Představujeme Vzdělávací komisi

Euro PR

Jak to vidím já aneb Kolik hlav, tolik názorů

V poslední době jsme představovali především jednotlivé členy orgánů Komory. Dnes tuto praxi opouštíme a pokusíme se vám představit jejich práci pro Komoru, která, jak si jistě umíte představit, není ani zdaleka jednoduchá. Postupně vám tedy představíme práci jednotlivých odborných komisí Komory veterinárních lékařů. Začínáme vzdělávací komisí, která to zvláště v poslední době nemá opravdu jednoduché. Otázky jsme zaslali předsedkyni komise MVDr. Radce Vaňousové s prosbou, aby se k práci komise vyjádřili i její členové MVDr. Lubomír Hošek, MVDr. Martin Jehlička, MVDr. Renata Hlavová, MVDr. Lubica Nečasová a MVDr. Katka Novozámská.

Celoživotní vzdělávání členů je jedním z hlavních úkolů Komory veterinárních lékařů. Alespoň to byl jeden z důvodů jejího založení. Souhlasíte?

Radka V.: S tím se nedá než souhlasit. Vždyť i v zákoně o Komoře máme, že Komora garantuje odbornost svých členů. Pokud chceme po našich členech, aby se vzdělávali, je nutné jim nabídnout takové možnosti, aby se měli možnost vzdělávat za dostupných podmínek a získané vědomosti uplatnili v praxi. Proto jsme se rozhodli rozšířit nabídku vzdělávacích akcí nejenom na klasické semináře, ale i několikadenní kurzy s workshopy, webináře a v neposlední řadě se pokusíme i o získání dotací z evropských fondů na projekt vzdělávání veterinárních lékařů v oblasti podnikání a marketinku.

Luboš H.: Hlavním společenským posláním Komory je samozřejmě garance odborné kvality jejích členů. Nedílnou součástí této garance je péče o kontinuální a specializační vzdělávání. Naší snahou by mělo být pomoci všem členům Komory v jejich profesionálním růstu a koordinovat nabídku vzdělávacích možností. Bohužel (nebo spíš bohudík) žijeme v liberálním prostředí, takže je dosud v kontinuálním vzdělávání takový chaos , jaký je. Na druhé straně vysoká účast na nejrůznějších vzdělávacích akcích dává za pravdu liberálům propagujícím spíše individuální odborný růst než zavádění jakýchkoli systémů.

Katka N.: Coby služebně nejstarší členka vzdělávací komise (od roku 1994) jsem se k otázkám vzdělávání vyjadřovala už před 18 lety a v podstatě se mé odpovědi nemění – vzdělávání má být nepovinné a postgraduální praxe jsou sice pěkná věc, ale je na to třeba mít dostatek školitelů, o platech praktitantů nemluvě.

Lubica N.: Podle mého názoru KVL nemůže garantovat postgraduální vzdělávání veterinářů (resp. nemůže garantovat, že se její členové budou vzdělávat).

Jaké jsou hlavní problémy ve vzdělávání veterinářů dnes?

Radka V.: V současné době mají veterinární lékaři široké možnosti výběru vzdělávacích akcí, ne všechny jsou však pro každého dostupné. Můžeme hovořit o tom, že stáže v zahraničí jsou velkým přínosem, ale kdo má doma rodinu a praxi, tak jen ztěží si může dovolit odjet si na měsíc někam získávat zkušenosti. Je na každém jednotlivci, aby si dokázal vybrat takový způsob vzdělávání, který je pro něj dostupný a bude praktickým přínosem. V minulosti byl zaveden systém atestačních a specializačních zkoušek, ale v dnešní době není využíván. Pokud už někdo má zájem stát se specialistou, řeší to na evropské úrovni. Naši členové ostatně nemají zájem skládat zkoušku před stejnými lektory, kteří je zkoušeli u státnic. Vzhledem k tomu, že v naší malé české kotlině s jedinou univerzitou se téměř všichni veterinární lékaři znají, když ne osobně, tak alepoň zprostředkovaně, panují tak obavy, aby se podobné zkoušky nestaly nástroji nepřátelských vztahů či profesní nevraživosti. V konečném důsledku přidání dalšího titulu ke jménu nepřivede do ordinace větší počet klientů, takže investice času, píle a v neposlední řadě i peněz do získání dalšího titulu nemá adekvátní návratnost, jedinou návratnost mají nabyté vědomosti a schopnosti, je-li veterinář schopen je prodat. To si již mnoho kolegů uvědomilo, takže vyhledávají spíše formy vzdělávání, které okamžitě využijí prakticky ve svých ordinacích či terénu.

