Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Představujeme představenstvo

  SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

Když se podařilo porod dovést ke zdárnému konci, měl jsem nepopsatelně krásný pocit z nového života.

… sice to vypadá, jakoby mu chtěl trhnout vazem, čili ukázat hrabalovskou zlatou Prahu, ale ve skutečnosti mu vyznává lásku

 

Pane doktore, někteří z vašich kolegů se ke své profesi dostali jako slepý k houslím, jiní to měli snad už v genetické výbavě. Jak to bylo u vás?

Snad lze říci, že někde mezi tím. Pocházím ze zemědělské rodiny v malé vesničce na Pardubicku. V té ostatně žiji s rodinou dodnes. Obýváme klasickou zemědělskou usedlost, kterou jsem zdědil po rodičích. Objekt je rozlehlý, obklopený zahradami, takže se zde mohu věnovat svým ovocným stromkům. Otec i matka pocházejí z rodů, které se od nepaměti živily zemědělstvím. Vzhledem k věku, jsem ročník 1954, si ještě matně pamatuji, jak rodiče soukromě hospodařili než vše pohltilo JZD. Pamatuji si na pár koní (Fuksa a Lenka), zapřažený do valníku, jak s otcem a se mnou na kozlíku, cvakal podkovami po silnici do mlejna,na pole či do lesa na hrabanku.Ve chlévě stávalo 5 až 7 krav s mladým dobytkem, dvě prasnice a na dvoře, kterému vévodil hnojník, stály dvě králíkarny a pobíhalo tam hejno drůbeže. To jsou dnes již jenom vzpomínky. Jedinými zvířaty, která dnes chováme, je párek brazilských fi l.

Takže široko daleko žádný zvěrolékař?

Ne, ale můj původ a vztah ke zvířatům mě již od útlého věku k volbě povolání směroval. Nesmím ani zapomenout na svého otce, který mě brával již od dětství k porodům krav. Sousedé totiž volávali právě jeho, když nastal nějaký problém s porodem. Přiznám se, že asi toto bylo příčinou, že i jako zvěrolékař jsem rád jezdil k porodům krav. Když se podařilo porod dovést ke zdárnému konci, měl jsem nepopsatelně krásný pocit z nového života. Bohužel, mluvím v čase minulém, to torzo kraviček,které mi zbyly, toho uspokojení už mnoho neposkytuje. Rozhodnutí, že se budu věnovat veterině padlo zcela jasně už na základní škole. Proto jsem se přihlásil na veterinární obor Střední zemědělskotechnické školy v Hradci Králové a po maturitě na Vysokou školu veterinární do Brna, kterou jsem v roce 1980 zdárně absolvoval. Dokončením této školy jsem neudělal radost jenom sobě, ale i otci, který o veterináři v rodině vždycky snil.

V Brně a mnohdy i v Hradci Králové studovali prakticky všichni vaši kolegové. Pojďme si trochu zavzpomínat!

Na studia na střední i vysoké škole rád vzpomínám. Tvrdím, že studiem si člověk prodlužuje mládí. Na obou školách jsme měli výbornou partu, takže jsme užili hodně legrace a na druhou stranu se v partě i lépe studovalo.Věřím, že mi většina kolegů dá za pravdu. Těch příhod veselých i méně veselých by vydalo pomalu na knihu.

A kde jste začínal jako veterinář? Situace v té době si mladší kolegové ani nemohou umět představit.

