Euro PR Cesty Páně bývají nevyzpytatelné – Místo na faru, do veterinářské ordinace
Tento den byl významný i tím, že v naší obci byly vystaveny ostatky svatého Vojtěcha, které tou dobu putovaly po vlasti. Členem rodiny jsem se stal jako třetí ze sedmi dětí a mé nejranější dětství bylo opravdu radostné. Spolu se dvěma staršími sestrami jsem navštěvoval mateřskou školku, vedenou řádovými sestrami. A doma se o nás starala tetička, bývalá farní hospodyně, protože rodiče byli celý den vytížení prací na hospodářství. Přišla léta padesátá a idyla skončila. To všechno ukončil příchod kolektivizace. Tři dny u nás v kuchyni seděli dva páni a naléhali na hospodáře, ať podepíše nebo nás vystěhují. Nakonec tatínek, vědom si odpovědnosti za rodinu, podepsal. Tohle byla v životě rodiny jistě osudová změna. Jak to tatínek nesl? Oni otce nutně potřebovali, protože byl dobrým hospodářem, a až do své smrti nikdy nikomu neodmítl pomoc. Ještě po mnoho let se v neděli dopoledne – po požehnání – scházeli u nás lidé, kteří kdysi na hospodářství pracovali – strýcové a tetičky – a u bábovky a čaje nebo melty si povídali. Nebyly to lehké časy. Dvoje Vánoce po sobě jsme měli jen stromeček bez dárků, protože rodiče nedostali v JZD výplatu – družstvo nemělo peníze. Mladší sourozenci se narodili do přece jen veselejších časů. Oběma rodiči jsme byli láskyplně vychováváni v duchu křesťanských zásad. Snad i proto bylo mým přáním až do dospívání studovat teologii.
Ano. A nebylo to vůbec těžké. Celé mládí a dětství jsem se s otcem staral v JZD o chovné klisny a pomáhal mu v práci zootechnika. Celé prázdniny a ve školním roce ve tři ráno změřit mléko v kravínech, potom se umýt a šup na autobus do školy. Také v domě u sousedů bydleli veterinární lékaři. Začínal zde i prof. Hofírek, doktor Štrek a další. Ostatně i můj bratr Stanislav se později rozhodl pro toto povolání. Rád bych mladším kolegům připomněl, že dříve se veterinární lékařství spíš než za povolání pokládalo za poslání. Inu, řekněme, že to říkáte s lehkou nadsázkou. Ale vůbec ne. Víte proč? Veterinární lékař na venkově léčil nejen zvířata, ale mnohdy pomáhal i lidem. A často byl i prvním rádcem v jejich osobních problémech. Znal ty rodiny do několika pokolení. Dr. Čestmír Smrček říkával, že veterinář je nejen lékařem zvířat i lidí, ale i jejich prvním zpovědníkem. A co mně, pane doktore, řeknete o svých studentských letech? Byla strašně krátká a všechno to nějak příliš rychle uběhlo. Studovali jsme v letech politického uvolnění, které vyvrcholilo jarem 1968. I pro nás, křesťany, nastala po II. vatikánském koncilu řada převratných změn. Všechno to bylo nějak jednodušší. I sňatek s mojí ženou v červenci 1968, přestože byla jiného vyznání. Dnes se to již těžko chápe, ale předtím jsme byli jako děti vedeni k odstupu od jinověrců. Máte pravdu, dnes se to již těžko chápe. Ale to politické uvolnění skončilo vstupem vojsk. Jak jste to vnímal? Srpnem skončila veškerá radost. Vůdcové studentského hnutí emigrovali a školu opustila i většina zahraničních studentů. Zato v plné síle nastoupili zastánci tvrdé linie a dávali nám pořádně zabrat. Po úspěšném složení všech státnic jsme byli k promoci připuštěni teprve po podpisu souhlasu se vstupem vojsk. A potom jste musel absolvovat rok vojenské služby a asi to také nebyla procházka růžovým sadem. Právě naopak. Krásný rok v Hradci Králové. Na horním náměstí v jednom z kanovnických domů sídlila Krajská vojenská správa a já absolvovat denní vyjížďky po krásách západní poloviny kraje. Před koncem vojny se mně však narodil první syn a začala starost o rodinu. Vrátil jste se tedy na Kroměřížsko? Ale vůbec ne. Přestože to byl vzdálený příbuzný, nemohl mě tamní ředitel z kádrových důvodů přijmout. Nakonec jsem po značných peripetiích zakotvil na Vranovsku v obci Uherčice. Neříkejte. Tam to znám, je tam obrovský zámek a tamní kastelán je můj dobrý známý. A to si představte, že i na tenhle „konec světa“ na hranicích s Rakouskem a Jihočeským krajem jsem mohl nastoupit jen proto, že nikdo z kádrově čistčích kolegů nechtěl tady v „Zajordání“ sloužit. Rozuměl jsem dobře? Řekl jste Zajordání?
A zůstal vám v tomhle fofru vůbec čas na rodinu? I z toho důvodu jsem se rozhodl již v příštím období nekandidovat a věnovat se jenom práci a rodině. I tam bylo o co se starat. Všichni naši synové vystudovali vysoké školy. Dva jsou strojními konstruktéry a jeden ekonomem. Takže o koníčcích jste si mohl nechat jenom zdát. Ale ne. Od počátku jsem se v tomhle ostře sledovaném příhraničním kraji věnoval tomu, k čemu jsem byl od dětství veden – službě lidem kolem sebe. Pracoval jsem pro farnost a následky jsem si nesl s úsměvem. Často jsem byl na koberečku u ředitele OVS dr. Miroslava Kavky. Po revoluci jsme se tomu oba zasmáli. Byl to čestný člověk a velký odborník, známý široké veterinární veřejnosti. Pracoval jsem v různých funkcích i pro Československou stranu lidovou a v době „glasnosti“ jsem dokonce absolvoval Ústřední politickou čkolu ČSL, vedenou dr. Richardem Sachrem.
A tyto stížnosti mnohdy klientům vypracovává kolega na kolegu. Jsem přesvědčen, že by tady stačila trocha kolegiality, pokory a dobré vůle. Ruka trhu je však zřejmě silnější. Tak dobrá. A co vás na práci čestné rady nejvíc štve. Spíš než štve mě mrzí, že revizní komise i čestná rada neměly štěstí na poskytovatele právních služeb. Mnohé kauzy by mohly být přínosným ponaučením pro všechny členy KVL, kdyby byly zpracovány bez formálních právních nedostatků. Takhle však byla některá rozhodnutí senátu čestné rady soudem zrušena a vyzněla do ztracena. A co byste si, vy osobně, přál do budoucna? Všem kolegům pevné zdraví a pohodu v osobním životě, a to především v jejich rodinách. Pane doktore, děkuji vám za rozhovor a přeji i vám pevné zdraví a pohodu v osobním životě, především v rodině.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
