Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Představujeme – Miroslav Pavlíček

  Společenská rubrika

AMI

Miroslav Pavlíček

 

MALÉ DESATERO VĚCÍ NEJMILEJŠÍCH

1.Nejoblíbenější zvíře – pes

2.Nejoblíbenější jídlo – švestkové knedlíky

3.Nejoblíbenější místo v domě – pracovní stůl v obývacím pokoji

4.Oblíbený film – Gladiátor

5.Oblíbená kniha – Turistický průvodce

6.Oblíbený žánr hudby – folk a country

7.Oblíbená destinace pro letní a pro zimní dovolenou – hory

8.Doba, ve které bych chtěl žít – současnost

9.Místo, kde bych se chtěl příště narodit – Londýn

10.Tři věci, které bych si vzal na opuštěný ostrov – nůž, křesadlo, satelitní telefon

Doktor Miroslav Pavlíček je renezanční člověk. Není jen milovníkem zvířat, ale i kreslení a sportu. Pochází z Chlumce nad Cidlinou, vystudoval Střední odbornou školu veterinární v Hradci Králové a Veterinární univerzitu v Brně. V současné době se na královéhradecké veterinární klinice specializuje na onemocnění kůže, zároveň je profesionálním karikaturistou. Je obdivuhodné, že i když přijde večer utahaný z ordinace, nechybí mu nadšení po nocích kreslit. Spolu s manželkou a dvěma syny se stará o psa, želvu, gekona a 12 akvarijních rybiček.

Pane doktore, jak to všechno stíháte?

Někdy opravdu těžko. Rozhodně nejsem od přírody workoholik. Věci, které dělám rád, začínám dělat často hned, třeba i v době, kdy by bylo potřeba dělat věci jiné. Co nedělám rád, naopak někdy odkládám. Pěkně se mi to pak hromadí, přidá se ještě něco akutního, a pak hodně nestíhám. Ale nakonec to zvládnu, musím. Když „mám svůj kreslicí den“ a při kreslení mám pocit, že mi to jde dobře, vydržel bych „políben múzou“ kreslit dlouho do noci. Ale musím včas končit, druhý den se nedá dospávat za operačním stolem.

Pocházíte z rodiny milovníků zvířat?

Snad odjakživa jsme doma měli psa, slepice, králíky, kačeny a dva kocoury. Postupně jsme se starali i o ježky, poraněné ptáky a také o mládě lasičky. Kdybych neodešel na vysokou, měli bychom s největší pravděpodobností útulek.

 

… s manželkou

S veterinou jste se intenzivně setkal už na střední škole, jak na své začátky vzpomínáte?

Nejraději vzpomínám především na období po maturitě, kdy jsem rok pracoval v ambulanci pro malá zvířata. Patřila na interní oddělení veterinární nemocnice brněnské univerzity. Začátky mé veterinární práce souvisejí s mou výtvarnou tvorbou. Po maturitě jsem začal kreslit obrázky do naší ambulantní čekárny, moje práce byla pro mne tou nejlepší inspirací. Některý den mne napadlo 30 až 40 vtipů, které jsem pak další den nakreslil. Ale musím přiznat, že po takové „explozi“ následovala třeba i několikatýdenní pauza.

… v ordinaci

 

Využil jste výtvarný talent i při studiu na brněnské univerzitě?

Studia na Veterinární univerzitě v Brně jsem zahájil v roce 1981. Kreslení mi samozřejmě pomáhalo i při studiu. Z té doby mám např. vlastní kreslenou anatomii zvířat, histologii a hlavně embryologii. V té době jsem zažil i svůj první „umělecký“ úspěch. Poprvé byl publikován můj kreslený vtip, a to v Brněnském večerníku. Bohužel omylem pod jménem jiného autora. Ale přesto jsem byl moc rád.

Po vysoké škole jste několik let působil ve Státním veterinárním ústavu v Hradci Králové. Jak Vám tato zkušenost pomohla v praxi?

