Právo chovatele na zdravotní dokumentaci jeho zvířete

Martin Grym

Práva a povinosti veterinářů i chovatelů či majitelů zvířat

Přístup chovatele ke zdravotní dokumentaci, kterou o zvířeti vede veterinární lékař, je často diskutovaným tématem. Chovatelé se nezřídka dožadují možnosti do záznamů nahlížet, kopírovat si je, nebo si je při změně veterinárního lékaře od toho původního vyžádat. Může chovatel vidět zdravotní kartu svého psa? Za jakých podmínek ji může získat? Je veterinář povinen mi zdravotní dokumentaci vydat? Je veterinář povinen předat zdravotní dokumentaci psa jinému veterináři, pokud se chovatel rozhodne veterinárního lékaře změnit?

Začněme od čistě legislativního úhlu pohledu na problematiku vedení zdravotní dokumentace. Tento problém upravují ve veterinární sféře tři normy, a to zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, zákon č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů ČR a profesní řád Komory veterinárních lékařů ČR.

V zákoně č. 166/1999 Sb., o veterinární péči je uvedeno, že soukromý veterinární lékař je povinen vést řádnou evidenci o provedených preventivních úkonech, o použití a výdeji léčiv a o utracení zvířat, a uchovávat ji po dobu nejméně tří let.

V zákoně č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů se zadává veterinárnímu lékaři, členu Komory a podnikateli povinnost vést průkaznou evidenci o výkonu své odborné veterinární činnosti.

V profesním řádu Komory veterinárních lékařů je uvedeno, že veterinární lékař musí vést průkaznou evidenci o výkonu odborné činnosti, preskripci a výdeji léčiv, a že je-li veterinární lékař požádán o ošetření zvířete, které je již ošetřováno jiným veterinárním lékařem, je povinen ho o provedených ošetřeních zpravit a přenechat mu další ošetřování, pokud se chovatel sám nerozhodne jinak.

Co tedy vyplývá z těchto tří právních dokumentů? Především ta skutečnost, že veterinární lékař musí vést o své práci a svých pacientech dokumentaci a tu uchovávat po dobu nejméně tří let. Dále pak, že pokud provede veterinární lékař ošetření zvířete, které je v péči jiného veterinárního lékaře, musí ho o své činnosti na tomto pacientovi informovat.

Řekněme si také, co explicitně nevyplývá z těchto dokumentů. Není zde uvedena povinnost veterinárního lékaře předávat zdravotní záznamy chovateli a není zde ani povinnost veterinárního lékaře předat dokumentaci jinému veterinárnímu lékaři, ke kterému se chovatel rozhodne přejít.

Zákony ani profesní řád Komory tedy možné přesuny dokumentace příliš propracovaně neřeší. Obecně se má za to, že zdravotní dokumentace o pacientech jsou de facto pracovní záznamy veterinárního lékaře, a tímto pak jeho vlastnictví. Veterinární lékař je má ze zákona povinnost vést a kromě jeho vlastního přehledu o jeho vlastní činnosti pak slouží jako výkaz činnosti pro státní orgány a Komoru, které jsou jeho činnost ze zákona oprávněny kontrolovat.

I v humánní sféře nastaly zásadní změny v problematice dokumentace poměrně nedávno. V roce 2007 byl novelizován zákon o péči o zdraví lidu, kde došlo k poměrně převratným změnám v přístupu pacienta k dokumentaci. Do této doby se většina právních názorů se shodovala v tom, že zatímco informace v dokumentaci jsou pacientoví, vlastní fyzická dokumentace patří zařízení, které ji pořídilo.

Novela nyní přiznává pacientovi právo na informace shromážděné v dokumentaci, „které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu”, ale nikoliv právo na dokumentaci jako takovou. Znamená to, že zdravotnický pracovník (především lékař) není oprávněn pacientovi zatajovat žádný údaj týkající se jeho zdravotního stavu.

Také nový občanský zákoník v § 2648 jasně říká, že požádá-li o to ošetřovaný, umožní mu poskytovatel zdravotní péče bez zbytečného odkladu nahlédnout do záznamů, které o něm vede, a umožní mu pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo kopie, popřípadě mu sám vydá proti zaplacení přiměřené náhrady z nich výpis, opis nebo kopii.

