Příběh z Alžíru

Zdeněk Lysý

Jak mi hopsání přes švihadlo zachránilo život.

„Ále, hned za rohem,“ mávl rukou muž zákona, „asi osmdesát kilometrů na východ.“

„Aha, no to je kousek,“ mumlal jsem při rychlém shánění svršků a lékařské brašny, „že jsem se vůbec ptal…“

„Poslouchejte,“ vyhrkl jsem na pistolníka, „ne abyste toho psa zastřelil dřív, než ho vyšetřím!“

„Jasně, že ne!“ zahlaholil obr, zastrčil zbraň do pouzdra a usnul.

Za hodinu jsme dojeli do vyprahlého zaprášeného duaru (místní název pro vesnici). Jako ve všech jiných osadách, i zde nás hned obklopil houf zvědavých dětí a hubených psů.

Pomalu jsem vystoupil z auta, ušel pár kroků a očima pátral po nakažené šelmě. Psi byli klidní a ve vedru ospalí, až na malé rozjívené štěně, které se věšelo capartům na nohavice.

Střelba utichla. „Co to bylo, vy … (zaváhal jsem, protože moje francouzská ani arabská slovní zásoba neobsahovala žádnou patřičně trefnou vulgární nadávku)….. vy pomatená osobo!“

„Konám svou povinnost!“ zařval policajt. „Zabraňuji nebezpečné situaci! Chtěl jsem zastřelit vzteklého psa!“

„A který to podle vás je?“ řval jsem do protisměru. Policajt pokrčil rameny.

„Tamten?“ ukázal na štěně, které se bázlivě schovávalo za sukni jedné z dívek a vystrkovalo jen špičku čenichu.

Přišoural se k nám stařešina duáru, bosý, v dlouhém bílém hábitu, s turbanem na hlavě, střelbou naprosto nevyvedený z míry. „Jo, jo, ten pes ráno pokousal několik dětí,“ pokynul hlavou směrem ke štěněti.

„Vidíte?“ triumfoval policista a znovu se sápal po zbrani.

„Okamžitě toho nechte,“ osopil jsem se na něj. „Jdu ho vyšetřit.“

Dřepl jsem si a zavolal: „Ke mně, punťo!“ Česky zjevně nerozuměl, protože se dál schovával za jedním z usmrkánků.

Sáhl jsem do kapsy a nahmatal kousek sušenky. „Vem si!“ nabídl jsem mu. Pes, náhle osvícen prudkým návalem talentu pro slovanské jazyky, okamžitě přiběhl a jedním oblizem sušenku spořádal. To už jsem ho ale držel v náručí. Štěněti tato poloha evidentně vyhovovala a mínil pokračovat v oblizování, tentokrát mého nosu. Když jsem uhnul hlavou, nadšeně mi začal okusovat jeden prst po druhém.

„Vidíte?“ vítězně na psíka ukázal policista. „Zase kouše!“

„To kouše a ještě dlouho bude, protože mu rostou zuby,“ pohladil jsem zablešence a instinktivně si otřel ruku o kalhoty. „Ale jinak je podle mě úplně zdravý.“

Policajt znatelně posmutněl. „Víte to jistě?“

„Teď vypadá zdravě. Psi, u kterých se projevila vzteklina, vypadají jinak, to mi věřte. Za týden se tu ještě stavím a znovu ho vyšetřím.“

„Výborně, pojedu s vámi!“ Policistovi zasvítily oči touhou.

„V žádném případě!“ zařval jsem hrůzou.

Dodnes mne ve snech děsí hvízdání kulek kolem kotníků. Ještě že měl ten nešťastník tak mizernou mušku……