|
Časopis Zvěrokruh 5/2014
|
Společenská rubrika |
Radka Vaňousová
Jan Žabka
“Lev” z revizní komise
|
Životní krédo:
BÝT UPŘÍMNÝ SÁM K SOBĚ
I K OSTATNÍM
|
|
Jak byste se sám popsal?
Přiznám se, není příliš běžné se sám popisovat a hodnotit, většinou to dělají druzí. Myslím, že jsem upřimný veselý člověk, vnímající spravedlnost a zdravý selský rozum na prvním místě. Mám rád své povolání, ve volném čase často sportuji, zejména preferuji horské kolo a turistiku.
Jaké je vaše životní krédo?
Být upřímný sám k sobě, i k ostatním, nehodnotit příliš jejich chování a počínání, spíše se zaměřit na sebe a snažit se dělat v danou chvíli vše, jak nejlépe dovedu. Hezky se to říká, ale realita je mnohdy složitější.
Odkud pocházíte?
Narodil jsem se v Praze, dětství jsem prožíval v Líbeznicích.
Ovlivnilo vaše dětství výběr vašeho budoucího povolání?
Rodinné zázemí mě ovlivnilo v tom smyslu, že rodiče respektovali moje záliby a koníčky, nikdo z mých předků nebyl veterinář.
|
Na základní škole jsem několik let chodil pravidelně na cvičák se svojí fenkou Astou, německým ovčákem. Určitě to byla doba, kdy jsem se rozhodl začít studovat na střední veterinární škole v Hradci Králové a pak již byl krůček ke studiu na vysoké.
Co studentská léta v Brně?
Kdo by nevzpomínal na studentská léta jen kladně a pozitivně. Všechny zážitky byly skvělé, na ty horší se zapomíná. Studentský život byl prostě nádherný, dodnes, když si vzpomenu, cítím, že jsem byl pyšný a zároveň šťastný, že jsem mohl studovat na VŠV, jinou školu bych tenkrát snad ani nestudoval. V Brně se mi líbilo, poznal jsem tam spoustu nových lidí, oblíbil jsem si dobré víno, které velmi rád piji dodnes. Učení bylo dost. Vzpomínám, jak v době mého studia bylo stěžejní pro každého studenta úspěšně absolvovat zkoušky z anatomie a histologie v druháku. Kdo prošel, většinou školu dokončil. Byla to taková doba. Díky tomu, že jsem maturoval na střední veterinární škole, hodně mi to pomohlo k přístupu ke klinickým předmětům.
|
Nějaká konkrétní vzpomínka na studia?
Tentokrát výjimečně negativní – buzerace na vojenské katedře.
Jaké byly počátky vaší veterinární kariéry?
Začátky mojí profesní kariéry byly tenkrát jednoduché. Za minulého režimu jsem začínal na obvodě v Jablonném v Podještědí. Bavilo mne to, práce bylo mnoho. Po roce jsem se přestěhoval do Horního Jelení a začal pracovat ve veterinární nemocnici v Pardubicích.
|
|
|
Po čase jsem vedl porodnicko-gynekologické oddělení. Byla to krásná práce, jezdili jsme do terénu i ošetřovali hospitalizovaná zvířata. V té době jsme dělali i odborně práci na dobré úrovni, i když celý systém byl velmi rigidní a pokud člověk nebyl ve „straně“, příliš mu nebylo dovoleno moc roztahovat křídla.
|
|
|
Po revoluci krásná práce v nemocnici rychle a nekompromisně skončila a začínal jsem od nuly. Nějaký rok jsem opět pracoval v terénu a později jsem se začal čím dál více věnovat medicíně malých zvířat. S mojí kolegyní Ludmilou Svobodovou jsme před devíti lety postavili na zelené louce veterinární pracoviště, vytvořili pracovní tým, kde pracuji dodnes.
Ovlivňuje vaše povolání vaši rodinu?
Povolání veterinárního lékaře ovlivňuje vždy rodinný život.
|
Naštěstí moje manželka měla otce veterináře, takže byla od mala zvyklá, jak to chodí. Časově se prostě téměř vše musí přizpůsobit práci, službám a příslužbám, teprve pak je prostor na rodinu a zábavu.
Při dobré organizaci je i tak dost času na ostatní a na další aktivity. Mám tři děti a žádné z nich se „nepotatilo“. Přiznám se, že zpočátku jejich studií na jiných školách mě to trochu mrzelo, ale při dnešním vývoji veterinárního stavu jako celku mi to dnes vůbec nevadí. Každý má dělat a studovat to, co cítí, že mu vyhovuje. Naši domácnost dále tvoří tři psi a dva koně.
|
Jak jste se dostal k práci pro Komoru veterinárních lékařů? Když jsem velmi agitoval na schůzi našeho okresního sdružení, aby se mladí probudili a kandidovali do některé z funkcí. Nakonec se to obrátilo proti mně a v tu chvíli jsem neměl argumenty, proč ne. Proč zrovna revizní komise, to nevím. Neznal jsem v tu chvíli přesně práci jednotlivých komisí. Dnes vidím, že pracovat v orgánu Komory je zodpovědná práce, která je nárazově náročná i na čas.
|
|
|
V „revizce“ nejde jen o posuzování a zpracovávání stížností, které se řeší dnes a denně, ale „revizka“ taky občas rýpe do věcí komorových, což pak vyžaduje citlivou spolupráci se členy představenstva a sekretariátu. Každopádně, jsou to pro mne zajímavé zkušenosti, práce mne baví a jsem za ni rád.
|
|
|
Jak vnímáte aktuální „komorové“ dění?
To je skutečně otázka na tělo. Je třeba upravit veterinární legislativu, o tom není sporu. Na půdě Komory se na tom v posledních měsících velmi intenzivně pracuje. Doufám, že všechny kroky, které se učinily a které budou následovat, povedou k úspěšnému cíli.
|
|
Co se týče profesního dění, vidím, byť jsem v zásadě optimista, nehezká příští léta, která postihnou veterinární stav. Škola, nezávisle na potřebách veřejnosti, doslova chrlí každoročně o polovinu studentů více, něž je třeba. V reálu by naše populace potřebovala něco přes 2000 činných veterinárních lékařů a my jich máme dnes již o více než celou tisícovku více. A tryskovým tempem další absolventi vycházejí. Komora se snaží upozorňovat, ale nikdo neslyší. Aby jednou nezůstala naše alma mater pomníkem pro stovky nešťastných veterinářů, kteří jsou hrdi na to, že vystudovali tak náročnou a krásnou školu a doslova nebudou mít co dělat.
|
|
… čím budu, tím budu rád. Od zcestovalého veterináře až po milovníka koček
|
|
|
|
Co byste přál svým kolegům do budoucna?
Odpověď přímo vyplývá z úvahy, kterou jsem zmínil. Naprosto rozumím tomu, že tržní hospodářství se má chovat tržně. Státní politika by se ale měla zabývat i podmínkami trhu, ve kterých se pak bude možno tržně chovat. Veterinárnímu stavu čili přeji jediné: aby se do budoucna dařilo Komoře v součinnosti se školou a ministerstvem zkoordinovat množství absolventů na přijatelnou úroveň. Pak si myslím, že trh vyřeší všechny ostatní problémy sám.
|
| |
|
Připravila
Radka Vaňousová
|
|
