Radka Vaňousová Leoš Grejcar //plzeňský doktor od zvířátek//
Jaké máte životní krédo? V současné době jich mám několik: 1/ Přej si a bude ti přáno. 2/ V životě je potřeba se pro něco zapálit. V krematoriu už bude pozdě. Ovlivnilo vaše rodinné zázemí výběr vašeho budoucího povolání? Ano, mí skvělí rodiče měli boží trpělivost s mými chovatelskými úspěchy s křečky, morčaty a myšmi, které jsem odchovával v panelákovém bytě stříbrského sídliště.
Také to bylo období plné setkání se zajímavými lidmi, kterých si vážím, a s jinými, kterým bych ani malíček nepodal. Jaké byly začátky vaší profesní kariéry? Já bych neřekl, že by začátek mé profesní kariéry byl těžký. Byl pestrý a plný setkání se skvělými lidmi, mými nadřízenými, na které jsem měl vždycky štěstí a stali se mými učiteli nebo vzory. V roce 1992 v posledním ročníku jsem založil studentské nakladatelství Medicus veterinarius. V té době běžela privatizace státní veterinární služby na plné pecky, kdy se armáda bývalých státních veterinářů jednoho dne probudila a byla z nich armáda OSVČáků (osob samostatně výdělečně činných) a hledali si své místo ve společnosti.
Proto jsem si sbalil na tauferkách své čtyři banánové krabice plné skript, zápisků, oblečení a přesunul jsem se do nejvyššího patra v Mášově ulici číslo popisné 2, redakce časopisu Veterinářství. Zde jsem jako redaktorský eléf pod odborným dohledem pana Vlašice, profesora MVDr. Rudolfa Böhma a vrchního redaktora MVDr. Mirko Treue „lovil“ autory odborných článků. V průběhu redaktorování jsem začal rekvalifi kační studium Fakulty veterinární hygieny a ekologie. Mezitím můj poklad ukončil studium Pedagogické fakulty Západočeské univerzity. Tak jsem si sbalil šest krabic plných skript, zápisků, oblečení, svůj první počítač s procesorem 486, černobílou obrazovkou, osmijehličkovou tiskárnou, bíglicí Vendulkou a zbývající prostor v kufru dvojtaktního divočáka značky Wartburg vyplnil odbornými knihami mého nakladatelství. Majitelem automobilu jsem byl jeden měsíc a měl jsem naježděno asi kolem třiceti kilometrů, po šestiletém období pasivního šuplíkového odpočinku mého růžového řidičáku.
Tak jsem vyrazil v pátek večer, kdy byl provoz na dálnici Brno–Beroun minimální. Po pěti hodinách jízdy jsem dorazil domů a usnul ve spacáku po boku své milující budoucí manželky v našem bytečku s chrápající bíglicí u ucha. Za několik dnů jsem se upsal na dobu neurčitou jako „hygienická šlapka“ na nejjižnějším cípu Inspektorátu Plzeňjih v KKK – králičí krematorium Kasejovice (exportní králičí jatky). Zde mě metodicky vedli perfektní šéfová MVDr. Olga Pirochová a hrdý ředitel MVDr. Pavel Brož.
Po roce působení mě zlanařil Pepa Steiner do Stříbra jako svého asistenta. Tím se mi splnil můj životní sen – prožil jsem nádherných pět heriotovských let v nádherném prostředí říčky Mže, kde jsem rozvážel léky svým kolegům, objížděl terén smíšené praxe a léčil miláčky svých přátel a spoluobčanů městečka Stříbra, Boru a přilehlých vesniček a samot. Transformace některých zemědělských společností a vstřícné jednání manželů Steinerových mi umožnily se postavit na vlastní nohy.
skvělého vedoucího, současného ředitele MVDr. Richarda Bílého a emeritních ředitelů MVDr. Bohumíla Sýkory a MVDr. Josefa Hraběte. Poloviční úvazek se lety a zkušenostmi zocelil na plný úvazek státního veterinárního úředníka. Mezitím jsem stále jako pilná vlaštovička zveleboval svoji miniordinaci a vydával odborné veterinární publikace. V tomto roce to bude 44. publikace mého nakladatelství s 22letitou tradicí.
Co vaše povolání versus rodina? Já si myslím, že mi povolání neovlivňuje rodinný život, ono mi ho prorůstá. Vlastně bylo u mého osudového setkání s mojí drahou ženuškou na povinné praxi ve Slušovicích, kde jsem ji poprvé v životě spatřil a doslova mi padla do oka. Po několika letech jsem se svým pacientem poštolkou Wankiovou pozval svoji budoucí manželku na první rande. Bohužel, mé veterinární poslání začalo více ujídat z rodinného života a pohody. To vyústilo do manželského tonutí, které mě zaskočilo nepřipraveného a oslabeného.
Jak se dá. Nejraději čtu, poslouchám oblíbenou hudbu a aktivně sportuji – cyklistika, gaučing a beering. Pokud možno více času trávím se svými přáteli a blízkými.
jsme letos uspořádali již osmý pohodový plzeňský veterinární ples. Každý rok organizujeme pro naše členy a přátele našeho plzeňského sdružení tzv. veterinární besídky. V tom spatřuji jednu z možností, jak si zpříjemnit náš krásný život. Jak vnímáte aktuální komorové dění? Jako ohromnou výzvu pro nás všechny dosáhnout nejen odborné, ale i společenské změny. Už bohužel nemám tolik mladického elánu a tvrdohlavosti, abych změnil nezměnitelné. S odstupem času sleduji, že vývoj v KVL ČR je jako ve spirále. Opakují se stejné chyby a stejné projekty, bohužel velice často se stejnými tvářemi a stejnými hesly. Držím palce všem „mladočechům“, kteří bojují za jistější zítřky. Co byste přál svým kolegům a Komoře do budoucna? Mnoho štěstí, zdraví, rodinné pohody, pochopení, sympatie a empatie, všude kam vstoupí. Vtip, o který byste se chtěl s kolegy podělit… Když Graham Bell vynalezl telefon, měl už tři zmeškané hovory od Járy Cimrmana.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
