|
Euro PR
Martin Jehlička – jako mladý lev
|
… konečne na vrcholu – Peilstein, Rakousko
|
|
Teprve dnes při práci na tomto rozhovoru jsem si uvědomil, jak velkým handicapem je, když se o interwiev pokouší novinář, který se se zpovídaným nikdy nesetkal, nikdy se na sebe neusmáli, nikdy si nepodali ruku. Již po několikáté si slibuji, že se mi to už nikdy nestane. Přesto jsem o MVDr. Martinu Jehličkovi přečetl a slyšet dost na to, abych mu mohl, v souladu se svým hloupým zvykem, pro sebe přiřadit přezdívku nebo spíš pseudonym – Mladý lev. Jenže z takového pseudonymu se doktoru Jehličkovi „ježí chlupy“, tak si ho musím nechat jen pro sebe. Přesto však věřím, že většina z vás, kteří sice doktora Jehličku také neznáte a četli jste jen jeho úvodník v minulém čísle Zvěrokruhu, by se mnou souhlasila. Ten úvodník je totiž svěží, upřímný a pěkný – jako mladý lev.
Pane doktore, čím více jsme měli času, tím ve větším presu tento rozhovor dokončujeme. Proto dovolte, abych vám šťastnou cestu do Itálie popřál až po jeho autorizaci. Jak to tedy všechno začalo? Šťastná náhoda, umanutost nebo rodová dispozice?
|
Vyrůstal jsem jako běžné pozdně socialistické dítko ve střediskové vesnici kdesi ve středních Čechách. Otec zootechnik, matka milovnice koček, ve škole přísný soudruh učitel a k tomu oblíbené schůzky Jiskřiček. Když potom přišla ve třetí třídě sametová revoluce, táta se nadšeně vrhnul do soukromého chovu koní, no a co měl potom dělat zbytek rodiny? Vzpomínky z té doby moc nehřejí, ve čtrnácti letech v zimě přebírám plesnivou slámu, jiná není, což znesnadňuje selekci, zima jak na Bajkale, ruce mi přimrzají k vidlím. A druhý den ráno najdu před stájí mrtvého hřebce. Kolika. Příčina i fatální následek v kostce. V té době mi to ale nějak nedocházelo, prostě se makalo dál, aby bylo líp, a tohle vše kolem jsem vnímal pouze jako nutný očistec a nezbytné ztráty. Zaplať pánbůh, situace se od té doby každým rokem zlepšovala. Přicházely i první dojmy z veterinárního soudku, zaprášené lahvičky s antibiotiky v sedlovně, kastrace hřebců, zmítajících se v poutech, veterinář odcházející od koně s překopnutým předloktím.
Takže nejen rodové předurčení, ale i v mládí probuzený zájem.
Tak takhle bych to určitě neřekl. Musím se přiznat, že jsem v té době Herriota nečetl. Proto mě samotného překvapilo, že jsem tátovu radu, ať studuji veterinu, prostě jen bezelstně nevyhnal z hlavy a nakonec dokonce vyplnil přihlášku. Takže asi spíš ten osud.
Osud vás tedy zavál do Brna, a protože všichni veterináři jsou spolužáci, je to právě doba studia, která všechny spojuje. Někteří cynici říkají, že už je to, bohužel, to jediné. Takže jaké byla vaše léta studentská?
|
Studia pro mě znamenala předěl, laskavá alma mater nás nováčky zahrnula svojí pozorností, nebylo třeba řešit přebytek volného času, do mozkových závitů se nesmazatelně vryla jména jako Najbrt, Kolda a Harper. Při celonočních opáčkách před kolokvii z anatomie jsem však také poprvé ucítil téměř zvrhlé uspokojení z čerstvých medicínských znalostí, a to nakonec rozhodlo pro setrvání ve studiu. Nezřízené pitky, které následovaly po stresujících týdnech učení mi sloužily jako filtr naskladněných informací a jména vybraných nočních podniků jsou v šedé kůře založeny hned za veterinárními velikány.
Po absolutoriu se ovšem před mladým lékařem otevře svět a jediné, čeho mnozí v té době litují, je bolestné zjištění, že za veterinární medicínu se samostatná Nobelova cena neuděluje.
V prvním roce praxe na klinice pro malá zvířata jsem pochopil, že absolvent lepší koštěte, a to nejen na zametání. Stresu přibylo a svých prvních famózních 11 tisíc čistého jsem dokonce ani nepropil. Asi po roce jsem si byl nucen přiznat, že takhle to dále nepůjde.
|
|
… jedem dolů, Peilstein, Rakousko
|
A nakonec to šlo?
Ne, opravdu nešlo. V té době však shodou okolností přišla zajímavá nabídka na spolupráci na rozvíjející se klinice v Písku. A tam mě spokojeného najdete dodnes. Abych se úplně nevzdálil svým kořenům a nepřičichl k nudě, naplnil jsem kufr auta základním vybavením a začal se vracet ke svým lichokopytnatým přátelům. Zvláště v zimě, když hustě sněží a já se nocí pomalu blížím zavátými silničkami k nějakému nešťastnému equidovi s kolikou, přepadá mě nostalgie. Jsou zřejmě v životě věci, před kterými se nedá utéct. Už jsem si dokonce pořídil vlastního koně.
