Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Představujeme – MVDr. Veronika Grymová

  Společenská rubrika

Euro PR

Veronika Grymová

Spokojený a naplněný život, i člověku občas sedí za krkem exotický bodyguard

 

Sympatickou, a jak je z obrázku patrné, atraktivní doktorku Veroniku Grymovou, bohužel, potkávám jen zřídka. Osobně se vlastně vůbec neznáme. Její nekompromisní kritika, že žádám o rozhovor pár dní před uzávěrkou, byla víc než vyvážena takřka okamžitými odpovědmi na okruhy otázek. A pokud jde o mou posedlost mnemotechnickými přezdívkami, bylo to jednoduché. Přestože k příjmení Grymová přišla až po svatbě a ti bratři se píší Grimm, pro mě je zkrátka „sestřička“. Snad mi to promine.

Paní doktorko, ve kterém koutě naší krásné vlasti jste se narodila a prožila dětství?

Pocházím z Brna. V dnešní hektické globalizované době je kuriózní, že jsem po celý život neopustila prostor, na kterém žili moji předkové už před sto lety.

Patrně je to jedním ze zdrojů mé konzervativní povahy. Vlastně si až teď uvědomuji, že neznám mnoho vrstevníků, kteří by měli denně před očima místa, o nichž se tradují různé rodinné historky ještě z dob první republiky. Moje děti navštěvovaly mateřskou školku na Mokré Hoře, kterou pomáhal stavět můj dědeček v rámci tehdejších akcí Z a základní škola v Jehnicích nyní zaznamenává již třetí generaci žáků z naší rodiny.

Proč právě ´veterina´? Pro dívku z města to není právě typické rozhodnutí. Byla to náhoda, osud nebo rodinné prokletí?

Je pravda, že jsme doma mívali slepice a králíky, a já jsem jejich pozorováním dokázala strávit několik hodin denně. Dokonce moje první odborná práce pojednávala o králících a napsala jsem ji ve 3. třídě. A skončila na nástěnce s pochvalou. Ovšem rozhodující vliv měl Státní veterinární ústav v Brně, kde pracovala moje maminka jako laborantka. Doslova jsem zbožňovala tamní mikulášské besídky pro děti zaměstnanců, kde jsme byli za básničku obdařeni vánoční kolekcí od ředitele dr. Kovaříka, v roli svatého Mikuláše, a pozdějšího zakladatele jedné z nejvýznamnějších fi rem, distribuujících veterinární léčiva dr. Koudely, v roli čerta. Atmosféra vánoční besídky s výhledem na pitevnu, a chodbou s vkusnou dekorací z patologicky změněných orgánů zvířat naložených v lihu, provoněná místo purpury nasládlým pachem z varny mikrobiologických půd,

 

… to nejsou exteriéry pro zfi lmování románu od Rosamunde Pilcher ale “obyčejná” okrasná zahrada, kousek od Brna

nemůže člověka nepoznamenat, což nemyslím nijak zvlášť ironicky. Na besídku na SVÚ jsem se těšila úplně stejně, jako na Štědrý večer doma.

Moje dětství bylo provázeno pohledy do mikroskopu na vajíčka tasemnic, přepočítáváním stovek hemosek s krví krav na sérologii, a úžasem nad pohledy do fl uorescenčního mikroskopu na virologii, v němž virus moru prasat dokázal vykreslit hvězdnou oblohu. Důstojným završením nadšené exkurze po laboratořích pak bylo krmení beranů, morčat a kuřat ve stájích na dvoře. Asi nebylo úplně normální mít dětský pokoj vyzdobený plakátem s mrtvou slepicí a schématem životního cyklu kokcidií, ale stalo se a díky tomu jsem dnes tak, kde jsem.

… když muži zabloudí, ženy jen žasnou

 

Takže cesta na brněnskou alma mater všech veterinářů byla vlastně samozřejmostí.

Po gymnáziu jsem, kvůli zájmu o laboratorní práci, začala studovat hygienu potravin. V průběhu studia ale došlo k rozdělení tehdejší Vysoké školy veterinární na dvě fakulty, dnešní FVL a FVHE. Nechtěla jsem přijít o možnost širšího uplatnění, proto jsem později studovala obě fakulty, a nyní mám proto diplom z FVHE i FVL. Během studií jsem využila možností I. V. S. A. na zahraniční stáže v Nizozemsku na klinikách pro malá zvířata a ve Švédsku v medicíně koní. Zahraniční zkušenosti byly neocenitelné.

Nejen kvůli odborné praxi, ale i poznání manažerského vedení praxe, života rodiny veterináře, a samozřejmě i procvičení cizích jazyků.

A nějakou historku ze studií, skoro nikdo ještě nic nenapsal o studentském životě v Brně.

Jako byste těch pět let trávili jenom ve studovnách.

Ha ha ha. Vy se fakt ptáte na studentský život zrovna patologické jedničkářky? Já jsem po zkouškách v předtermínu půjčovala zápisky z přednášek těm, kteří by se s vámi možná mohli pobavit o tom, co asi od této otázky čekáte.

