomie se od 3.st. stala v římském zvěrolékařství úhelným kamenem terapie i prevence a podle Diokleciánova zákoníku obdržel zvěrolékař za tento rutinní zákrok odměnu 20 denárů. Krev se pouštěla především u koní v množství cca 5-8 l při jednom zákroku a to hlavně na krku, břichu, stehnech, pod jazykem a na ocase. Doporučovalo se pouštět žilou co nejblíže k předpokládanému centru nemoci. Používala se speciální pušťadla krve – sagitta ve tvaru šípu, lanceta ve tvaru kopí anebo securicella ve tvaru sekyrky. Venesekci stop Většinovému názoru o univerzálním léčebném účinku pouštění krve nepodlehli naštěstí všichni starověcí zvěrolékaři. Nejvýznamnější z nich Apsyrtos (4.st.) odsuzoval zejména preventivní opakované pouštění krve u zdravých koní a dával je do přímé příčinné souvislosti se záněty žil, které se po těchto zákrocích u zdravých koní velmi často objevovaly. Sám patřil k těm zvěrolékařům, kteří dávali přednost diagnostickému využití krve, kterou získával v menším množství 0,3-1,6l na počátku léčení. V nejcennějším zvěrolékařském starověkém spise- Hippiatrice – se k tomuto uvážlivému využití pouštění žilou jasně přihlásil další významný starověký zvěrolékař Hippokratés Hippiatr slovy: “… je velmi dobré stav a vzhled krve znát. Neboť někteří koně se nacházejí v dobrém stavu, jiní jsou vyhublí, jiní nemocní a krev není při všech nemocech stejná ani podobná, nýbrž rozlišuje se při každé nemoci podle barvy. Krev zdravých koní je plně promísená, bohatá a světle rudá. Krev nemocných koní je vícebarevná a šumivá a krev těch koní, kteří příliš mnoho ječmene sežrali, je tmavá a tuhá”. Výsledky vědeckých výzkumů švédského patologa a hematologa Robina Fahreuse z r. 1921, prokazující u nemocných pacientů odlišné zbarvení a homogenitu krve v porovnání s krví zdravých jedinců, potvrdily domněnky veterinárních historiků, že nejvýznamnější starověcí zvěrolékaři již využívali pouštění krve pro potřeby diagnostické a vyvozovali z vizuálního posouzení krve důležité závěry pro vlastní léčení. Bohužel v tomto racionálním chápání flebotomie nenašli ve středověku pokračovatele. V dalších stoletích se totiž zvěrolékařství soustředilo takřka výlučně na rutinní a většinou nesmyslnou a kontraproduktivní kurativní a preventivní venesekci. PhDr. J. Šindlář, Ph.D. |