Pracoval jsem na oddělení patologie, histologie a parazitologie. A musím říct, že patologie mi pomohla a velmi mi pomáhá i v současné době. Řadu onemocnění u různých zvířat si pak dovedu lépe představit. Museli jsme zvládat parazitologii, cytologii, dokonce i bakteriologii, to se vždy hodilo a hodí.

Neměl jste problém mezi starší a zkušenější kolegy zapadnout?

Naopak, s kolegy patology jsme se pravidelně scházeli. Všichni byli velmi vzdělaní a byli to hlavně fajn chlapi, kteří byli ochotni nám, zelenáčům hodně poradit. Snažil jsem se jim vyrovnat a to mě nutilo se stále vzdělávat. Když jsem si nevěděl rady, mohl jsem se na ně kdykoli obrátit. Jak jsem vždycky říkával: „My patologové jsme většinou znali přesnou příčinu úhynu pacientů, ale mohli jsme léčit už jen pozůstalé.“ Ale i to bylo velmi zajímavé a lidé si toho vážili.

Máte nějakou výraznou vzpomínku na působení ve státní sféře ?

 

… s manželkou – přechod Velké Fatry a zcela vpravo se starším synem při výstupu na Dachstein

Vzpomínám si na dobu totality, kdy jsme pravidelně vyšetřovali ryby na rybářství v Litomyšli. Jako mladík jsem se na to tenkrát těšil. Naše návštěva měla vždy stejný rituál. Místní pan kolega měl i v době socialismu přízeň na „západě“. Vždy po našem příjezdu na rybářství nám rozdal poslední čísla Playboye a teprve, když jsme se řádně nažhavili na provozní teplotu, pustili jsme se do práce.

… s manželkou – přechod Velké Fatry a zcela vpravo se starším synem při výstupu na Dachstein

 

Vaším výrazným koníčkem je kresba, dokonce jste členem České unie karikaturistů. Kde všude se s vašimi karikaturami můžeme setkat?

Pravidelně kreslím pro zahraniční veterinární časopis a jeden veterinární informační server. Kreslím také pro různé organizace i jednotlivce doma i v zahraničí. S trochou nadsázky se dá říci, že moje kresby dnes v malém množství putují po celém virtuálním světě. Pro mě osobně je však nejzajímavější ilustrace knih, protože mám pocit, že tak svými obrázky mohu utvářet duši knihy.

Vtipně jste ilustroval beletristickou knihu profesora MVDr. Miroslava Svobody „Veterinární medicína po kapkách“ (recenzi na knihu jsme otiskli v č. 8/ 2013). Jak probíhala spolupráce dvou velmi kreativních veterinářů?

S profesorem Svobodou se znám dlouho. Byl jsem jeho student a pracoval jsem u něj jako tzv. pomocná vědecká síla na interní klinice. Spolupráce s profesorem Svobodou na knize byla výborná. Už při našem prvním pracovním setkání u nás na chalupě jsme mluvili prakticky jenom nepracovně.

Vzpomínali jsme na časy minulé, které jsme společně trávili na veterině v Brně. I přes velmi neformální povídání jsme nakonec domluvili základní strategii našeho společného dílka, a pak už jsme využívali moderní techniku – počítače a skenery. Hodnotili jsme si vzájemně texty a obrázky a myslím, že jsme si to oba užívali. Vždycky to má zvláštní kouzlo, když si uvědomím, že jsem jeden z prvních, kteří měli tu možnost přečíst si zbrusu novou knížku, a zvláště tak poutavou.

Kreslil jste obrázky ilustrující už hotový text, nebo text a obrázky vznikaly současně?

