Představujeme – MVDr. Milana Malenu, Ph.D.

Euro PR

Horká linka Znojmo – Praha

Pocházím ze Znojma a mé dětství bylo jako u spousty kluků, kteří to měli blízko do polí, do vinohradů, ke zvířatům, krásné. Ano, bylo to krásné dětství.

Volby veteriny byla náhoda, racionální úvaha nebo rodinné „prokletí“?

Mám dojem, že všechny příhody už na základní škole a posléze na střední mě nějak směrovaly ke studiu na veterině. A skončilo to tak, že v roce 1978 jsem ukončil studium na tehdejší Vysoké škole veterinární. Tehdy existoval jen jediný obor, který umožňoval uplatnění jak v preventivní a léčebné sféře, tak v hygieně. Začal jsem veterinární praxi tzv. kolečkem ve státní správě, neboť ředitelé okresních správ si vybírali absolventy, a to trvalo v mém případě asi jeden a půl roku. Začal jsem se věnovat hygieně, nejprve praxi při prohlídce masa, pak jsem byl vedoucím hygienického střediska, okresním ekologem. Po stáži na Státní veterinární správě ČR v Praze jsem byl vedoucím odboru hygieny a nakonec, a je to už pěkných pár let, jsem ředitelem Státní veterinární správy.

Prozradíte nám něco z veselého života studentského v Brně? Jaké hospody navštěvovali „brněnští rarášci“?

Ó, o veselém studentském životě by se dalo vyprávět, pravda. Ale, to si každý jistě dovede dobře představit. Ale nezapomeňte, že my, budoucí veterinární lékaři jsme měli studium dost náročné a na školu jsme šli proto, že nás to, aspoň většinu, bavilo a chtěli jsme se této profesi opravdu věnovat. Takže na studentské radosti jsme si čas vždycky dovedli najít, ale prvotním zájmem bylo studium. Ano, nerad bych, aby to znělo s odstupem let příliš usedle a přemoudřele, ale bylo tomu tak. Ale dodám, že jako všechny generace studentů veterinární medicíny jsem i já navštěvoval restauraci Na čtverci. A o raráškovství, to ať si vzpomenou kolegové.

Vojně jste se asi nevyhnul? Jak na ten rok vzpomínáte a kde jste jej prožil?

Vojenskou roční službu jsem měl jako veterinář velmi dobrou. Veterinární lékaři měli tu výhodu, že se profesi během vojny nevzdálili a bylo tomu tak i v mém případě. Měl jsem na starosti ve výcvikovém středisku psy, kde jsem se také hodně dozvěděl o jejich potřebách a etologii. Ostatně ke psům jsem měl vždycky blízko.

A několik vět o rodině a jiné zvířeně, jak říkával Gerald Durell.

Rodina je mé zázemí, kde kromě lesa jsem nejraději. Mám stále první ženu a dvě chytré děti, které jsou ve svých profesích úspěšné. A o zvířeně? Celý život jsem měl vždy nějakého psa. Jako kluk jsem měl křížence Bročka, se kterým jsem si užil spoustu legrace, pak to byl německý ovčák včetně vrcholového výcviku v rámci vojenské služby. Pak západosibiřský lovecký pes (lajka), se kterým jsem zažil velké úspěchy na mezinárodních výstavách (třikrát CAC). Pak jsem měl malamuta a nyní je mým miláčkem a nejen mým, ale i celé rodiny, fenka zlatého retrívra, Tara. Nejvíce si jí asi užije manželka, dělá jí společnici, když já jsem po většinu týdne v Praze. Toto plemeno je, pravda, dnes považováno za módní. Ale vzhledem k tomu, že Taru máme už 10 let, nebude mě jistě nikdo podezřívat z poplatnosti módním trendům. Zlatého retrívra jsme si vybrali proto, že má vrozenou vysokou inteligenci, vrozené lovecké schopnosti a poslušnost. Je velice jednoduše ovladatelný, začne-li se od útlého mládí, a má vzácnou schopnost ovládnout svým chováním celou rodinu, ale i okolí. A velmi rády jej mají malé děti a myslím, že tato náklonnost je oboustranná. I kolegyně a kolegy na pracovišti, kde mě občas navštíví, si Tara získala.

I ředitelé mají své koně a koníčky. Jaké jsou ty vaše?

Mým velkým koníčkem je myslivost. Jelikož nejsem Pražanem, pocházím z jižní Moravy, bylo v mé blízkosti vždy velké množství zvířat, domácích, hospodářských a měl jsem vždy rád i ta „volně žijící“, a to mě nakonec přivedlo i ke studiu veterinárního lékařství i k myslivosti, což je také mou velkou vášní. I když, bohužel, v současné době mám málo času se jí věnovat.

Na konci pracovního setkání delegátů OIE v Praze byla formulována doporučení, která vznikla z jednání pracovních skupin. Lze zmínit zejména snahu o užší vztah se spotřebiteli, a to souvisí s úsilím dále prohlubovat důvěru veřejnosti k práci dozorových veterinárních orgánů. Toto jednání se podařilo uskutečnit především díky serióznosti a důvěryhodnosti našeho státního veterinárního dozoru i díky postavení, které naše republika u OIE má. A cením si toho zejména v souvislosti s tématem semináře komunikace – což je další oblast, se kterou náš dozorový orgán prakticky nemá problémy.

Rád bych zmínil i to, že jsme ve spolupráci s Veterinární a farmaceutickou univerzitou uspořádali tři semináře s mezinárodní účastí. A podařilo se nám přispět k triádě knih s veterinární tematikou: Vladimír Večerek vydal Devadesát let Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, Ladislav Steinhauser 700 let se lvem ve znaku a my publikaci Veterinární péče v českých zemích.

A co je nyní aktuální starostí?

V souladu s novelou veterinárního zákona, která nabude účinnosti od prvního ledna 2012, zvládnout novou a účinnější organizaci státního veterinárního dozoru.

Co byste vzkázal svým kolegům, soukromým veterinárním lékařům?

Asi to, že jejich úloha je velmi významná, a že s nimi počítáme. Je možné konstatovat, že hlavním úkolem státního veterinárního dozoru je především ochrana spotřebitelů před případnými zdravotně závadnými produkty živočišného původu, monitorování a udržování příznivé nákazové situace zvířat, veterinární ochrana státního území České republiky, ochrana pohody zvířat a ochrana před jejich týráním. A zde se samozřejmě uplatňují i kolegové soukromí veterinární lékaři.

Je logické, že vztah mezi veterinárními lékaři je za prvé kolegiální a za druhé, pokud jde o soukromou praxi a státní správu, je korektní. Však z veterinární legislativy vyplývají povinnosti pro oboje. Spolupráce se týká především zdraví zvířat a vyplývá právě z toho, že soukromí veterinární lékaři vykonávají svou praxi v chovech hospodářských zvířat, na ně úzce navazuje činnost státních veterinárních lékařů na jatkách. Pokud jde o chovy zájmových zvířat, ale samozřejmě i hospodářských, jde o spolupráci při předcházení a zdolávání onemocnění zvířat obecně. Domnívám se, že o sobě dobře víme a jsme schopni se vždy dohodnout na spolupráci. V současné době činíme hodně pro ještě užší spolupráci. Považuji za dobré zmínit to, že vysoce hodnocený zemědělskou veřejností je přístup veterinárních lékařů k ozdravování od IBR, k přístupu k problematice bluetongue apod.

A úplně na konec si dovoluji všem kolegům popřát úspěšný nový rok!