Představujeme představenstvo

Když byla na loňském sněmu v Táboře do představenstva Komory zvolena „domácí reprezentantka“ mladá táborská veterinářka MVDr. Radka Vaňousová, bylo to pro mnohé účastníky sněmu překvapení. A to i přesto, že veterinární veřejnost poměrně hlasitě volala po omlazení a obměně v řídicích orgánech. Protože však už od sněmu uteklo půl roku a práce orgánů Komory se nezastavila, již se ví, že tato usměvavá žena s dolíčky ve tvářích má „vlastní názory, které dovede pregnantně formulovat“, jak mně prozradil jeden z členů představenstva. I proto jsme se právě ji rozhodli představit jako první z nováčků v představenstvu.

Ale přesto. Veterinář, to je přece příliš široký pojem. Během studia jste přemýšlela o uplatnění ve státní správě, na škole nebo ve veterinární praxi?

V průběhu studia jsem svůj volný čas trávila sbíráním zkušeností, a to jak v ordinaci pro malá zvířata, tak i venku v terénu, na univerzitě pak jako pomocná vědecká síla na klinice gynekologie, porodnictví a andrologie, kde jsem obhájila diplomovou práci na téma monitorování ovariálního cyklu u fen. Zkušenosti z terénu brzy odhalily kde jsou mé největší handicapy – malá výška, nedostatek síly a ve chvíli, kdy na mě ve stáji fouklo ( a ve stáji fouká úplně všude), jsem byla hned nachlazená. Jsem ovšem přesvědčena, že tuto zkušenost získala naprostá většina mých soudných kolegyň. Poté jsem se rozhodla věnovat se plně pouze práci s malými zvířaty.

Takže žádná teplá kancelář ve státní správě?

Po promoci jsem praktikovala krátce v Brně a pak se vrátila do Tábora, kde jsem pracovala v malé praxi. A do toho přišly děti. Měla jsem štěstí, že ani tehdy jsem nemusela své pacienty úplně opustit, ale mohla se jim věnovat i nadále, byť v trochu omezené míře. Dětem se musel přizpůsobit můj program i moje ordinační hodiny.

Při třech dětech, (pětiletý syn a 3- letá dvojčata holčičky) a volbě dvouleté nebo tříleté mateřské dovolené jste mohla mimo zaměstnání strávit pět i více let. Tahle možnost vás nelákala?

Opustit praxi a odejít třeba jen na dva roky na mateřskou je velká sázka do loterie. Člověk zapomíná, a to rychle, stačí odjet na měsíc na dovolenou a už to sobě poznám, jak vypadnu z tempa.

Což teprve vrátit se po letech… Takže nakojit, uložit dítě do kočárku a někoho poslat na procházku. Nebo sestřička, která hlídá vedle v místnosti a já mezitím odoperuji pacienta. A pak znovu nakojit… určitě to zná spousta mých kolegyň z praxe. Je to organizačně poměrně náročné, ale dá se to zvládnout. Měla jsem štěstí na lidi kolem sebe, kteří mi s tím pomohli a stále pomáhají. Mám paní na hlídání a v záloze kamarádku na mateřské a dědu, případně babičku a další kamarádku, není moc lidí, kteří zvládnou to moje komando.

No, nevím, ale myslím, že zase tolik kolegyň se stejnými zkušenostmi bychom nenašli. Děti naštěstí rostou a intenzívní péči nepotřebují neustále.

Loni na podzim tak nějak nazrál čas a rozhodla jsem se otevřít si vlastní praxi. Poměrně rychle se mi podařilo najít prostory, které odpovídaly mým představám, na ideálním místě a do tří měsíců byla praxe na světě. Ještě není všechno plně dokončeno, třeba hospitalizace, ale jinak už jsme schopni plného provozu. Vedle ordinace mají děti svůj druhý dětský pokojík, takže mně občas „pomáhají“ ošetřovat pacienty. Mezi jejich oblíbené hry patří operování bříška a obvazování medvídka. Oproti svým vrstevníkům mají trochu jiné hry a zájmy, což zaskočí třeba učitelky ve školce.

