|
Euro PR
Lubomír Borkovec – vypadá jako gentleman, jedná a mluví jako gentleman a píše jako gentleman, musí to být gentleman.
|
… není to tak dávno, co při cestě do terénu s sebou člověk musel táhnout část kartotéky. Dnes stačí mít s sebou laptop a máte vše, čeho vám třeba. Tedy skoro vše
|
|
Kdykoliv vidím doktora Lubomíra Borkovce jednat na sekretariátu Komory s Janou, Zdenou nebo Sylvou, čtu jeho články nebo ho slyším přednášet, napadne mě ten prastarý vtip. Když vypadá jako gentleman, jedná a mluví jako gentleman a píše jako gentleman, musí to být gentleman. Jsem přesvědčen, že většina lidí, kteří ho znají, by se mnou souhlasila.
Takže pane doktore, jak to všechno začalo? Kdy a proč jste se rozhodl být veterinářem?
Abych pravdu řekl, nebylo to vůbec jednoduché. Od útlého dětství jsem se totiž výrazně bál psů a koní. Ten strach mě nepustil dokonce ani na gymnáziu i když u kluka, který má tátu veterináře, to moc obvyklé není.
Máte pravdu syn veterináře a strach ze zvířat? Jak k tomu došlo?
Jako pětiletý jsem doprovázel otce k nějakému nemocnému zvířeti na hájenku u Moravských Budějovic. Hajný měl krátkosrstého jezevčíka, který se nechal hladit, ale najednou na mě zaútočil a kousl mě do čela. Pochopitelně to byl šok, i když mně hned vysvětlili, že měl vedle misku se žrádlem a teď už si ho mohu pohladit. Ne už nikdy.
|
Skoro se bojím zeptat, co vám v dětství provedl kůň.
Vůbec nic. Ale tatínek mě od nich vždycky hnal pryč a já jsem získal pořádný respekt. Zato jsem často asistoval u , tehdy velmi časté, kastrace prasniček, takže laparotomii jsem v pěti letech znal i s latinskými názvy – tatínek totiž vždy komentoval, co právě dělá.
|
Zatím se od té veteriny spíše vzdalujeme.
Máte pravdu. Toho strachu ze psů jsem se totiž zbavil až na vojně jako velitel čety psovodů. Zblízka jsem mohl sledovat, jak trénují zadržení, a zjistil jsem, že ne všichni psi jsou krvelačné bestie. Některé to bavilo, jiné vůbec a někteří mně dokonce připadali inteligentnější než jejich psovodi.
Z mateřské školky do armády ? No, to jste to vzal hopem.
Dobrá, tak zpátky do dětství. Do školy jsme se sestrou chodili v Alžírsku, kde se celá rodina ocitla na více než tři roky v šedesátých letech. Otec byl sice nestraník, ale uměl skvěle francouzsky, a to se v Alžírsku pochopitelně cenilo víc než stranická legitimace. A nějaké zážitky? Byli jsme příliš mladí, takže kromě krásné přírody a nějakých římských památek si vzpomínám jen na otravné hodiny francouzštiny, za které jsem dnes pochopitelně vděčen. A samozřejmě jsem tam poznal příznaky onemocnění, jako je vzteklina, kulhavka a slintavka i drastické projevy afrického moru koní, kdy se nádherní arabští koně dusili vlastním plicním mokem. Otřesný zážitek, zvlášť pro dítě.
Vypadá to, že se k tomu veterinárnímu studiu přece jen dostaneme.
Chyba lávky. Pořád jsme daleko. Ještě na gymplu jsem byl rozhodnut studovat ekologii a ochranu přírody. Teprve když mi došlo, že po studiích bych nejspíš začal i skončil jako úředník nebo v lepším případě pedagog, zvítězilo studium veterinárního lékařství.
|
|
… Obě přesně “na komoru”. Ale žádnou kulovnicí či podobným brutálním způsobem. Obě totiž, po zásahu uspávací šipkou, sní krásné sny jako Šípková Růženka
|
Konečně vás mám tam, kde jsem vás chtěl od počátku mít.
Ještě ne tak úplně, protože dokonce po vysoké škole jsem krátce pracoval na severní Moravě jako zootechnik-krmivář. Brzo jsem se však vrátil k veterinární medicíně nejprve jako obvodní veterinář a od roku 1991 jako soukromý lékař ve smíšené veterinární praxi. Na tom se až dodnes nic nezměnilo.
|
… ono to sice vypadá, jako když si velcí chlapi z dlouhé chvíle vykládají pasiáns nebo hrají nějakou počítačovou hru, ale opak je pravdou. Spolupracovat lze mnoha způsoby, a na počítačích obzvlášť, což tato momentka s kolegou Matušinou zjevně dosvědčuje
|
|
Nepřehlédl jsem, že jste úplně vyne chal studia.