Katka N.: Přes potřebu trvale prohlubovat znalosti jen málo kolegů využívá možnost složit zkoušku a získat titul specialista. Je to dáno tím, že na rozdíl od kolegů státních zaměstnanců , kteří po složení 2. atestace automaticky získají tabulkově vyšší plat, privátní specialista nemá automaticky zajištěn přísun solventních klientů. Nesouhlasím se snahou kolegů kopírovat postupy z humánní medicíny (specializace, atestace, praxe…) a za každou cenu je nařízením shora institucionalizovat. Medicína je sice jedna, ale pozadí, tj. finanční toky, druhové zastoupení, etika atd. jsou rozdílné. V mnoha ohledech je to empirická disciplína a veřejností je vnímána především jako služba. Ať se nám to líbí, nebo ne.

Renáta H.: Vzdělávací komise má rozpracován systém vzdělávání. Účast na jednotlivých akcích potvrzuje správný směr. Součástí je i nepovinná evidence, spojená s různými benefi ty pro zúčastněné. Vzdělávací komise se tak snažila dát do souladu názory kolegů na problematiku povinnosti KVL dbát na vzdělání svých členů při projednávání této tématiky na několika minulých sněmech. Naše alma mater opakovaně neprojevila zájem o další vzdělávání absolventů, mimo diskutované placené kurzy.

Luboš H.: Hlavní problém vidím ve strachu z diferenciace, ve snaze zachovat univerzálnost a šedivou jednotu všech veterinářů. Takže hlavním úkolem VK se nestává nabídka vzdělávání, ale hledání cest, jak nabytou specializaci lépe prodat a jak navodit situaci, že se nám všem prostě vyplatí mít nějakou vyšší odbornost, než je průměr.

Mělo by být vzdělávání povinné, nebo dobrovolné?

Radka V.: Od dob, kdy byla založena komora, tato otázka rozděluje členy na dva stejně početné tábory a ani v současnosti podle výsledku poslední ankety tomu není jinak. Již v minulosti byly pokusy o zavedení povinného vzdělávání, ale nikdy nebyly členskou základnou schváleny. Osobně zastávám názor pozitivní diskriminace, tzn. vzdělávající se lékaři získají určité výhody. Na tomto principu je postaven systém kontinuálního vzdělávání, u kterého probíhá v tomto roce nultý ročník. Veterinární lékaři, kteří se zúčastní některé vzdělávací akce a zašlou potvrzení na sekretariát či jej přímo vloží do databáze na stránkách Komory, získají určitý počet kreditů. Pokud dosáhnou určitého počtu kreditů v průběhu tří let, po dobu následujích tří let jim budou přiděleny určité výhody. Je třeba počítat s osobní zodpovědností každého jedince, ale domnívám se, že naši kolegové sami vidí a vědí, že bez vzdělávání v oboru veterinárním, ale i oborech souvisejících (psychologie, komunikace s klienty, ekonomika a marketink) se dnes již daleko nedostanou.

Lubica N.: Je na každém členovi, jak se bude, či nebude věnovat profesnímu růstu. Pokud někteří kolegové poskytují pouze základní péči a složitější případy referují na jiná pracoviště, je to tak v pořádku. Postgraduální vzdělávání by podle mého názoru mělo být dobrovolné.

Katka N.: Věřím na sebedbalost kolegů, kteří jsou schopni sami si vybrat z nabídky seminářů, kurzů atd., jež nabízí nejen KVL, ale i asociace a další subjekty. KVL pořádá řadu seminářů na základě poptávky členů, a to za velmi přijatelné ceny. Tady patří poděkování kolegovi Hoškovi, kterému se tuto formu vzdělávání, dostat do „ standardní nabídky služeb“ pro členy KVL. Doufám, že stejnou popularitu získají i webináře, které přístup ke vzdělávání zásadně rozšíří. Přístup ke vzdělávání se za posledních 20 let výrazně změnil. Mám na mysli především možnosti získávání informací. Boom ve vzdělávání, který počátkem 90. let zasáhl oblast péče o malá zvířata, byl vyvolán nutností doplnit si znalosti, které nám byly před pádem železné opony odepřeny. Ta situace se opakovat nebude. Mění se nejen stavy hospodářských zvířat, ale dnes nám i pouhý pohled do auditoria ukáže, že veterina se stává doménou něžného pohlaví. Je stále větší zájem o získaní hlubších znalosti v oboru, proto i KVL pořádá např. dermatologické či kardiologické kurzy.

