Představujeme – Lubomír Široký

Radka Vaňousová

Lubomír Široký

prezident ČMKU

Tato mimořádná událost se v České republice ještě nekonala. Jsem velmi rád, že se mi sen proměnil v realitu. Této prestižní události se v České republice zúčastnilo přes dvacet tisíc psů z celého světa a přišlo čtyřicet tisíc návštěvníků.

Jaké máte životní krédo?

Životní krédo, to jsou strašně velká slova a trochu to zavání červenou knihovnou. Mimo to se moje názory, jak přibývají roky, trochu mění a to, co jsem považoval dříve za podstatné, dnes už tak vážně neberu. Takže místo „vyznání“ si dovolím vyslovit přání. Ať nepřijdu o nadhled a smysl pro humor.

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se ve Velkém Meziříčí a celý život jsem prožil v Náměšti nad Oslavou, což je okraj Vysočiny a jižní Moravy.

Ovlivnilo vaše rodinné zázemí výběr vašeho budoucího povolání?

Neovlivnilo, od mládí jsem byl aktivní kynolog a prožil jsem ho se psy na cvičištích

Jak se vyvíjel váš profesní život?

Po studiích a vojně na VU 3180 Grabštejn jsem nastoupil do Ústavu pro další vzdělávání veterinárních lékařů v Dukovanech, kde jsem střídavě pracoval na školním obvodě a školní ošetřovně. Od roku 1982 jsem nastoupil na veterinární obvod, na kterém pracuji dodnes, ale vzhledem ke snižování počtu velkých zvířat je práce na veterinárním obvodě stále méně.

Máte nějaké zvířecí mazlíky?

Mám fenku německého boxera. Je přesně taková, jaká má představitelka tohoto plemene být. Je radostná, temperamentní, lehce bláznivá a na všechny členy rodiny nadmíru hodná. Je to fenka s průkazem původu a má za sebou i výstavní úspěchy. Moc to ale naše rodina neprožívá a nemáme chovatelské ambice. Psa máme pro radost.

Jak trávíte svůj volný čas?

Momentálně žádný volný čas nemám. Od začátku roku jsem objížděl se svými kolegy a kolegyněmi dostupné zahraniční výstavy psů a propagoval tam naši evropskou výstavu. Leckdy to bylo dobrodružné a určitě hodně zajímavé. Ti, kdo chtěli své psy přihlásit, to už udělali, a my jsme pracovali na zabezpečení výstavy. Práce to byla velká, občas přímo děsivá a myslet se muselo na tisíce věcí. Jedna malá hloupost by dokázala pokazit tak velké akci renomé a to by byla škoda. Pořádat Evropskou výstavu psů je celkem velká a prestižní věc. Jednotlivé státy o pořadatelství velmi usilují a my jsme si nechtěli udělat ostudu. Taková výstava, to nejsou jen psi, ale také rozhodčí, kteří je budou posuzovat. Dá se říci, že přijeli z celého světa a zajistit pro ně letenky, noclehy a zabezpečit, aby byli vždy tam, kde být mají, je něco podobného jako hlídat onen proslulý pytel blech. Máme zkušenosti z jiných výstav, které ČMKU pořádá. Už se nám stalo, že rozhodčí jel vlakem, zapomněl vystoupit v Brně a my pro něj museli až do Bratislavy.

Jak jste se dostal ke své současné práci?

Otázka je, na co se vlastně teď ptáte. Pokud jde o práci veterináře, dostal jsem se k ní asi stejně jako většina kolegů mého věku. Obvod mně vyhovoval a neměl jsem a nemám žádné vědecké nebo šéfovské ambice. Do určité míry je mojí prací i činnost v Českomoravské kynologické unii. Rozdíl je v tom, že se nejedná o pracovní poměr či soukromé podnikání, ale v podstatě o zájmovou činnost. Někdo tomu říká koníček, moje rodina říká, že to není jeden malý kůň, ale mnohočetné stádo pivovarských kobyl. Určitě mě nikdy nenapadlo, že budu něco podobného dělat. Odjakživa mě ale zajímal a přitahoval pracovní výcvik psů. Od toho byl už jen krůček k členství v kynologické organizaci, a když se po roce 1989 začala nově formovat organizační struktura české kynologie, řekli mně kamarádi: Když jsi ten veterinář, tak bys mohl tu funkci dělat. Ve slabých chvilkách si říkám, že jsem tenkrát měl rychle zmizet.

To se asi neptáte, nebo možná naopak ptáte, toho pravého. Já to totiž vidím z pohledu veterináře a také z pohledu kynologa. Otázka množíren je pro mě závažná a odpudivá z mnoha pohledů. Vadí mně způsob a podmínky chovu, který je ve většině případů v podstatě týráním psů. Vadí mně nedostatečná socializace štěňat v množírnách a z toho plynoucí následné výchovné a povahové problémy. Vadí mně, jak špatnou pověst nám dělají množírny v zahraničí. Velmi mně vadí to, že obecně platné předpisy, např. vyhláška o ochraně zvířat při chovu psů a koček, se vztahují na organizované chovatele, ale pro množírny neplatí. Jen pro vysvětlení, ve zmíněné vyhlášce jsou zakotvena základní pravidla, např. minimální věk pro využití psů a fen v reprodukci, maximální počet vrhů u jedné feny, minimální věk pro odběr štěněte od matky atd. Chápu, že je to všechno velmi složité. U chovatele s registrovanou chovatelskou stanicí se dají dohledat všechny vrhy i psi a feny, kteří v jeho chovu působí. Množírny zatím kontrolovatelné nejsou. Otázka je, zda to tak musí být a co v tom může udělat Českomoravská kynologická unie nebo Komora veterinárních lékařů.

Co byste přál svým kolegům a Komoře do budoucna?

Kolegům bych přál bezproblémové pacienty s bezproblémovými majiteli. Komoře bych přál, aby v zájmu nás všech řešila problémy, které trápí řadové veterináře.

Vaše znamení?

Rak.

Vtip, o který byste se chtěl podělit?

Starý žralok poučuje mladého:

“Když narazíš na člověka, třikrát ho obepluj jedním směrem tak, aby tě dobře viděl, pěkně na něho otevři hubu a obepluj ho třikrát zase opačně. Potom se do něho můžeš pustit.“

Mladý oponuje:

“K čemu ty ciráty? Já bych ho schlamstnul rovnou.“

“Jistě, i to se dá. Ale budeš ho žrát s hovnama?“