Představujeme představenstvo – MVDr. Radomír Mráček

… nechme Harpagona stranou, nás zajímá tvář druhá. Tvář vypravěče a příjemného společníka se smyslem pro humor

Kdo ho nezná, neuvěří. Neuvěří, jaký je rozdíl sedět s Radkem Mráčkem u jednoho stolu, poslouchat jeho historky, pronášené s výrazným hanáckým přízvukem a projevem předsedy ekonomické komise KVL MVDr. Radomírem Mráčkem, proti kterému je i Harpagon rozhazovačný playboy. A přitom se, a tomu můžete věřit, jedná o toho samého člověka. Doufám, že se mi podaří ukázat tu jeho první tvář, protože tu druhou snadno objevíte na internetu ve zprávách, přednesených na sněmu.

Pane doktore, ani tenhle rozhovor nebude z mé strany, příliš originální. Tahle část Zvěrokruhu má prostě své zákony.

S tím počítám, také Zvěrokruh čas od času, tím myslím jednou měsíčně, čtu. Patřím mezi ty, kterým by to stačilo 1x za tři měsíce.

Tak začneme jako obvykle. Jak to přijde, že se kluk z Hané stane veterinárním lékařem?

Proto jsem už jako malý kluk chtě nechtě tíhl k hospodářství, které tehdy obnášelo slepice, králíky, kachny, husy a prasata.

Chtě nechtě?

No samozřejmě. Již od osmi let jsem se musel téměř denně o všechna tahle zvířata starat a nemohl se podle svých představ věnovat sportu a dělat spoustu lumpáren, které přece k tomuhle věku patří. Již tehdy jsem byl dost zapálený pro fotbal, ale kvůli těm zvířatům jsem se mu nemohl věnovat ani zdaleka tolik, kolik bych chtěl. Věřím, že jsem to mohl dotáhnout i dál.

Tak tohle by mě dohnalo nejspíš na strojárnu.

Vás možná, ale já jsem nezanevřel a po základní škole jsem bez donucení nastoupil na hnojárnu, pardon, Střední zemědělsko-technickou školu ve Vyškově. A samozřejmě na obor chovatelství.

Tak se mi zdá, že vám ta zvířata byla souzena.

Určitě. A protože se tehdy říkalo, že „veterina“ je víc nóbl a dají se tam získat hlubší znalosti než na „zemědělce“, přihlásil jsem se po maturitě do Brna na Vysokou školu veterinární.

A už jsme tam. V téhle chvíli očekávám já a čtenáři, tedy vaše kolegyně a kolegové, nějakou veselou příhodu z natáčení, tedy ze studií.

… před startem bylo slunečné počasí a na obloze nebyl ani mráček

… čtyři ženský v chalupě. Kdo to nezažil, ten o hodně přišel

To si raději necháme na jindy. Bylo jich tolik, že na to nemáte místo a kvůli některým by se Zvěrokruh zřejmě mohl číst až po dvaadvacáté hodině.

Ale na dobu studií se přece sluší zavzpomínat. Už kvůli spolužákům, kteří si to pamatují stejně jako Vy.

Na střední i na vysoké to byl pochopitelně krásný život – spousta sportu, hlavně fotbal, závody branné všestrannosti a tenis. Ten jsme se učili co by buržoazní přežitek jako samouci. Na mém stylu je to vidět dodnes.

A v osmnácti přibyla krásná děvčata a nějaké to pivo či deci vína, kterého s věkem samozřejmě přibývá. A ještě jsem se ve čtvrtém ročníku oženil, protože nebylo na co čekat. Psal se rok 1981, všechno bylo nalajnováno a převrat v nedohlednu.

Ano, ale podle mě se tehdy o smysluplné kariéře ani hovořit nedalo. Za rok se nám narodila Veronika, o čtyři roky později Radka a na oslavu revoluce Tereza. Do práce jsem nastoupil jako obvodní veterinář na Prostějovsku. Byla mi přidělena nová prasečí farma JZD Klenovice v Pivíně, o kterou se tehdy fakticky nikdo nepral, takže jsem tam vydržel až do revoluce a prakticky tam vykonávám veterinární činnost dodnes.

Jak jsem vás poznal, je zbytečné se ptát, na kterou stranu té pomyslné barikády jste se v revoluci postavil.

Po aktivním svazáckém životě na střední škole jsem přešel do opozice, což mi se sílící nespokojeností vydrželo do revoluce. Do té jsme vletěli na Prostějovsku s kolegy mezi prvními, protože jsme už měli toho socialismu plné zuby. Ve třiceti jsem za prvé na následky vůbec nemyslel a za druhé nám vlastně neměli jak ublížit. Pracovali jsme na té nejnižší veterinární úrovni, takže nás nebylo kam vyhodit, snad jedině zavřít.

… Rolls Royce to sice není, ale na venkově střední Evropy je tenhle stroj asi ta lepší volba

… původně měli s kolegy políčeno na Yettiho, ale v našich horách se museli spokojit s obyčejným Krakonošem

Po revoluci ovšem začal úplně jiný život – budování nové společnosti. I privatizace veterinární služby nám dala zabrat a ze mě se stal úplný workoholik. Usilovně jsem pracoval ve své smíšené praxi a ještě stačil pozorně sledovat dění v politice i naší nově vzniklé Komoře. Tehdy i rodina šla trochu stranou. Snažil jsem se aktivně věnovat dětem průměrně alespoň 30 sekund denně, to prý stačí k dobré výchově. Zatím se zdá, že to stačilo.

Ale on je přece jen trochu rozdíl dění v Komoře sledovat nebo pro Komoru pracovat.

No jistě. Intenzivně mě však rozčílil, až dnes už legendární, sněm v Milovech. Zdálo se, že ty miliony, které každoročně přitékají do Komory tehdejšímu představenstvu, snad ani nestačily a to jsem pokládal za čirý nesmysl. Proto jsem se rozhodl do představenstva kandidovat.

A na závěr. Pane doktore, jakou byste dnes sám sobě stanovil diagnózu?

V současné době stále pracuji jako veterinární lékař ve smíšené praxi, děkuji Pánu Bohu za zdraví a mám se dobře. Jsem spokojen i s prací pro Komoru, protože mám oprávněný pocit, že i v představenstvu je dnes většina racionálně uvažujících kolegyň a kolegů.

… s dobrým parťákem lze objevovat nové světy kdykoliv a kdekoliv

Pane doktore, děkuji za rozhovor.
Zdenek Stehno, EURO P. R.