Milena Vicenová // Přerov – Brno – Brusel – Praha // Životní krédo: ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM
Maminčina větev pocházela z Valašska, ze Starého Jičína a Valašského Meziříčí, po tatínkovi jsem z Hané. Narodila jsem se v Přerově a vystudovala jsem tam Gymnázium Jakuba Škody. Později jsem odešla na studia na Vysokou školu veterinární do Brna. Ovlivnilo vaše rodinné zázemí výběr vašeho budoucího povolání? Určitě ano. Bydleli jsme v centru města a vyrůstala jsem v intelektuálské rodině, maminka zakládala přerovský filmový klub a připravovala výstavy amatérských fotografů, otec je lékař. Nás všechny tři sestry honil i v době hluboké totality do studia jazyků, při snídani nám pouštěl magnetofon s nahrávkami kurzů, které jsme občas s chutí vypnuly, když odešel do práce. Přerovská babička byla nadšená chovatelka a dokázala si vždycky prosadit na zahradě malé hospodářství, měla ovce, králíky, husy, krocany, kočky, slepice liliputky a holuby. Moc ráda jsem jí pomáhala. Otec mě brával s sebou, když jezdil za pacienty na venkově, nejraději jsem jezdila do Rokytnice. Tam hospodařil i tehdy soukromý zemědělec pan Koukal, vyhlášený chovatel koní. Než otec vyšetřil nemocného člena jejich rodiny, prošli jsme s panem Koukalem stáje, koukli se na telata, popovídali o nových přírůstcích. Jezdila jsem k nim i po škole.
Jak těžké byly začátky vaší profesní kariéry a jak se vyvíjel váš profesní život ? Začátky nebyly lehké. Den po promoci jsem nastoupila na sanitní porážce v Mimoni. Byl začátek dubna, sněžilo a byla hrozná zima, když jsem měla opláchnout orgány vodou, musela jsem prorazit tenký led. Několik dalších týdnů jsem byla na jatkách v České Lípě, kontrolovaly jsme s paní doktorkou Daníčkovou tehdy nově budovanou mlékárnu, s panem doktorem Pelikánem jsme probírali vzteklinu, které tehdy bylo na Českolipsku hodně, několik kolegů prošlo tehdy vakcinací, když byli v kontaktu s nakaženým psem. Nakonec jsem byla u doktora Russe na ošetřovně, kde jsme měli i hospitalizované pacienty – drobná i velká zvířata. Tyhle zkušenosti se mi potom hodily v době, kdy jsem přešla do redakce časopisu Náš chov.
řídila jsem odbor bezpečnosti potravin, který měl na starost i některé otázky životního prostředí. Zastupovala jsem Českou republiku ve Zvláštním zemědělském výboru a v poradním sboru Evropského úřadu pro bezpečnost potravin, absolvovala jsem stáže v USA, Izraeli, v Evropě, přednášela jsem v mnoha evropských městech. V roce 2006 jsem dostala nabídku stát se (první) ministryní zemědělství České republice, v roce 2007 jsem se stala – zase první – velvyslankyní České republiky v Bruselu, a to i po dobu předsednictví České republiky Evropské unii. Měla jsem štěstí, že v té době už dcery skončily studia – jedna je lékařkou, druhá se věnuje molekulární biologii, i když teď mají na starost hlavně své dcerušky. Manžel, který je gynekolog, žil a pracoval v Praze, nechtěl opustit ordinaci a pacientky. Po pěti letech v Bruselu jsem se před rokem vrátila zase domů, do Prahy a na ministerstvo zahraničních věcí.
O problému rezistence na antibiotika vím, debatovalo se o něm i na červnovém sněmu Asociace veterinárních lékařů, na který jsem byla pozvaná. Rezistence na antibiotika je mimořádně vážný problém, souhlasím i s tím, že výskyt nových infekcí z celého světa při dnešních možnostech cestovat je stále těžší zvládnout. Od kamarádů v terénu vím, jak přísně musí antibiotika evidovat, říkají mi o záměru umožnit nákup a aplikaci léčiv chovateli, údajně kvůli úsporám. Pořád si ale myslím, že antibiotika patří do rukou veterinárních lékařů, že to jsou oni, kdo nesou zodpovědnost za bezpečnost potravin. O nadbytku absolventů veterinární fakulty jsem se naposledy bavila s kolegou ze studií veterinárního lékařství- najít slušné uplatnění je téměř nemožné. Oba bychom se však klonili k omezení počtu studentů přijímaných do prvních ročníků. Veterinární svět mi připomínají v mém počítači tiskové zprávy Josefa Dubna, mluvčího Státní veterinární správy. Občas se mi po tomhle světě stýská a moc si vážím všech pozvání na školu, na sněm a akce Komory.
|