Záměrně. Vím, že tenhle rozhovor nemůže být nekonečný a já bych se raději zmínil o práci pro Komoru, kterou jsem se spolu s ostatními snažil založit jako platformu pro slušné a rovné vztahy mezi veterináři. Myslím, že by to kolegy mohlo zajímat víc, než kam jsem chodil v Brně na pivo.
Já to tušil, že některé informace z vás prostě nedostanu.
Komora nás měla zbavit direktivního jednání SVS, která se snažila určovat kdo, kde, kdy a jak může, nebo nemůže vykonávat soukromou veterinární praxi. Komora musí být také schopna hájit zájmy a postavení soukromých veterinářů. Doufám, že jsem i svou prací v představenstvu KVL k tomu určitou mírou přispěl.
Je známo, že obrovský kus práce jste vykonal především v zahraniční komisi Komory.
Velmi brzy se nám podařilo navázat spolupráci s veterinárními organizacemi v zahraničí. Skvělé vztahy byly od počátku s francouzskou odbočkou Veterinářů bez hranic, a ty trvají dodnes.
|
Díky této spolupráci se na půdě Komory podařilo uspořádat semináře o privatizaci veterinární služby, o distribuci léčiv i právě aktuálních infekcích zvířat. Všechny přednášející platila francouzská strana. Uskutečnil se „výjezd na zkušenou“ řady kolegů do regionu Rhone Alpes. Po tom všem jsem pokládal svoji misi v zahraniční komisi za ukončenou a do představenstva jsem již nekandidoval.
A co způsobilo, že se vaše rozhodnutí takhle zvrtlo?
Sněm v Milovech. Tehdy jsem byl svědkem velmi ubohého napadání představitelů Komory navzájem. Kolegové v nejvyšších funkcích tehdy nebyli schopni vyřešit své vztahy a prali špinavé prádlo na veřejnosti. Já jsem vždy kladl velký důraz na slovo „kolegialita“, a proto jsem znovu kandidoval do předsednictva, abych měl možnost zasáhnout, kdyby se něco podobného mělo znovu chystat.
A co tedy říkáte na současnou tvář Komory veterinárních lékařů? Ty největší excesy máme snad opravdu za sebou. Značná feminizace našeho oboru a postupující specializace soukromých pra xí však přinesla problém, který bych velmi nerad nazval generačním. Faktem však zůstává, že mladší kolegyně a kolegové se poměrně logicky specializují na malá zvířata a nevnímají již tolik problémy kolegů, působících převážně v oblasti hospodářských zvířat.
Tomu bude zřejmě i naopak.
To samozřejmě nevylučuji, ale nepociťují tlak chovatelskomyslivecké lobby na omezování kompetencí veterinárních lékařů ve prospěch nejrůznějších laických hodnotitelů. Dokonce i některé krvavé zákroky se již svěřují laikům.
|
A kudy z toho ven?
Znovu bych připomněl slovo „kolegialita“, protože jedině Komora je schopna se nás všech účinně zastat. Na rušení certifi kací a jiných omezení našeho svobodného povolání se totiž, bohužel, podílí i Státní veterinární správa i univerzita. Ale to je na delší rozhovor.
Tak alespoň na závěr něco optimistického.
Teď mi úplně zatrnulo, jestli vlastně nejsem služebně nejstarším členem představenstva. Ačkoliv s kolegyní Novozámskou se v představenstvu potkáváme asi stejně dlouho. Takže na závěr doufám, že jsem při své práci pro Komoru příliš nechyboval.
Pane doktore, optimismus vypadá jinak!
Asi máte pravdu. Těším se, že rok 2011 bude prohlášen Světovým veterinárním rokem. Snaží se o to francouzská CEVEO spolu s dalšími partnerskými organizace.
|
|
… ať je pacient malý nebo velký, nároky na koncentraci a pečlivost jsou stejně vysoké. Tady to vypadá, že štěně si operaci pupeční šňůry užívá stejně jako operatér
|
Naskytla se k tomu skvělá příležitost – před 250 lety byla založena v Lyonu první veterinární univerzita. Oslavy budou provázet i mnohé propagační aktivity, takže to bude i spousta práce. Ale přiznávám, velmi se na to těším.
| |
|
Zdenek Stehno, EURO P. R.
|
|
