Ve 12. čísle 2009 jsme přinesli z Krajských novin přetištěný rozhovor s novým prezidentem Komory MVDr. Ondřejem Rychlíkem. Dnes bychom vám chtěli představit i nového viceprezidenta MVDr. Milana Snášila, CSc., který je v představenstvu teprve druhé období a již byl rozhodnou většinou představenstva zvolen viceprezidentem Komory.
Domnívám se, že můj profesní život byl spíš standardní než výjimečný, ale mne bezezbytku naplňoval. Po promoci jsem absolvoval obě atestace a v roce 1989 jsem obhájil kandidátskou disertační práci v oboru chirurgie, ortopedie a rentgenologie. Absolvoval jsem několik zahraničních stáží v Lublani, Mnichově, Stuttgartu a Paříži a pravidelně se zúčastňuji mezinárodních kongresů například v Berlíně, Mexiku, Utrechtu, Mnichově, Kodani či Vancouveru. Můj opravdu extrémní zájem o obor dokládá i moje zapojení do řady profesních organizací, například jsem místopředsedou Klubu posuzovatelů KVL, členem presidia asociace veterinárních lékařů malých zvířat (ČVLAMZ), členem odvolací i zkušební komise pro posuzování dědičných ortopedických vad psů a v neposlední řadě i oborové rady pro chirurgii, ortopedii a rentgenologii při Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno. Nejste ve vedení Komory nováčkem. Co by se na její práci mělo změnit, aby byla svým členům ještě prospěšnější? Tuto otázku si sám často pokládám. Patřím mezi služebně mladší členy představenstva a nejsem proto zatížen dávnými přehmaty, omyly a křivdami, které v minulosti pověsti Komory hodně ublížily. Všichni víme, že získat ztracenou pověst zpět vyžaduje mnoho práce a trpělivosti. Myslím si však, že v letech, která mohu sám posoudit, pracují členové volených orgánů poctivě ve prospěch Komory, rutinně zvládají svěřené úkoly a usilovně hledají odpověď na otázku, kterou jste mně právě položil … Welfare zvířat hýbe světem a ani nás to nemine. Již na sněmu jsem ovšem zjistil, že pro mnohé veterináře je slovo „welfare“ totéž, co rudý hadr pro býka. Pro lékaře malých zvířat však zatím nejde o tak ožehavý problém. Přesto nebo právě proto na rovinu. Jaký je váš osobní názor na tento problém? Nikdy nesmíme zapomínat, že i v oblasti malých zvířat je veterinární lékař laickou veřejností vnímán jako nejvyšší odborná autorita pro zdraví a adekvátní životní podmínky zvířat. Proto se ve vypjatých situacích obrací především na nás – veterináře. Námi odmítnutá pomoc nebo nezájem o daný případ proto bývá kvalifikován jako odborné i morální selhání. A to i přesto, že známe demagogicky laděné klipy i novinové zprávy, které vyhrocují banální situace. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí welfare je zde a dnes je již pevně zakotveno v zákonech většiny evropských zemí. Navíc je naprostá většina veřejnosti i našich klientů velice citlivě vnímá. Využijme tedy této situace ve prospěch zvířat. Odměnou nám bude větší prestiž, uznání, více spokojených klientů v našich praxích a v neposlední řadě i větší pohody námi ošetřovaných zvířat. Od mnoha vašich kolegů vím, že vaše práce v oblasti ortopedie a traumatologie a neurochirurgie, ale i dysplazie a dalších genetických vad psů, jsou skutečně na vědecké úrovni. Je na čase se trochu pochlubit. Povídejte. Opravdu se zajímám především o tak zvanou „tvrdou“ chirurgii, zejména traumatologii, zlomeniny a onemocnění kloubů psů a koček, spojených s genetickými vadami. Už v roce 1991 jsem jako první u nás provedl operaci páteře u psa. Zabývám se i o miniinvazivní operační a diagnostické techniky, využívající artroskopii, CT a MRI. Rovněž zákroky a metody využívané nedávno pouze humánními chirurgy se rychle zabydlují ve veterinární praxi – totální náhrady kyčelních kloubů, nové metody náhrady ruptury předního zkříženého vazu (TPLO, TTA, TTO apod.).
S naší alma mater rovněž rozvíjíme spolupráci na poli postgraduálního studia, legislativních otázek, odborných posudků apod. A nakonec. Jaký vztah máte ke zvířatům, ne jako lékař, ale vlastník. Máte vůbec psa, kočku, papouška nebo krokodýla? Po 28 letech praxe mám ke svým pacientům veskrze pozitivní vztah, vyrůstal jsem ve veterinární nemocnici, kde moji rodiče nějaký čas bydleli. Asistoval jsem svému otci u většiny operací. Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy jsem jednou zase „asistoval“ při císařského řezu u krávy. V nejvíce vypjaté chvíli jsem zvolal: „Tak kdy už vytáhneš to dělo ..?“ Samozřejmě jsem se mýlil, o existenci dělohy jsem ještě neměl ani potuchy. Podotýkám, že mi byly asi tři roky. Jako mladý veterinář jsem měl jako pacienty raději psy než kočky. Až jednou, vezl jsem své klientce v krabici malého rezavého kocourka. Nebyl jsem však v autě sám a tak jsem po krátkém, ale nerovném boji podlehl argumentům mých dětí a kocour mohl zůstat u nás jen na zkoušku. Výše zmíněná „zkouška“ již trvá 15 let a bylo to osudové, neboť se ze mne stal milovník nejen psů (s otcem jsme chovali boxery), ale i koček. Troufnu si tak říci, že už rozumím nejen zdravotním neduhům našich čtyřnohých přátel, ale že rozumím i jejich chování a jejich snaze komunikovat s lidmi. Těší mne, že na moji kliniku chodí rádi psi i kočky. Děkuji za rozhovor.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
