Veřejný prostor v posledních dnech dosti překvapivě okupuje téma umírání zvířat, konkrétně psů. Zdá se, jakoby meritum této diskuse bylo handrkování se o to, zda je správné říkat, že mrtvý pes umřel či chcípnul, popřípadě pošel.
Podle Komory veterinárních lékařů ČR však problém v terminologii neleží. Skutečným jádrem těchto polemik je totiž spíše nepochopení rozdílných vztahů ke zvířeti. Veterinární lékaři v klinické praxi dobře vědí, že pes, kočka a další domácí zvířata jsou pro jejich majitele členy rodiny – někdy nahrazují partnery, jindy kamarády, děti či vnoučata. Způsob, jakým člověk ve své mysli své zvíře vnímá, je často zcela totožný s tím, jak vnímá své blízké. Proto pes nemá mordu, ale čumáček; nekálí, nýbrž kaká; nemá řiť, nýbrž zadeček; a nechcípá, ale umírá.
Chovatelé jsou si naprosto jisti, že pes má své nálady, pocity, emoce, vrtochy. Že se uráží, raduje, zlobí. Že si rád hraje, že cítí bolest, že má strach, a že se vůbec chová stejně jako člověk. Proto jej také jako člověka chápou a přijímají. Emoce, kterou vyvolává úmrtí psa, je svou intenzitou velmi podobná emoci, kterou vyvolává smrt blízkého člověka.
Každý, kdo majitele psa upozorňuje, že jeho pes neumřel, nýbrž chcípnul, se vysmívá jeho emoci, jeho smutku. Vysmívá se vážnosti, se kterou tento člověk svého psa vnímal.
A ačkoli by se mohlo zdát, že se někteří konkrétní lidé vyslovující tento despekt mohou opřít o základní křesťanské hodnoty, které dle nich stojí na povýšenosti člověka nad zvířetem, vyjadřuje to pouze jejich neznalost. Protože jak praví Bible: „Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?“ (Kazatel 3:19-21).
