|
Euro PR
Pavel Raška – nepřehlédnutelná postava evokující vzpomínku na Dona Quijota je nakonec někým zcela jiným
|
… Vlastivědné výpravy na vodě i na souši dokáží nejen odbourat únavu z celoročního pracovního nasazení, ale jsou i nezapomenutelnou zábavou pro celou rodinu
|
|
Když jsem poprvé MVDr. Pavla Rašku uviděl, pracovně jsem jeho vše přečnívající postavu s neposednými vousy nazval „rytířem smutné postavy“. Více jsem se mýlit snad ani nemohl, protože pokud předseda legislativní komise Komory proti něčemu bojuje, nikdy to nejsou větrné mlýny. Na tenhle rozhovor jsme se chystali dlouho, ale nakonec jsem si nenechal uniknout možnost dokončit ho na Vranovské přehradě, kde doktor Raška pracuje a žije.
Pane doktore, než se dostaneme k otázkám, na které jste přímo předurčen odpovídat, začneme obligátně. Jak se mladý muž z rodiny elektroinženýra a rehabilitační sestry stane veterinářem.
Přestože jsem se narodil v Brně, již v šesti týdnech věku mě přepravili letadlem do Ostravy, kam můj otec nastoupil na umístěnku do VŽKG.
|
Zajímavé na tom bylo snad jen to, že jsem letadlem cestoval jako spoluzavazadlo, takže má přeprava vyšla rodiče na pouhých 5 – slovy pět – korun československých. Tohle zrežíroval můj svérázný dědeček, na kterého s úctou vzpomínám. Těch dvanáct let v Ostravě mě poznamenalo především skautingem a sice dětským, ale stále rostoucím, antikomunismem. A neměl bych zapomenout ani na kontakt s cikánskými ghetty. Možná i proto jsem se těšil na prázdniny, trávené střídavě v Beskydech a Brně. Teď by bylo asi na místě se přiznat, že dodnes pokládám dovolenou za jedinečnou část roku, která má pro mne očistný charakter. Ale nemusíte to brát zas tak úplně vážně.
Pane doktore, sice jsme už letěli letadlem, navštívili cikánská ghetta, moravské hory i velkoměsta, dokonce začínám tušit, proč jste nyní i sympatizantem neextrémní pravice, ale o zvířátkách stále ani slovo.
|
Však se k tomu dostaneme. Nejdřív však otec uprchl před narůstajícím politickým tlakem do Mohelnice, kde i maminka začala učit na umělecké škole tanec. Rodinné turistické aktivity pokračovaly. Pochopitelně jen po Jeseníkách a jiných koutech republiky, protože vydání devizového příslibu ani v Mohelnici rodičům opravdu nehrozilo. A já? Protože jsem rostl výhradně do výšky a nikoliv do šířky, byl jsem předurčen pro basketbal. A především díky těm Jeseníkům a možná i tomu „nadhledu“ jsem se rozhodl zkusit být buď veterinářem v Kroměříži, nebo chovatelem koní v Šumperku. Žádné zvíře jsem nikdy doma nechoval, ale při toulkách po republice jich spoustu potkával.
A osud rozhodl pro Kroměříž?
Měl byste napsat šťastný osud. Byla to totiž nádherná středoškolská léta. Zajímavá škola, sport, město plné holek a první veselé zkušenosti s hospodami.
|
|
|
Na veterinu mě napoprvé nepřijali, tak jsem ten „nultý“ ročník strávil jako kopáč na vnitřní správě Vysoké školy veterinární. Montérky, vaťák, lopata, vidle, parta skvělých kamarádů a spousta stejně skvělého brněnského big beatu.
|
… Tour de France to samozřejmě není, ale s přibývajícími kilometry cyklistických stezek je možné tento nádherný sport praktikovat i s malými dětmi
|
|
Pochopil jsem správně, že příští rok vás už bez problémů přijali?