A jak „patologické jedničkářky“ přicházejí o iluze po příchodu do praxe?

Ale vůbec ne. Po promoci na FVHE jsem dostala nabídku od profesora Jurajdy pracovat na tehdejší klinice chorob drůbeže. Měla jsem z toho velkou radost, protože tehdejší SVÚ Brno bylo známé svým zaměřením na choroby drůbeže a leccos jsem proto znala podrobněji už z dřívějška. Tehdy pod kliniku spadala i ambulance pro domácí malochovy drůbeže, holuby a exotické ptáky. Tam jsem se začala věnovat medicíně exotických ptáků. Zaujalo mě, že je to malý neprobádaný obor, skutečná terra incognita, a chtěla jsem se o něm dozvědět co nejvíc. Naštěstí se tomuto oboru ve světě věnují zapálení nadšenci, kteří s nekonečnou trpělivostí a ochotou odpovídali na mé otázky a dělili se o své zkušenosti. Za všechny bych ráda jmenovala světoznámého autora učebnic a vědeckých publikací o ptačí medicíně Gerryho Dorresteina z Nizozemska a britskou ornitoložku Rosemary Low, která svůj profesní život zasvětila papouškům. Za největší profesní úspěch považuji to, že se mi i díky ochotě a pomoci zahraničních kolegů podařilo ve spolupráci s molekulárně-genetickou laboratoří dr. Hovorkové zavést v České republice diagnostiku cirkovirózy a polyomavirózy papoušků na bázi analýzy DNA.

Dnes už se tato vyšetření provádějí ve čtyřech českých laboratořích a chovatelé je považují téměř za samozřejmost. Velice cenná je pro mě dnes i spolupráce s prof. Halouzkou, který provádí histopatologická vyšetření při diagnostice úhynů. S profesorem Pavlíkem jsme poprvé zachytili na českém území Mycobacterium genavense, šlo o amazónka importovaného ze Surinamu. Nyní v oboru medicíny exotických ptáků působím i jako soudní znalec.

 

Ztráta iluzí vypadá opravdu jinak. Ovšem rodina hraje u veterinářky „konzervativní povahy“ jistě neméně důležitou roli. Co nám prozradíte ze svého soukromí?

S manželem jsme se seznámili tradičně na vysoké škole. V roce 1996 založil kliniku pro malá zvířata v Brně, v domě, který stavěl můj dědeček. Od začátku jsem mu pomáhala, ale po mateřské dovolené jsem odešla z univerzity a začala jsem pracovat s ním jako soukromá veterinární lékařka. Manželova úspěšná praxe mi umožnila věnovat se profesně výhradně oboru exotických ptáků, který je jinak sám o sobě kvůli omezené velikosti trhu na hranici ekonomické přežitelnosti jeho provozovatele. Starší syn si ve svých dvou letech stanovil za profesní cíl stát se generálním ředitelem automobilky a od té doby na něm intenzivně pracuje. Nyní studuje v sekundě Gymnázia Matyáše Lercha v Brně. Mladší syn se připravuje na přijímací zkoušky na gymnázium a zatím váhá mezi kariérou pilota Airbusu a prodavače borůvek. Své profesi jsem vděčná hlavně za to, že mi umožňuje věnovat se dostatečně rodině a podporovat děti v jejich zájmech a studiu.

… exotika sem, exotika tam. Doma je nakonec doma

 

A jaká zvířata žijí dnes v rodině, kde se to ve vašem dětství hemžilo králíky a slepicemi?

V rámci našeho chovu „hospodářských zvířat“ jsem měla ochočenou kachnu jménem Pišta, což babička nedokázala pochopit a v podstatě každý týden se u nás odehrávaly boje o to, aby se Pišta neocitnul na nedělním stole spolu se zelím. Chov drůbeže ovšem skončil s úmrtím babičky a na místě bývalé králikárny je nyní zbrusu nová pergola ozdobená exotickou vegetací.

Pak se u nás zabydlel papoušek, kterého jsem pojmenovala Evžen. Šlo o epileptika, o kterého se jeho majitel už nechtěl starat a žádal jeho eutanazii.

Po dohodě u nás ale Evžen nenašel smrt, nýbrž nový domov. Mladší syn se věnuje chovu afrických šneků – oblovek a dokonce dokázal pro tyto tvorečky nadchnout i svého amerického učitele angličtiny.

Poněkud bizarní soužití máme s kosem jménem Hubert, který žije ve smrku na zahradě a díky své výjimečné kombinaci inteligence a drzosti rychle pochopil, že moje souboje s plevelem vynášejí na povrch půdy neobvyklá kvanta jedlých tvorů. Jakmile se objevíme na zahradě, máme Huberta okamžitě v patách a je třeba dávat velký pozor, aby Hubert omylem neskončil přeseknutý motyčkou nebo rozmáčklý pod kbelíkem.

