Radka Vaňousová MVDr. Jan Šterc, Ph.D. – NOVÁ TVÁŘ NA PŮDĚ PŘEDSTAVENSTVA KVL ČR
Ano a hodně. I když žádný z rodičů ani příbuzných zvěrolékařem není a nebyl. Jakmile však zjistili, že povolání zvěrolékaře je mým životním snem, všemožně mě podporovali. A to nejen materiálně, ale i morálně a „duchovně“. Jsem jim za to nesmírně vděčný.
Jak vzpomínáte na studentská léta? S úsměvem a lehkou nostalgií. Bylo to období „vstřebávání“ nového, vysněného a zajímavého. Měl jsem štěstí na skvělé učitele. Dovolím si jmenovat alespoň některé z nich. Byli to tehdy docenti Kottman, Němeček a Roztočil a doktoři Nechvátal a Čech z chirurgicko-ortopedické kliniky. Ti měli a mají velký podíl na tom, jakým směrem se moje profesní dráha ubírá. Jaké byly začátky vaší profesní kariéry? Úžasné. Veterinární středisko v Třemešné v pohraničí okresu Bruntál. Drsný a nádherný kraj. Skvělí kolegové a spolupracovníci. Zde jsem poznal, co je skutečná kolegialita. Začínal jsem jako obvodní veterinář působící převážně v chovech skotu. Odloučenost tohoto kraje mě (stejně jako ostatní kolegy) automaticky vedla k nutnosti poradit si se vším na místě a nespoléhat se na zázemí „vyšších odborných pracovišť“. Zde jsem měl možnost a příležitost začít rozvíjet svou budoucí specializaci v oblasti chirurgie a ortopedie. Jsem vděčný tehdejšímu řediteli OVS dr. Tvrdoňovi, že mi umožnil zde pracovat.
Možnost specializovat se na chirurgii, ortopedii a rentgenologii do hloubky, a pak práce se studenty se mi natolik zalíbily, že jsem se rozhodl na VFU zůstat. Po vnitřní reorganizaci univerzity jsem postupně pracoval na chirurgickém oddělení Kliniky chorob koní a později Kliniky chorob přežvýkavců a věnoval jsem se výuce zobrazovací diagnostiky a chirurgie velkých zvířat. Nicméně ne zrovna nejlepší mezilidské vztahy, jaké na naší alma mater panovaly, vedly k tomu, že jsem před osmi lety univerzitu opustil a věnuji se opět soukromé veterinární praxi zaměřené na chirurgii, ortopedii a rentgenologii, a to hlavně u koní. A to je příběh, který se odvíjí v současné době… Máte nějaké zvířecí mazlíky? Loni jsem se ujal osiřelého koťátka, ze kterého vyrostla krásná kočka. Kromě toho máme doma starou fenku, která se k nám přitoulala před léty, a manželka se věnuje své kynologické vášni prostřednictvím chodského psa.
Profesní odbornost a možnost jejího rozvoje. Protože tím se odlišujeme od ostatní populace a to nás vlastně živí. Žijeme v dynamické době za rychle se měnících podmínek a v době, kdy nové poznatky v naší profesi přibývají geometrickou řadou. Optimální by pro nás byla existence jakéhosi univerzálního vzdělávacího systému, který by nám umožňoval získávat informace (tj. dále se vzdělávat) v oborech a oblastech, které jsou relevantní pro daný typ a charakter veterinární praxe. A na rozvoji takového systému nebo alespoň na široké diskusi na toto téma bych se rád podílel. Co byste přál veterinářům do budoucna? Dobrou náladu. Protože, i když nevyřeší všechny jejich potíže, nas… tolik hloupých lidí, že stojí za to si ji udržet. Vaše znamení? Střelec. Vtip, o který byste se chtěl podělit? Sedí starý a mladý bača v Beskydech u stáda ovcí a pokuřují. Jde kolem zahraniční turista a ptá se na cestu. Zkouší to německy, bačové krčí rameny, že nerozumí. Zkouší to anglicky, bačové krčí rameny. Zkouší to francouzsky, španělsky, portugalsky, bačové pořád krčí rameny. Cizinec zklamaně odchází. Po chvíli se mladý bača zeptá starého „Ty bačo neměli bysme se taky naučit nějaký cizí jazyk?“ „A na co“ odpoví starý bača „podívej se, kolik ten jich uměl, a bylo mu to na houby.“
|