Nyní jsem členkou mediální a vzdělávací komise a v organizačním týmu pro sněm. Krásně se to doplňuje a prolíná, což vítají i kolegové. Ale zatím se víceméně rozkoukávám a plním jen dílčí úkoly. Je to jako nasednout do rozjetého vlaku. Řeší se úkoly, které vznikly dávno před tímto volebním obdobím a zdaleka toto volební období překračují. Musím přiznat, že služebně starší v představenstvu nás, nováčky trpělivě zasvěcují do všech záležitostí a vysvětlují příčiny i průběh problémů, abychom jim porozuměli a byli schopni si sami udělat názor. Teprve teď, když jsem v centru dění, poznávám, jak je Komora pro své členy důležitá a jakým je pro členy přínosem, i když si uvědomuji, že řadový člen, který nemá ve své praxi žádné zásadní problémy, to jen těžko zjistí a docení.

Welfare je tady. V Rakousku má každý kraj státem placeného „zvířecího ombudsmana“, jsou zakázány kožešinové farmy a klecový chov kuřat. Podle nedávné, velmi medializované, zprávy organizace Compassion in World Farming žije 90 % evropských prasat v neregulérních podmínkách. Podle průzkumů však česká veřejnost očekává, že ochráncem práv zvířat by měl veterinář. Jaký na to máte názor?

Veřejnost nebo alespoň velká většina chápe veterinárního lékaře pouze jako samaritána, který pomáhá a léčí zvířátka. Někteří jsou dokonce udiveni, že za to mají platit. Neříkám, že zvířata nemáme rádi, máme k nim podle mého názoru poměrně zdravý přístup, který by veřejnost možná překvapil. Prostě prase se chová proto, aby se pak porazilo a snědlo, kráva je tu od toho, aby dávala mléko a maso. Vcelku je zbytečné řešit, jestli těch pár měsíců, než se porazí, bude poslouchat operetu a sledovat filmový klub nebo ne. Lidé zapomínají na to, že zvíře je pořád jen zvíře, když si domu pořídí pejska či kočičku jako společníka. Pečují o ně mnohdy více než o sebe a pokud se zvíře nechová podle jejich představ, tak to běží řešit k veterináři. Tak zvané poruchy chování jsou z velké části způsobeny právě tímto přístupem a často je prostá diagnóza „majitel“, který zapomněl, že jeho domácí miláček je přesto všechno stále jenom zvíře. V případě welfare je ovšem veterinář neoddiskutovatelnou autoritou, která je schopna posoudit, zda se jedná, či nejedná o týrání zvířat. Ale tím to končí, nemá žádné další pravomoce a dost dobře si nedovedu představit, že by některý z praktikujících kolegů chtěl dělat zvířecího ombudsmana na plný úvazek

A nakonec. Jaký máte názor na časopis Zvěrokruh, pro který je tato vaše vizitka určena?

Myslím, že za tu dobu, co ho znám, prošel velkou proměnou. Jako čtenáře mě nejvíc přitáhl soudničkou, kterou jsem z každého čísla četla jako první, teprve pak jsem dočetla zbytek časopisu. Dneska čtu několikrát korektury a vlastní hotové číslo už jen tak prolistuji. V každém případě změna grafiky mu dodala na pestrosti a atraktivnosti. Teď už je i na čtenářích, aby posoudili a případně navrhli, čím bychom mohli ještě časopis vylepšit.

Přece jen mně to nedá. Z vašeho věčného úsměvu se zdá, že to všechno v pohodě stíháte. Jak to, proboha, děláte?

Na podobnou otázku jsem vám přece už odpověděla. Mám štěstí na skvělé lidi kolem sebe. Základem je nastavit si priority, a podle toho si vše zorganizovat.