Luboš H.: Osobně mi už spousta kolegů řekla, že by potřebovali nad sebou bič, který by je nutil na sobě pracovat. Když dojde ale na hlasování, je situace právě opačná. Takže skutečně jako nejpřijatelnější dnes vidím cestu nabídky dobrovolného systému a hledání cest, jak ty nejpilnější zvýhodnit.

Renáta H.: Specializační vzdělávání a získávání titulu „Odborný veterinární lékař“. Domnívám se, že mantinely byly již v minulosti nastaveny, ale zájem z řad praktických veterinárních lékařů je více než mizerný. Zákazník dosud není naučen a ani ochoten ohodnotit dosažené maximální vzdělání a odbornost VL. Pouze pracovníci SVS mají možnost získání první a druhé atestace. Je ale také s podivem, že SVS přijme do svých řad raději absolventa bez atestace než praktika s dlouholetou praxí i splněnými podmínkami odbornosti. Na specializaci evropské úrovně budou muset podle mého soudu zapracovat sami zájemci (a také se tak děje). Mám za to, že u nás nemáme povětšinou dostatečně vzdělané kapacity, případně pracoviště schopné a ochotné dále VL na této úrovni vzdělávat.

Na jedné straně bouři a na druhé pobavení přineslo rozhodnutí frymburkského sněmu o povinných několikaletých postgraduálních praxích absolventů veterinární univerzity. Jaký je váš názor?

Radka V.: Pokud se budeme bavit o zavedení povinné postgraduální praxe z důvodu zlepšení praktických znalostí a dovedností čerstvého absolventa, pak se jedná určitě o výbornou ideu. Bohužel není možné to pro absolventy v plném rozsahu zajistit. Za stávající situace a přístupu veterinárních lékařů k poskytování absolventských praxí se jedná spíše o diskriminaci.

Luboš H.: Léta brojím proti systému diplom = osvědčení. Vydání osvědčení by měla předcházet nějaká příprava ( či vlastně praktické dotažení základního vzdělání individuálním směrem ), možná nějaký písemný projev či forma testu. Nedílnou součástí tohoto procesu je samozřejmě i určitá doba postgraduální praxe – osobně bych byl pro 6–12 měsíců, ne déle. Čili v takovéto kombinaci jako s prvkem společenské záruky Komory, že do profese vstupují skutečně hotoví odborníci, se zavedením postgraduální praxe souhlasím. Pokud je ale PG praxe navrhována s jediným cílem – zamezit absolventům vstoupit do profese, pak jsem proti.

Pokud by nebylo možné postgraduální praxi zavést, pak se jeví jako možný kompromis zavedení institutu „Uznaný veterinární praktik“. Obsah tohoto označení vzniká na půdě Evropského bordu specialistů jako předstupeň pro další případné diplomantské studium. Tento praktik by musel složit nějakou zkoušku, mít min. pět let praxe. V rámci Evropy by pak neměl na trhu práce šanci člověk bez tohoto označení.

Renáta H.: Souhlasím se zavedením doložitelné postgraduální praxe v délce max. jeden rok, pokud nebude příslušně upraveno studium na VFU včetně posouzení existence dvou fakult se „stejným výstupem“.

Katka N.: Cílem návrhu, prohlasovaného na sněmu, je ve skutečnosti snaha zabránit na dva roky vstupu absolventů do praxe, nikoli povznesení úrovně absolventů. Bohužel mladí absolventi opouštějí školu s představou, že budou dělat špičkovou medicínu za honoráře právníků. Tady je velký dluh ze strany univerzity, která opomíjí ekonomickou průpravu, stejně jako skutečnost, že práce byť s malýmí zvířaty je především prací s klienty. Proto KVL pořádala a bude pořádat kurzy zaměřené na ekonomiku a komunikační dovednosti. Nedávno jsem zahlédla v TV mluvčího SVS Jozefa Dubna, který ohodnotil léčebné metody prezentované našimi kolegy, ať už to byl chirurg nebo zvířecí psycholog a homeopat, slovy, že každá léčba má smysl. Tak se jevíme veřejnosti a já doufám, že komentovat či dokonce „standardizovat“ léčebné postupy v budoucnu nebude pouze SVS, která převezme kompetence nepovinné komory.

Lubica N.: Pregraduální vzdělání veterinářů by mělo být zajištěnou školou tak, aby byli absolventi připraveni vykonávat praxi a nemuseli už podstupovat povinnou postgraduální praxi. Domnívám se, že v současnosti není škola schopna zajistit dostatečnou přípravu svých absolventů v takovém počtu, v jakém jsou příjímání. Jako možnost řešení vidím snížení počtu přijatých uchazečů o studium a spolupráci školy s veterináři při poskytování pregraduální praxe studentům. Pokud má být tato praxe na úrovni, musí být ze strany školy kolegové za poskytování praxí honorováni. Samozřejmě za předem stanovených podmínek, jak má praxe studentů probíhat, jaké má být vybavení pracovišť atd.