V Přelouči. Na veterinárním středisku v klasickém obvodě s tehdy klasickým složením a počtem ošetřovaných zvířat. Asi 1200 krav, 1800 ks mladého dobytka, výkrm skotu i prasat, 250 prasnic a velkokapacitní teletník o 2000 hlavách k tomu. Protože se psal rok 1981, tak jsem zažil tuberkulinaci 2x ročně. Jen ten, kdo to prožil, ví o čem píšu. Moře sterilitreprodukce, ztráty telat. A každý úhyn telete byl takový průšvih jako rozpoutat III. světovou válku. vždyť na tom závisely prémie pana (soudruha) ředitele. Prožil jsem salmonelózu telat a kriminálku na krku k tomu, protože někdo to přece zavinit musel. Zažil jsem ozdravovací program od Aujezkýho choroby prasat a další a další. Dělal jsem asi rok vedoucího střediska, když přišla privatizace terénní veterinární služby. Společně se 3 kolegy jsme koupili budovu veterinárního střediska, ve které provozujeme praxi do dnešních dnů. Pravdou je, že jak ubývalo skotu a prasat, přibývalo koní a drobné klientely.

 

… přes veškerou lásku k Šumavě a ostatním pomilováníhodným zákoutím České kotliny trocha exotiky v nedalekém Norsku nezaškodí

A otázka, která nemůže chybět. Jak jste se dostal k práci pro Komoru?

Členem Komory jsem pochopitelně od jejího vzniku. Na okresní úrovni (OS Pardubice) jsem působil od počátku v revizní komisi,v poslední době ve výboru. Do představenstva Komory veterinárních lékařů jsem byl na sněmu v Mílovech, myslím, že to byl rok 2002, kooptován a působím v něm dodnes. Ihned po nástupu jsem byl zvolen předsedou, tehdy tiskové, dnes mediální komise. S časopisem Komory, dnešním Zvěrokruhem, putuji již hezkou řádku let.

A jak se dnes, po osmi letech, díváte na Komoru, její význam pro členy a práci jejich volených orgánů? Na povinné členství v Komoře se dívám jako na vše, co je povinné. Chtěl bych se dožít nepovinného členství, o které by kolegové měli enormní zájem a vstupovali by sami dobrovolně. Bohužel, takovému stavu ještě doba nedozrála. I já jsem Komoru vnímal jenom jako jakousi společenskou stavovskou organizaci, která mi toho moc nemůže dát a chce po mně členské příspěvky. Až po vstupu do představenstva jsem s podivem zjistil, co vše Komora pro náš stav dělá. Je to oblast legislativní, styk se zákonodárci, se státní správou, s univerzitou, s mezinárodními organizacemi, na poli vzdělávání, ale i v sociální a informační oblasti. Nesmím zapomenout ani na pojištění. Mnozí to sice pokládají za vyhozené peníze, ale vždycky jen do doby, než po nějaké nepředvídané události pojištění potřebují.

Už vás nebudu trápit otázkami, ale přece jenom. Jak žije Vladimír Rejnek, když na chvíli zapomene, že je veterinář?

Osobní život? No jsem ženatý, máme 3 děti a 6 vnoučat, která se nám starají o dostatečné povyražení. Pravidelně nás navštěvují a jsou opravdu roztomilá.

Mou velkou zálibou je poznávací turistika. S manželkou dáváme přednost České republice, zejména Šumavě, která se stala naší životní láskou. Máme tam dost kamarádů a přátel. Přiznám se, že ji mám slušně prochozenou. Podle časových možností jezdíme pochopitelně i na jiná místa republiky a minimálně jedenkrát do roka se podíváme na nějakou ‘poznávačku’ za hranice. Společně se švagrem poznáváme Slovensko. Je to úžasná země. Letos se tam chystáme již po jedenácté, takže se dá hovořit o tradici. Jak vykoukne jarní sluníčko, začínají mě pálit chodidla a dost často chytám toulavou.

Dalším velkým koníčkem je myslivost, i když si mnohdy jdu sednout na posed jen tak se kochat a užívat si přírodu, aniž cítím potřebu střílet. Samozřejmě podzimní hony a posezení po nich – to je nezapomenutelné.

Nepřiznáte se na závěr alespoň k nějaké neřesti?

No dobrá, když nedáte jinak. Páteční mariáš a dobré plzeňské pivečko.

   

Pro Zvěrokruh z.s.