Představujeme představenstvo – MVDr. Luboš Hošek

Euro PR
Luboš Hošek – Kamarád do deště

Ač pocházím z malého městečka, možná větší vesnice a můj otec byl zootechnik, mým snem byla pediatrie, pro kterou žila moje teta, ve své době velmi uznávaná lékařka. Ale mládí probíhalo normálně vesnicky, s králíky, slepicemi a především prvním psem. V patnácti přišlo nejen dilema, na jakou další školu jít, ale zároveň touha odejít z domu a ukázat všem, že jsem velký a samostatný kluk. Volba padla na SZTŠ-OV v Kroměříži. A tam, v hanáckých Aténách, jsme se naučili a stíhali všechno – diskotéky, hospody, všechny sporty, první lásky i první máje, fi lmové kluby i koketování s uměleckou fotografi í, spartakiádu i chmelové brigády.

Nyní se ten poměr otočil a tak někdy přemýšlím a lehce závidím, co asi dnes učí slečny studentky své kolegy. Tehdy ale nebyly problémy s fi xací zvířat, neřešili jsme ani alergie, ani ekzémy, jen jsme se snažili být od prváku na klinikách. Ale to platí, doufám, i dnes, že kdo chce pracovat, vždy se k práci dostane.

Takže žádné veselé historky ze studií z vás nedostanu?

I vysoká škola byla další etapou mého útěku z domova, takže jsem záhy zpřetrhal rodičovská pouta a začal žít a bydlet se svojí budoucí ženou. Ženil jsem se už v druhém ročníku (ne, opravdu jsem nemusel) a promoval s patnáctiměsíčním synem. A dcera byla jen lehce zpožděným, obřím dárkem k ukončení studia.

Po vojně byla volba jasná – po předchozím ročním pobytu jsem pokračoval na porodnické klinice Veterinární univerzity, pracoval ve studentském kroužku a provedl tam i pár drobných prací. Nastoupil jsem tedy studijní pobyt, díky „skvělému“ kádrovému profi lu jsem však měl slíbeno, že tady sice mohu pracovat do skonání světa, ale nesmím zatoužit po pedagogické kariéře. A tak jsme jezdili po vyšetřování krve a vesele transplantovali embrya a občas ošetřili i psa a kočku.

Ale potom čas oponou trhnul, zvonili jsme klíči a halili se do sametu.

No samozřejmě samet, to bylo docela zajímavé období mého života. Záhy jsme, se současným rektorem a jeho tehdy nesoučasnou ženou, chystali stanovy nových studentských samospráv. Slova se ale záhy ujali soudruzi bývalí, dřívější a ještě dřívější (odsunovali se navzájem v letech šedesátých a sedmdesátých) a jali se směle budovat mladou a lepší školu. Když jsem k tomu přidal mé nepříliš velké vědecké ambice i schopnosti a počínající privatizaci, už mne nic na škole nedrželo. Záhy jsem odešel a v roce 1992 jsme s kolegou Radkem Kašparem otevřeli naši první privátní praxi. Střídání příležitostí, míst i kolegů vyústilo v roce 1996 v založení samostatné kliniky pro malá zvířata, kterou, s jedním stěhováním, provozuji dodnes.

Tak mám takový pocit, že na léta, strávená na škole, vzpomínáte bez nostalgie.

Možná máte pravdu. Ale jak jste sám řekl, my veterináři, se se svou „alma mater“ budeme, chtě nechtě, potkávat celý život. I když už jsem ze školy dávno pryč, tak obě mé děti dělají právě tam postgraduál (i když syn pouze genetický na farmacii). A moje žena nad námi všemi drží obrovský deštník rodinného zázemí, krmíce jak nás, tak naši domácí havěť.

Vždyť i Komora má své sídlo na univerzitě a současný rektor je bývalý spolustudent, tak jakápak nostalgie.

S Komorou to bylo jako s revolucí na škole – nikdy jsem nesnášel řeči u piva, jak by se něco mohlo dělat lépe. Práce na Komoře mne fascinovala především obrovskou nezávislostí – mohu prezentovat svoje názory, aniž by to ohrozilo moji existenci či postavení mojí rodiny. Nic nemůžu ztratit, vždy jen získat. Tato svoboda projevu je největší devizou současnosti, za ni jsem ochoten spoustu nešvarů zcela ignorovat. Viděl jsem obrovskou příležitost v zavedení systému ve vzdělávání, ve zvýšení prestiže profese skrze diferenciaci a faktické oddělení schopných od méně schopných. To se bohužel podařilo jen z části, ale to už je úděl demokracie. Svoji pravdu si každý musí svobodně obhájit.

Co vás na práci pro Komoru uspokojuje a co právě naopak?

Ta práce mě uspokojuje, i když se, pochopitelně, všechno nepodaří. Člověk si uvědomí, že i o sebegeniálnějších myšlenkách musí přesvědčit čtyři lidi v Komisi, 16 lidí v představenstvu anebo 200 lidí na sněmu. Pak najednou zjistí, že život není černobílý, ale pestrobarevný. Ale kdo to nezkusil, nejspíš nepochopí, o čem mluvím. Nedoporučoval bych to však nikomu, kdo není připraven, věnovat tomu neuvěřitelnou spoustu energie a času.

My optimisté říkáme, že život začíná v roce 2011. Jaké jsou vaše přání, touhy a očekávání?

Život začíná každé nové ráno a nikdo neví, kolik jich ještě bude. Takže přání jsou jasná – aby mne bavilo pracovat ještě pár let, najít si čas na koníčky i cestování, na rodinu i nějakou příležitostnou činnost, která není ani výdělečná, ani bezprostředně výhodná, ale nechá se dělat jen pro radost.

Pane doktore, děkuji vám za rozhovor.