Ano. A pro příštích pět let mně zůstal čas skoro jen na studium a basket. Přeháním, samozřejmě i další rozpravy s přáteli nad převážně orosenými půllitry, které také tvoří folklór poctivého studentského života. Odborné disciplíny mne však dále utvrzovaly, že zvěrolékařství byla pro mne dobrá volba, takže jsem bez obtíží školu dokončil. Po absolutoriu pouhé dva měsíce na virologii výzkumného ústavu a zpátky do Kroměříže. Roční vojna u zdravotnického praporu mi dala především spoustu kamarádů mezi lékaři a farmaceuty. Přežili jsme společně i týdny bez vycházek, když jsme odmítli podepsat nesouhlas s prohlášením „Několik vět“, které nám ani politruci nenechali přečíst.
|
Tak jsme se dostali k listopadu 1989. Kde jste ho prožil?
|
Nejdříve dosti aktivně v Brně a od ledna 1990 už ve Vranově nad Dyjí, kde žiji dodnes. Tam jsem po více než roce, stráveném v trochu pokřivených podmínkách tehdejší Státní veterinární služby coby obvodní veterinární lékař přivítal privatizaci a vykonávám zde smíšenou veterinární praxi dodnes.
A není vám tam samotnému smutno?
Samozřejmě, že ne. V roce 1996 jsem se šťastně oženil a s manželkou vychováváme tři syny.
Proč jste kladl takový důraz na slovo „šťastně“?
Především proto, že je to pravda, a za druhé je moje žena i pilnou čtenářkou Zvěrokruhu. Ale vážně. Ve volném čase je rodina především. Společně prožíváme sportovní aktivity nás všech a nádherná okolní příroda se nám snad nikdy neomrzí. Také správná skupina spřátelených veterinárních rodin vrstevníků nás docela často vytrhne ze spárů vesnického života. Vranov je sice městys, ale zhruba s devíti sty stálými obyvateli.
|
|
… Ne, to není bezradnost českého řidiče v Chorvatsku, kterému došel benzín, ale obyčejná oddechová pauza pro všechny pasažéry
|
A co mně řeknete o své práci pro Komoru?
Význam Komory pro naši profesi jsem si uvědomil okamžitě a deset let jsem byl členem a čtyři roky i předsedou její revizní komise. V nevábném období – po sněmu v Milovech – jsem si dal v práci ve vrcholných orgánech pauzu.
|
… přes provokativní vtípky o poměru “hlubších smyslů” mezi profesí a dovolenou dokáže obětovat svůj čas jak sportu, tak i práci v představenstvu KVLČ Zleva s kolegy: MVDr. Hlavová, MVDr. Mráček
|
|
Jaký jste pro to měl důvod?
Nerad se k tomu vracím, ale docela mne sebral způsob jednání s mnoha lidmi z vedení Komory, kteří si to v realizovaném scénáři fakt nezasloužili. Také po létech strávených v revizní komisi jsem na sobě cítil deformaci pohledu na kolegy z branže. Když se tak dlouho hrabete v kalu stížností na výkon veterinární praxe a mezikolegiálních neslušností, těžko jej ze sebe smýváte.
Docela chápu, že se vám o tom nechce mluvit, ale protože jsem u toho nebyl, vašemu vyjádření příliš nerozumím.
Opravdu už nechci tahat kostlivce ze skříně, kteří ještě stále vzdáleně čpí pro mne nepochopitelnou touhou jednotlivců po funkci za cenu manipulací, populismu a demagogie používané směrem k členům Komory. Ti dostávali velice zkreslené informace. Bohužel i komorový časopis byl tehdy k jednostranné propagandě silně používán. Pojďme prosím dál!
