Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Představujeme – MVDr. Tomáš Fichtel, Ph.D.

Vytvořeno 21.2.2015 v Společenská rubrika, Zvěrokruh 2/2015 | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Představujeme – MVDr. Tomáš Fichtel, Ph.D.

  Časopis Zvěrokruh 2/2015
     Společenská rubrika

MVDr. Tomáš Fichtel, Ph.D.

NOVÝ ČLEN PŘEDSTAVENSTVA KVL ČR

  

Jak byste se sám popsal?

Muž, 45 let, 188 cm.

Jaké máte životní krédo?

Ať přemýšlím, jak chci, nevím. Nikdy jsem nad tím neuvažoval.

Odkud pocházíte?

Brno, jsem městský člověk. Tady jsem se narodil, vystudoval a nakonec se sem i vrátil. I když jsem to původně neplánoval.

Ovlivnilo vaše rodinné zázemí výběr vašeho povolání?

Do určité míry. Po počátečním nasměrování k přírodním vědám jsem ale udělal malý úkrok stranou vyměřeného koridoru směrem k VŠV.

Což bylo trochu překvapením, protože veterinární medicína v naší rodině tradici neměla. Velmi dobře se mi přitom vybavuje moje první setkání s tehdejší VŠV, kolem které jsem projížděl s rodiči tramvají a velmi mne jako malého kluka zaujala informace, že tam studují „doktoři, co léčí zvířátka“.

Přišlo mi to strašně zajímavé. A jsem si jist, že tento moment spustil lavinu, jež mne nakonec v rámci široké palety přírodovědných oborů, ke kterým jsem později směřoval, postrčila až k veterinární medicíně.

Jak vzpomínáte na studentská léta?

Jako na krásné období, které se už nikdy nevrátí a stojí za to, si ho pamatovat. Měl jsem neuvěřitelné štěstí na spolužáky, se kterými jsme byli nejenom kolegové, ale především přátelé.

  

A vlastně jedto platí dodnes, i když už se s mnohými moc nevídáme.

  

… … že by při léčení zvířátek mohla téci i krev, to si malý chlapec projíždějící tramvají okolo VŠV rozhodně nepředstavoval

Jaké byly začátky vaší profesní kariéry?

Ani ne tak těžké, jako komplikované. Ale teď už jsou z toho historky na dlouhé zimní večery. Představy se jen málo potkají s realitou a reálný profesní život je odlišný od skleníkově chráněného prostředí škol. Takže chvíli trvalo, než jsem se okopal a napasoval „co chci“ do „co lze“.

  

Jak se vyvíjel váš profesní život?

Jinak, než jsem si původně představoval. Ale většinou se mi povedlo najít rychle pevnou půdu pod nohama a jít dál. Snahy uchytit se po promoci dlouhodobě v zahraničí se nesetkaly s úspěchem, což mne přivedlo do reality české veterinární praxe okresního formátu, ze které jsem se pak obloukem přes krátké zahraniční pobyty vrátil na mateřskou fakultu. Ne však cíleně, místo jsem nehledal, ale byl jsem osloven.

Tam jsem pak hledal a posléze našel neobsazenou „niku“, ve které bych se mohl odborně rozvíjet.

Máte nějaké zvířecí mazlíky?

Ne. Jen své pacienty, které si beru velmi osobně.

Jak trávíte svůj volný čas?

To je ta chvíle mezi příchodem z práce a spánkem?

Jak jste se dostal k práci pro Komoru?

Oslovili mne kolegové.

Jakou problematiku vnímáte jako aktuální a čím byste se chtěl zabývat v představenstvu?

Zprovoznit pupeční šňůru, kterou je Komora spojena s fakultou. Ani jedna z nich nemůže plnohodnotně fungovat bez druhé.

 

Vedle toho snad i přispět k odborné zdatnosti a profesní zodpovědnosti kolegů.

Co byste přál veterinářům do budoucna?

Trpělivé a naslouchající majitele jejich pacientů. Všechno ostatní už pak půjde samo. Bohužel, bez spolupracujících majitelů je obtížné, ne-li nemožné, odvádět dobrou práci. Ta pak vázne a radost z ní se vytrácí.

Vaše znamení

Ryby

Vtip, o který byste se chtěl podělit.

Dvě dámy na akademickém večírku: A co ten váš milostivá? Ještě je k něčemu, nebo už jenom publikuje?

 

  

Rozhovor připravila
Radka Vaňousová
Komora veterinárních lékařů České republiky