Když jsem od pana profesora dostal část nového textu, četl jsem ho a dělal si poznámky s nápady. Ty jsem potom načmáral obyčejnou tužkou nanečisto a poslal naskenované do Brna. Některé ze skic jsme společně vybrali a já pak vybrané náčrty překreslil v barvě. Když byl čas, užívali jsme si to, ale čas se čím dál tím více krátil a tempo práce se postupně velmi zrychlovalo. Hotové kresby jsme do textu museli rozmístit rovnoměrně. Nemohou být všechny v první kapitole a pak už nic. Na celé spolupráci mě mrzí snad jen to, že jsme se s panem profesorem Svobodou nemohli scházet častěji. Myslím, že by to byla další porce inspirace a energie navíc pro nás pro oba.

 

Užíváte si stejně i dovolenou?

Rozhodně ano, protože velmi rád cestuji. Kromě kreslení mám rád sport, nejvíce lyžování, cyklistiku a vysokohorskou turistiku. Obvykle jezdím s rodinou v létě na dovolenou pod stan, cestujeme jako kočovníci z místa na místo a poznáváme nové kraje. Naštěstí máme doma všichni rádi vysoké hory a ledovce, a tak většinou i naše letní dovolená končí někde na sněhu a ledu.

Za odměnu si pak někdy zajedeme odpočinout k moři, ale nejradši máme stejně hory. Zvláštní zalíbení jsme našli ve Skandinávii, kde je příroda nepopsatelně krásná.

Kde jste strávil letošní dovolenou?

Letos jsme původně chtěli pokořit vrchol nejvyšší hory Rakouska – Grossglockner. Taková výprava s jediným cílem, jen na tři až čtyři dny. Chtěli jsme odčinit nezdar z loňského roku, kdy jsme museli horu opustit asi 200 metrů pod vrcholem, odkud nás vyhnala sněhová bouře a krupobití. A protože se neradi vzdáváme, chtěli jsme se letos znovu pokusit vystoupit na vrchol. K naší opětovné smůle nebyla v termínu, který jsme si zařídili, předpověď počasí dobrá, a tak jsme byli nuceni akci zrušit. Tento vrchol je pro nás asi zakletý. Náhradní dovolenou jsme věnovali cyklistice – přejezdu hlavního hřebene Orlických hor až do Jeseníků přes Králický Sněžník, Kladskou bránu a zpět. Ve velkém vedru, které zrovna bylo, jsme se skutečně „vyšťavili“. Byla to však nádherná akce a cenný sportovní skalp.

 

Jak se těšíte na Světový veterinární kongres?

Těším se především na atmosféru kongresu. Věřím, že potkám přátele ze zahraničí a že se i něco nového naučím. Také budu rád, pokud kolegy od nás i ze zahraničí pobaví výstava mých obrázků, kterou pro kongres připravuji.

Na kongrese proběhne také dražba. Které obrázky jste pro tuto příležitost vybral?

Věřím, že vybereme obrázky, které se budou někomu hodně „bohatému“ líbit, výtěžek totiž poputuje na charitu. Někdy je velmi těžké vybrat ideální obrázek, protože každému se líbí něco jiného. Když kreslím např. reklamní obrázky na zakázku, vždy se snažím nakreslit několik návrhů, ze kterých si potom zákazník vybere. Někdy mám svůj favorizovaný obrázek a jsem sám nadšený, jak jsem to hezky vymyslel a nakreslil. Ale pak občas přijde studená sprcha, protože obrázek, který je nakonec vybrán, je ten, který se mi ani moc nelíbí. Ale zase neposílám žádný obrázek, se kterým bych nebyl spokojený, takže jsem spíš smutný z toho, že to nevyhrál můj favorit.

Co očekáváte od vedení Komory?
Co pro vás může udělat?

Využívám hlavně vzdělávací akce Komory a budu rád, pokud jich bude co nejvíce.

Co byste na závěr popřál sobě a kolegům veterinářům?

Přál bych si, abychom my, veterináři vzbuzovali u lidí pozitivní emoce. Aby si lidi řekli: „Jo, veterináři, to jsou fakt borci!“ Užívám si pocitu, když jsou nám chovatelé zvířat vděčni za to, že jsme jejich svěřencům pomohli.

   

Zpracoval AMI.