Přestože se náš přístup k vlastní zdravotní dokumentaci u lékaře poměrně usnadnil, nelze principiálně – a v současné době ani právně – extrapolovat pravidla z humánní sféry do veterinární. Přece jen je zdraví člověka i v právním řádu pojímáno od zvířete odlišně.

Při návštěvě veterinárního lékaře s ním před poskytnutím služby uzavíráte (většinou ústně) smlouvu o dílo. Smlouva je uzavřena objednáním služby a souhlasem s úhradou za službu v domluveném rozsahu.

Stejně to platí v případě rentgenogramů, resp. jejich kopií. Zjednodušeně lze tedy říci, že pokud chovatel nárokuje dokumentaci, měl by s tímto svým požadavkem seznámit veterinárního lékaře ještě před zahájením provádění služby. Právo na platební výměr má chovatel samozřejmě automaticky podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele a podle občanského zákoníku.

Existují situace, kdy poskytnutí zprávy či výsledku vyšetření vyplývá z podstaty konkrétní služby. Týká se to například případu, kdy je chovatel poslán svým ošetřujícím veterinárním lékařem na jiné pracoviště za účelem specializovaného vyšetření či ošetření. V těchto případech nebývá problém, aby toto referenční pracoviště následně zpravilo písemně referujícího veterinárního lékaře, popř. předalo písemnou zprávu do rukou přímo chovateli. To se týká například i rentgenogramů, pokud byl chovatel na dané pracoviště vyslán za účelem zhotovení snímku a jeho transfer zpět k původnímu veterinárnímu lékaři.

Z toho plyne, že pokud ústní domluva (smlouva) mezi dvěma konkrétními veterinárními lékaři zní tak, že jeden referuje k druhému svého pacienta a ten mu ho se zprávou či jinou dokumentací po provedení dané služby vrací zpět, nebývá s vydáním lékařské zprávy problém. Stejně tak lze za relativně bezproblémovou situaci považovat případ, kdy chovatel předem před provedením služby veterinárního lékaře požádá, že bude chtít o daném vyšetření a úkonech písemnou zprávu.

Nejvíce třenic a sporů nastává v situacích, kdy se nespokojený chovatel, který se rozhodl změnit svého veterinárního lékaře, dožaduje vydání kompletní zdravotní dokumentace svého zvířete. Zde je potřeba upozornit, že se vždy má za to, že předmětem veterinární služby není klinické vyšetření, laboratorní vyšetření, zhotovení rentgenogramu atd. (s výjimkou situací uvedených výše), ale že předmětem služby je optimální léčba či chirurgický zákrok. Společným přáním obou stran je samozřejmě úplné uzdravení zvířete, ale tohoto cíle nelze pokaždé dosáhnout. Jestliže veterinární lékař k nastavení optimální léčby potřebuje nějaké prostředky – čili potřebuje si zvíře vyšetřit, ohmatat, poslechnout, odebrat mu krev, moč, zrentgenovat ho, vyšetřit ultrazvukem apod. – je to jeho problém a záznamy vedené o těchto krocích jsou jeho majetkem. Něco jiného je rezultát, výsledek, verdikt, dobrozdání – čili interpretace těchto vyšetření, stanovení alespoň pracovní diagnózy či zúžení plejády možných příčin a návrh na léčbu. Zde je v plném právu zadavatel služby, aby sdělení výsledku zkoumání od veterinárního lékaře vyžadoval ústně – a je-li třeba – i písemně. Diagnózy však v mnoha případech nelze dosáhnout okamžitě. Často je potřeba série vyšetření a ani tak není vždy konečné rozluštění garantováno.

Platí tedy základní pravidlo, že pokud chovatel bude vyžadovat vydání výsledků vyšetření, bude chtít kopie rentgenogramů či jinou dokumentaci, měl by to oznámit veterinárnímu lékaři před realizací služby. V podstatě to znamená, že si tento svůj požadavek dává do smluvních podmínek mezi sebou a veterinárním lékařem před samotným výkonem služby. Podle platné legislativy nemá veterinární lékař povinnost dát chovateli ani novému ošetřujícímu veterinárnímu lékaři k dispozici zdravotní dokumentaci zvířete. Skutečnost, že to veterinární lékař nemá povinnost udělat, však neznamená, že tak neučiní, když je požádán a když je s důvodem žádosti otevřeně seznámen.