Představujeme představenstvo – MVDr. Jan Bernardy

Euro PR
Jan Bernardy – Proč ´veterina´ a ne kumšt?

Ale vůbec ne. Když jsem se na gymnáziu rozhodoval, kam dál, učil jsem se jezdit na koni a ´veterina´ mi připadala exotická, byl jsem městské dítě, a ne politická; navíc byla až na Moravě, a to byla příležitost se trochu osamostatnit od rodiny. Chodil jsem pracovat do Říčan do nemocnice o prázdninách před maturitou, a tak jsem sice málo, ale přece jen něco o oboru věděl.

Nedělo se pak vlastně nic, jen mi pár zasvěcených poradilo na rok přerušit, až se na věc pozapomene a tak se také stalo.

Ale během toho roku přerušení jste si konečně uvědomil, že bez veterinární medicíny nemůžete být a během práce v nějaké dostihové stáji jste se pilně připravoval na dokončení studia, až se situace uklidní. Takhle nějak to bývá v životopisných románech umělců.

Je to úsměvná verze, ale skutečnost byla jiná. I když s uměním to hodně společného mělo. Z počátku jsem nepracoval v dostihové stáji, ale jako restaurátor uměleckých děl v Uměleckých řemeslech, ještě na škole jsem si k tomu udělal kvalifi kaci a o návratu na školu jsem uvažoval jen velmi málo. Nic mi nechybělo – v práci mi to celkem šlo, a o peníze a „melouchy“ nebyla nouze. Jenže! Vlastně máte s tím poloironickým příběhem pravdu. Je skutečně něco magicky přitažlivého v tomhle oboru a já se přese všechno znovu vrátil, napřed sice jako stájník a pak technik znovu v nemocnici v Říčanech u Prahy a pak zpátky k suché studentské skývě na rok a půl do Brna.

Znamenalo to sice odejít z města na samotu u lesa, ale přesvědčil jsem svou budoucí městskou ženu (to bylo nejtěžší), rozloučil se s brojlery, a šlo se.

Předpokládám, že to byl velký skok, vlastně jsem chtěl říci šok, nejen pro vaši ženu, ale i pro vás.

Máte pravdu a to jsme čekali mnohé. V našem domě netekla ani voda, měl suchý záchod (romantické chvíle s knihou a vyhlídkou do kraje), ale jinak už jen samé přednosti domů na samotě a odloučených pracovišť. Dům se začal osidlovat jaksi sám – kromě ženy, dětí a přátel napřed zvířaty sem odloženými, či které jsem odmítl utratit, pak i aktivně získanými, či věnovanými místo dlužné platby. Nejdéle jsme měli německého ovčáky, pak leonbergra a bernardýna; vietnamské prase (dokonce chvíli se stalo vůdcem smečky psů), několik koček, kozu, lišku, později koně a co já vím, co ještě.

S privatizací přišel čas i na Komoru veterinárních lékařů.

Vznik komory předcházel privatizaci, naše profese se vzbudila velmi brzy, a díky lidem v ústředí, dr. Ládr i současný prezident dr. Rychlík, se nesetkal s odporem, naopak Komora získala legislativní rámec a začala se rozvíjet. Měl jsem tu čest stát u vzniku, ale neměl jsem pak pokdy na cesty do Brna a dlouhé schůze a také názory se teprve tříbily. Do vrcholové činnosti jsem se zapojil až po tak zvaném Milovském třesku. Měl jsem vážnou obavu o ztrátu důvěry nejen veterinární veřejnosti ve smysl Komory. Neměl jsem v úmyslu Komoře předsedat, ale kromě aktérů rozkolu se nenašel nikdo jiný přijatelný. Měl jsem s řízením zkušenosti z manažerské pozice ve výrobě vakcín, ale marketing neziskových organizací byl pro mne novou zkušeností.

V jakém smyslu především?