Lze tedy říci, že „nevábné“ časy skončily a vy jste se rozhodl znovu kandidovat?
|
Ano. I z výše zmíněných důvodů jsem se rozhodl kandidovat do představenstva a v současnosti jsem předsedou legislativní komise. Je fajn, že k nám „přiskočili“ mladší kolegyně a kolegové a věřím, že je bude stále více vidět i slyšet. Spoléhám na to, že nás mohou často upozornit na možnost přehodit výhýbku před slepou kolejí.
Se současným složením a prací představenstva jste tedy spokojen?
Převládá pocit zájmu a respektování názoru jednotlivých jeho členů. Diskuse se vedou, ale bez emocí a arogance, což přijímám s povděkem. Trochu stále postrádám i někoho mladšího z praxe hospodářských zvířat. Asi to však koresponduje s aktuálním vývojem českého zemědělství v této oblasti i několikaletou sílící feminizací absolventů alma mater.
|
K feminizaci a specializaci veterinárního oboru bych se rád vrátil, jak však vidíte svou roli v představenstvu dnes?
Nejbližšími metami, které bych rád napomohl z pozice legislativce zdolat, jsou především udržení výkonu praktické veterinařiny jako svobodného povolání a obrana rozsahu možného profesního uplatnění na trhu. Tyto zdánlivé samozřejmosti jsou totiž stále zvenčí různými způsoby silně atakovány. Rovněž je třeba čelit i často excentrickým snahám některých skupin „ochránců zvířat“, které historicky vyústily například v zákaz kupírování uší psů za současného ponechání možnosti krátit ocasy.
Welfare a „animal right“ ovšem hýbou světem a ani zdaleka není všem dnům konec. Kde je problém právě dnes ?
Nyní se podobný kolotoč roztáčí na příklad kolem kastrací kanečků v chovech prasat apod. Určitě lze pochopit stále sílící tlak na dodržování welfare zvířat, který bude klást na chovatele i zvěrolékaře v tzv. velkých praxích lineárně vzrůstající nároky.
|
|
… Dulcinea, Sancho Panza a Rosinanta v nedohlednu. Jen ty Alpy, které člověka naučí pokoře
|
Bylo by však žádoucí, aby došlo k zdárnému průniku názorů všech zainteresovaných stran, které by výrazně neohrozily rentabilitu živočišné výroby a současně umožnily přiměřeně důstojný život chovaným zvířatům i zdravotní kvalitu potravin. Je třeba neustále připomínat i na tomto fóru prioritní úlohu naší profese – být povolaným ochráncem zvířat a spolugarantem nezávadnosti potravin živočišného původu.
Názory na úlohu soukromých veterinářů v této oblasti se jistě budou velmi různit. Mnozí kolegové nejsou ani zdaleka nadšeni úlohou ombudsmana zvířat, kterou od zvěrolékařů veřejnost očekává. Je to však na velkou diskusi, která, jak se mi zdá, ještě ani nezačala. Co ještě pokládáte za důležité v rámci legislativy?
Rád bych se rovněž pokusil v rámci lékové komise udržet maximální možný sortiment veterinárních přípravků na trhu a obhajovat účelnost jejich použití v rámci prevence i kurativy. To lze pochopitelně pouze za situace bezpečného a zodpovědného nakládání s nimi. Jako veterinář – chemik si nemyslím, že je možné dostat se postupně do role homeopatů, kde otisk molekuly něčeho v něčem může zajistit rychlý návrat produktivního zdraví či zbavit utrpení a bolesti. I toto vidím jako další povinnost praktika i, povětšinou přes chovatele transponovaný, požadavek našich zvířecích pacientů.
Doufám, že jako dosud nám i v těchto oblastech bude vaše EURO-PR agentura pomáhat. Při upřímně míněné vší úctě i osobním sympatiím k Ing. Josefu Dubnovi ze SVS byl bych rád, kdyby se pro širokou laickou veřejnost stal nejznámějším veterinářem v republice i někdo z našich řad. Nicméně, na konec se vrátím zase ke skautingu: „Buďme svorni! “.
|