Diskuse jsou i kolem ceny seminářů. Jaký je skutečný stav?

Radka V.: VK si dala za cíl poskytnout kvalitní dostupné vzdělání pro členy KVL ČR. Snažíme se zvát speakery zahraniční i domácí, ale především takové, kteří mají co říct a ukázat ostatním. Ceny seminářů jsou vždy počítány s reálnými náklady podělené očekávaným počtem účastníků. Vzhledem k tomu, že se snažíme pořádat i semináře pro užší zájmové skupiny, můžeme říct, že v některých případech končíme s mírným přebytkem a jiné zase zcela dotujeme. V současné době jsme rozběhli i několik kurzů, které jsou několikadenní, vedené evropskými specialisty či více lektory pro menší počet osob, zaměřené i na praktické získání dovedností. Sice jsou časově i vybavením náročnější na organizaci, ale přínos pro minimální počet účastníků je nesporný. Náklady na takové akce ovšem přesahují půl milionu korun, a pokud bychom je dělali zadarmo, jak zní některé hlasy z řad veterinářů, do tří let bychom roztočili veškeré rezervy, které Komora má.

Luboš H.: Trošku mne ta diskuse mrzí, cena kurzu či semináře vždy vzniká součtem nákladů na místnosti, přednášející, jídlo a materiály, děleno počtem předpokládaných účastníků. Většinou se jde na dřeň, někdy je mírný přebytek, jindy ztráta – můžeme si to dovolit, protože máme malou rezervu v rozpočtu. Výrazně ušetříme na propagaci a administrativě, protože zde jedeme z rozpočtu sekretariátu či časopisu. S přizváním zahraničních či bordovaných přednášejících se samozřejmě ceny pohnuly, ale zde myslím je diskuse bezpředmětná. Zásadní posun by mohlo přinést zřízení nějakého nadačního titulu či získání dotačních peněz.

Moderní jsou pochopitelně především webináře a videokonference, které šetří účastníkům čas i náklady na cestovné. Jaké zkušenosti má Komora?

Radka V.: VK si dobře uvědomuje výhody a možnosti webinářů. Jsou především nenáročné na čas, který je pro nás všechny zásadním problémem, a cestování. Z pohodlí domova či odkudkoli můžete přes internet sledovat přednášku jako plnohodnotný nástroj získání odborných informací. Od loňského roku pracujeme na projektu zprovoznění webinářů. Již jsme některé aplikace vyzkoušeli, získali informace od fi rem, které je provozují, a dnes stojíme před podpisem objednávky. Do začátku máme připravený cyklus webinářů z oblasti rentgenologie s MVDr. Pavlem Proksem Ph.D. Tyto webináře budou pro členy zdarma.

Renáta H.: Pokrok nelze zastavit. Jde o možnost krátkých odborných sdělení, případně urgentních konferencí na různá témata bez nutnosti cestovat. Program lze za určitých okolností využít i na zasedání orgánů Komory, případně jednotlivých komisí.

Lubica N.: Webináře vidím jako dobrou možnost zúčastnit se vzdělávacích akcí bez nutnosti trávit čas cestováním.

Luboš H.: Přednášky přes internet se jeví jako moderní a perspektivní metoda sdělování informací v budoucnu. I když jsem konzervativní a mám rád osobní setkání na různých vzdělávacích akcích (vždy se mi nabízí srovnání mezi zážitkem dívat se na záznam divadla v televizi a mezi návštěvou divadla), asi nebudu této formě komunikace házet klacky pod nohy. Na druhé straně se obávám, že většina z nás dnes neřeší nedostatek informací, ale nedostatek volného času, abychom tyto informace vstřebali a zatřídili do běžné praxe. Výhodu vlastnictví takovéhoto programu vidím spíš v možnosti v rámci Komory velmi operativně reagovat na nejrůznější odborná či legislativní témata.

V příštím roce pořádá Komora veterinárních lékařů Světový veterinární kongres WVC Praha 2013. Počítá VK s jeho využitím pro vzdělávání členů Komory?

Radka V.: Světový veterinární kongres je akcí organizovanou především zahraniční komisí. Nicméně uvědomujeme si význam této události a hledáme cesty, jak na tento kongres pořádaný příští rok v Praze přilákat co nejvíce našich členů, případně uvažujeme o dalších možnostech zprostředkování informací tam prezentovaných.

Děkujeme všem – a to je pro dnešek všechno.