A něco o koníčcích a případně zahraničních cestách nebo chaloupce v horách nebo přehrady, protože nejen prací živ je člověk.

Mým největším koníčkem jsou květiny a jsem velmi ráda, že tento zájem sdílím i s manželem. Zahradu jsme si založili sami, ryze amatérskou metodou pokus – omyl, a každou volnou chvíli trávíme jejím vylepšováním a údržbou. Znám dopodrobna životopis každé naší rostliny, stromu i keře, od stařičké renety a rybízových keřů, které sázel ještě můj dědeček, přes cibuloviny od našich nizozemských přátel, až po nejnovější exotické dřeviny v okrasné části zahrady, které jsme vybírali s manželem.

Zahraniční dovolené ladíme ryze odpočinkově. Vzhledem k tomu, že podstatou naší profese je řešení problémů, od dovolené očekávám, že jediný problém k řešení bude volba vhodné halenky na oběd a trápení nad dilematem, zda podlehnout pokušení a dát si po večeři ještě dezert. Pokud je jedním pólem možností dovolené cesta stopem na kmenová území Pákistánu, tak my se nacházíme na pólu přesně opačném. Plážové lenošení v pohodlných hotelových rezortech prokládáme poznávacími výlety, takže místa pobytu volíme s ohledem na místní historické a přírodní pamětihodnosti.

Přestože máte i na studium náročnou práci, veškerou péči věnujete rodině i zahradě, rozhodla jste se pracovat pro Komoru. Co vás k tomu vedlo a co vás na téhle práci baví? A nezapomeňte ani na to, co vás štve!

Prvotní impulz vzešel od kolegů z OS Brno-město, kteří mě oslovili s nabídkou kandidovat do revizní komise. K mé hanbě musím přiznat, že teprve pak jsem si začala uvědomovat, že Komora má pro naši profesi nezastupitelný význam a že je velmi důležité se o její práci zajímat a snažit se její směřování ovlivnit.

 

… konec světa bude. Ale to nás už nebude

Nejvíc mi asi vadí rezignace Komory na dohled nad odbornou úrovní svých členů. Romantika vševědoucích Jamesů Herriotů je dávno pryč, a rozšířené přesvědčení o tom, že vysokoškolský diplom z nás dělá univerzální odborníky na všechny oblasti veterinární medicíny, přičemž kvalitu si přebere sám trh, může být pro naši profesi fatální. Už pouhá představa stanovení standardů některých diagnostických a terapeutických postupů nebo vyhrazení provádění některých výkonů pro předem přezkoušené a atestované specialisty, dokáže většinu veterinárního obecenstva vyděsit k smrti. Přitom by mohlo jít nejen o velice účinný nástroj pro zvýšení prestiže našeho povolání, ale mohlo by to přispět i k ochraně veterinárních lékařů před stížnostmi na špatně odvedenou práci. Už nyní přináší problémy praxe kvazikolegů, kteří svým titulem MVDr. zaštiťují páchání veterinární péče osobami odborně zcela nezpůsobilými i po formální stránce věci. Revizní komise pak velmi obtížně vysvětluje kolegům, poškozovaným takovou nekalou konkurencí, že neexistuje nástroj, jak podobným jedincům prokázat absenci odborných znalostí a dovedností, přestože splňují formální předpoklady výkonu praxe.

Z pohledu členky revizní komise lépe vidíte, jaké jsou největší problémy vaší profese. A jak vidíte její budoucnost?

Naše profese bude mít mnoho práce s tím, aby uhájila svoje pozice. Existují oblasti, kde bude role veterinárního lékaře vždy nezastupitelná, ale v ohrožení jsou prostory, které si nárokují i technici, zemědělci, chovatelské organizace, absolventi nejrůznějších doškolovacích kurzů a v neposlední řadě dr. Google s plejádou e-shopů, připravených kdykoli dodat diagnózu, návod k léčbě i potřebné vybavení a léky až do domu. Nikdo si nemyslí, že veterinární lékaři vyhynou, ale nikdo si zároveň nemůže být jist, kolik jich přežije.

A co vy osobně čekáte od budoucnosti? Bude v prosinci konec světa?

Nebezpečně mi nahráváte na smeč …mým dalším koníčkem je amatérské studium astrofyziky, takže mohu celkem s jistotou prohlásit, že konec světa nastane zhruba za miliardu let, až Slunce vyčerpá zásoby vodíku a začne spalovat hélium. Tehdy se Země stane neobyvatelnou a krátce poté se vypaří, což je ale vzhledem k parametrům existence celého vesmíru naprosto nepodstatný detail. Lidstvo v té době zřejmě už dávno nebude existovat, protože k sebevyhubení rozhodně nepotřebuje tajemné síly nekonečna.

A moje očekávání? Mám skvělou rodinu, úspěšného manžela a šikovné zdravé děti. Nebyl by hřích očekávat ještě něco víc?

Paní doktorko, děkuji vám za rozhovor a těším se na osobní setkání, třeba na sněmu.

   

Zdenek Stehno
EURO PR