Sedm let jsem v Písku študýroval, žádnou panenku jsem nemiloval… Pane doktore, jaký je vlastně Písek očima mladého veterinárního lékaře? A jak je to dnes s těmi píseckými panenkami?
Písek byl letos vyhlášen čtvrtým nejlepším městem pro život v naší republice a já váhavě souhlasím. Vládne u nás příjemný maloměstský poklid, zejména přes léto pak poměrně slušná kulturní nabídka, každoročně např. fi lmový a folklórní festival. Velmi příjemná je pro mě i snadná dosažitelnost přírody, ať již na koupání, cyklotoulky a horolezectví, či v zimě na běžky. Mladý veterinář na malém městě začne také brzy požívat dosti nezasloužený respekt až úctu od klientely, na což se velmi snadno zvyká. Občasný pocit ztráty soukromí mně plně vynahrazují materiální požitky jako třeba darované plato domácích vajec nebo srnčí kýta.
|
… operace se zdařila, a tak ho za chvíli zase zašijeme
|
|
Veterinářem jste řízením osudu, do Písku vás přivedla dobrá nabídka, ale co vás přimělo k práci pro Komoru? U mužů a žen vašeho věku to zase tak běžné není – vyžaduje to spoustu času i jiných obětí a o benefi tech není třeba ani mluvit.
Do komory mě vhodila nezbedná ruka náhody na okresním zasedání členů KVL. Na vstupu se nicméně určitě podepsala silná deziluze ze současné situace v našem stavu, kde každý je odborníkem a pacient mu náleží asi jako kořist dobyvateli a platí často pravidlo, buďto vyléčím, nebo uléčím. Naši vzájemnou stavovskou kolegialitu a etiku raději nezmiňuji. Do svého zvolení jsem existenci Komory pociťoval jen každý rokv lednu, kdy se mezi stránkami Zvěrokruhu zjevila složenka na členské příspěvky a já se proklínal, že jsem ten časopis vůbec otevíral.
|
|
Nu a teď jsem jedním z představenstva. Musím se přiznat, že mě současná komorová agenda příliš neoslovuje, jsem zřejmě přízemnější než kolegové, nedokážu správně docenit přínos zahraničních cest ani pořádání kongresů a rovněž ztrácím dech a trpělivost při delších debatách. Prosekávání nových cestiček v legislativní džungli mě upřímně děsí a obdivuji proto zápal některých kolegů z legislativní komise. Rád bych se alespoň zaměřil na drobné zlepšováky, několik nápadů se mi konečně i nashromáždilo v hlavě, tak jsem zvědav, jak budou přijaty ostatními. Pokud si vůbec něco dávám za cíl, pak tedy přilákat do komorového dění více kolegů a kolegyň své generace a podobného smýšlení. Je poměrně smutné (a bohužel i nudné) sledovat průběh komorového sněmu, když své vrstevníky spočítáte na prstech jedné ruky.
Jsem rád, že jsem se ve vás nezmýlil – mladý lev kvůli pár pochybnostem nerezignuje, ale pokusí se těch několik nápadů, které se mu nahromadily v hlavě, realizovat. Nechci vás nutit, ale jsem zvědavý. Nemohl byste se s námi o některý z nich podělit?
Líbí se mi představa, že by komora mohla svým členů vymoci určité zvýhodnění u velkých fi rem, např. v podobě snadné půjčky, výhodného telefonního tarifu nebo možnosti pojištění. Takových drobností by se našlo ale mnoho, je třeba jen se o ně zajímat. Kromě toho bych velmi rád zapojil do komorového dění i některé uznávané autority našeho oboru, neboť tito lidé by měli být hlavními hybateli změn.
|
|
… ve skoku na Hubertské jizdě
|
Dobrá, „dost bolo“ Komory i veterinářství a ne nadarmo se říká, že nejen prací živ je člověk, a proto ještě jedna otázka. Když už máte koně, jaké máte koníčky?
|
 
… kocour Fousek, člen rodiny … dokastrováno
|
|
Koníčkem nebo spíše posedlostí je pro mě horolezectví. Přivedl mě k němu kamarád v posledním ročníku studia, mezi studenty veteriny jde mimochodem o velmi oblíbenou zábavu. Od té doby propadám vertikálním pohybům po kameni čím dál víc. Jakmile se dotknu skály, opouští mě záhy veškeré myšlenky na čtyřnohé pacienty a jejich majitele. Navíc mě tento sport nechává ochutnat geniální směsici strachu, adrenalinu, endorfinů a odřených rukou.
|
O vhodné terény není nouze, nějaká ta skalka se najde kolem Písku, a pokud se urodí volný víkend, za prahem leží Rakousko s tisíci krásnými vrcholky.
Pane doktore, děkuji za rozhovor, ale když jsou Vánoce za dveřmi, co byste popřál Komoře, kolegům a vůbec lidem dobré vůle do roku 2011?
Rozhodně tu vůli, bez ní se mnoho věcí nepohne, a když bude ještě k tomu dobrá, pak už není co si více přát.
|