V obtížně měřitelných výsledcích řízení. U výrobní fi rmy je to zisk, povědomí o značce a tak podobně. V Komoře tohle neplatí. Naopak, společné peníze je třeba investovat do projektů podporujících pospolitost; to je rub snahy, takové peníze raději nemít (např. snížit příspěvky) a nemusit se o spolkovou činnost pro okresní sdružení starat. Je, bohužel, tendence celé společnosti starat se jen o své drobné starosti; není to jen v naší Komoře. Moje vize činnosti Komory je v zajištění komunikace se zákonodárným sborem, se státní veterinární správou jako s partnerskou organizací a v silné podpoře okresních sdružení – jejich zapojení do řízení Komory. Státní veterinární správa má strukturu správního orgánu s mnoha úředníky na rozdíl od představenstva Komory; přesto Komora reprezentuje větší počet profesionálů; tady je rozpor, jsou rezervy k řešení. Rovněž by měla být krajská struktura Komory, naše okresní sdružení krajských měst suplují tuto strukturu jen nedostatečně. Je tedy o čem diskutovat i v našich řadách.

Vím, že významnou roli pro Komoru hraje vaše působení v zahraničí.

V zahraniční komisi působím od začátku, je to asi logický důsledek mých předchozích styků se zahraničními a farmaceutickými fi rmami. Díky působení Karla Daniela měla naše Komora z nových zemí dobrý zvuk dlouhodobě. Pro mne bylo tedy snadné na jeho zkušenosti navázat a jeho pomoc byla neocenitelná. Na valných hromadách se schází dvakrát ročně na dvě stě veterinářů, a on většinu znal jménem a znal jejich názory či aktivity v rámci Federace veterinářů Evropy či světové asociace. Díky rostoucímu centrálnímu vlivu evropských struktur, Komise a Rada, je podstatné mít zde své lobbisty a mít u nich své slovo. To se nám vcelku dobře daří.

Ale přece jen – nestýská se vám po běžné praxi?

Když jsem přijal nabídku práce na univerzitě, bylo mi jasné, že mohu zapomenout na běžnou klinickou praxi. Myslím, že jsem si jí za více než čtvrtstoletí profesní kariéry užil dost, přesto toto období považuji za velmi plodné. Jednak se mi v té době narodila většina z mých čtyř dětí, a jednak zvěrolékař na vesnici má výsadní postavení, a je-li jen trochu šikovný, má o statut místní celebrity postaráno. A je-li v něčem osobitý, stává se téměř místní legendou. Tohle kolegové znají a ačkoliv taková popularita zavazuje, dovede být i velmi hřejivá.

Přesto se na škole nenudím. Podařilo se nám na škole nebývalé, v čase recese postavit novou kliniku! Připojil jsem se ke snahám o změnu od svého příchodu a vedení univerzity si vzalo za své prosadit a nahradit dávno nevyhovující prostory za nové. Stavba podobného objektu je velmi náročná pro většinu z tvůrčího týmu. Kromě toho vyjíždím s kolegy do terénu, řešit klinické případy. Někdy je třeba odborníků z druhého města, aby chovatel uvěřil, že jejich veterinář má pravdu; navíc můžeme se znalostí výzkumných programů využít některé postupy, které nejsou běžným vyšetřovacím ústavům rutinně dostupné.

O své rodině jste se již, i když jen okrajově zmínil, zbývá vám čas na koníčky?

Sport a cestování jsou mým velkým koníčkem, na který mi zbývá méně času, než bych si přál. Cestování si v rámci publikace odborných prací a i díky mezikomorové spolupráci užívám dostatečně, ale opravdovým cestováním není cesta letiště-hotel-kongres-letiště, ale opravdová cesta je s rodinou či přáteli, a na to mi času, a po pravdě někdy ani prostředků, mnoho nezbývá. Sportem se bráním hlodání zubu času, spolu se Zdeňkem Žertem běháme středně dlouhé trati, 10 a 20 km, se synem se pouštíme do via ferrata, umírněného horolezení v rámci předem připravených terénů, a s přáteli a dětmi lyžujeme.

Pane doktore, mnohokrát děkuji za rozhovor.