Zdeněk Lysý Veterinářský big beat
Vedení pluku, u kterého jsem sloužil, statečného lékaře degradovalo z kapitána na vojína a poslalo šupem do civilu. Sotva se za vzpurným doktorem zabouchla brána kasáren, byl jsem povolán k veliteli. Vstoupil jsem a zasalutoval. „Pohov!“ zařval na mne stopadesátikilový vazoun. „Jelikož jsme právě přišli o vojenského doktora, jmenuji vás, Lysý, zastupujícím lékařem pluku s okamžitou platností!“ „Ale já nejsem lékař, jsem veterinář!“ zakoktal jsem. „Tady čtu, že jste doktor,“ mávl velitel nějakým lejstrem. „Tak jste doktor, nebo ne?“ „No, doktor jsem, ale vete……..“ „Tak odchod a léčit!!!!!“ Pokrčil jsem rameny, vycouval z kanceláře a usilovně jsem doufal, že se bojovníci naší lidově demokratické armády těší velmi pevnému zdraví… Tou dobou však končil nováčkům základní služby přijímač, což znamenalo, že po třech měsících výcviku a šikany od mazáků byli rozděleni do jednotlivých rot, například ženijní, motostřelecké nebo zdravotní. A před nástupem do rot museli absolvovat zdravotní prohlídku. Veterinářem… Na rozdíl od mých předchozích pacientů tihle aspoň mluvili… Někdy velmi nevesele… Srdce se mi svíralo především nad inteligentními, ale fyzicky neduživými citlivými mladými muži, pro které byl první rok vojny většinou peklem na zemi. Bydlel jsem na rotě a často mne v noci budil řev opilých mazáků (vojáků), sloužících na vojně už druhý rok), kteří převraceli postele i s rozespalými bažanty (tak mazáci nazývali své mladší kolegy), vyhazovali jim věci ze skříněk a pak je nutili skládat rozházené oblečení pěkně do komínků. Z neustálé buzerace, kontrolování pořádku, skládání svršků a stavění se do řad a zákrytů začínali někteří bažanti skoro šílet… Vzpomínám si na jednoho vojína, který přišel na ošetřovnu na povinnou prohlídku. To byl těžký případ. „Svlékněte se,“ požádal jsem mladého muže. „Mohu požádat o ramínko?“ zeptal se. „Pověste si oblečení na věšák,“ navrhl jsem mu a ukázal na pár háčků, trčících ze zdi. „Prosím, půjčte mi ramínko!“ vrhl na mne vojín zoufalý pohled. „Když jinak nedáte,“ zabručel jsem a začal hledat po různých koutech ošetřovny to zatracené ramínko. Kupodivu jsem po chvíli něco vyhrabal a hoch se s očividnou úlevou začal odstrojovat. Na ramínko pověsil uniformu a košili s prádlem složil na vyšetřovací lůžko do tak dokonalého kvádru, až mne přecházel zrak. Vsadím se, že kdybych jeho „komínek“ přeměřil, všechny míry a délky by lícovaly na milimetr. Vojína jsem prohlédl a prohlásil jsem ho za schopného nastoupit do motostřelecké roty. „Můžete se obléknout, vojíne, jste ve skvělé formě,“ ukončil jsem prohlídku. „Pane doktore, vy jste si vážně ničeho nevšiml?“ zeptal se mne a neochotně se natáhl po košili. „A čeho jsem si měl všimnout?! „No toho, že mám jedno varle níž než druhé,“ upozornil mne vojín. „Děláte si ze mne legraci?“ zeptal jsem se nevěřícně. „To je přece úplně normální!“ „Normální, normální,“ protestoval nešťastně, „ale úplně asymetrické!“ Obrátil jsem oči v sloup a zavelel odchod. Rád jsem si ve službě krátil čas pozorováním výcviku nových vojáků z okna ošetřovny. A často jsem se při tom dost zasmál… Vzpomínám si, jak jeden tělesně zdatný, leč intelektuálně lehce hendikepovaný mazák učil družstvo nováčku pochod na přehlídku. Pro jistotu jsem měl v uších stetoskop, protože velitel řval na buzerplace tak hrozně, že se loupala omítka ze zdí. Vojáci stáli vyrovnáni v řadách a svobodník ze všech sil zavelel: „Všichni zvednout pravou nohu!“ A všichni zvedli pravou nohu. Svobodník začal obíhat formaci: „Tomu říkáte zákryt? Vy tam druhý zleva, nohu o pět centimetrů výš!“ Obíhal kolem a rovnal a rovnal, až byly všechny pravé nohy v zákrytu. Předklonil se, zkontroloval, zda jsou všechny nohy ve stejné výši i zespodu a zavelel: „Položit! Zvednout levou nohu!“
Netrvalo dlouho a náš politruk (profesionální voják, který dbal na čistotu politického smýšlení pluku) si všiml našeho názvu a vydedukoval, že to asi bude anglicky. Tedy ne, že by tomu rozuměl, ale věděl, že angličtina je jazyk kapitalistů, tedy nepřátel. „Co ten nápis znamená?“ pozval si nás k výslechu. „Myslíte Hang men?“ hrál náš kapelník Marcel o čas. „Ano. Co to znamená?“ „Nó….., to v podstatě znamená, jakó…….., kývající se, teda v podstatě sebou mávající nebo zmítající se muž,“ potil se Marcel. „Sebou mávající muž?“ zeptal se politruk nechápavě. „Rukou mávající muž,“ vyhrkl Marcel. „Rukou mávající muž….. vlajkou. Tedy muž mávající vlajkou,“ vypotil nakonec ze sebe. „Něco jako proletář, myslíte?“ zahleděl se politruk hloubavě na našeho baskytaristu. „Ano. Proletář. Přesně…“ oddechl si Marcel. „Ale proč je to anglicky?“ nedal politruk pokoj. Na to jsem však byl připraven zase já. Tato věta byla v těch absurdních časech velmi populární. Postavil jsem se do pozoru: „Anglicky je to proto, aby si kapitalističtí nepřátelé mohli přečíst, s kým mají tu čest! Soudruhu majore!“ A prošlo to……. Ale abych nepřeháněl. S tímto názvem a repertoárem Beatles jsme mohli koncertovat také proto, že náš praporčík z oddělení osvěty nezřízeně holdoval alkoholu. Když zjistil, že jsme uvolňování z kasáren na vesnické tancovačky, prohlásil se naším výchovným dozorcem a vedoucím kapely. Na koncertech vždycky spokojeně vypil všechny rumy a piva, které nám fanoušci posílali. Na velitelství pak hlásil, jak Proletáři vzorně reprezentují naši lidovou armádu. S kolegy z kapely jsme se jen podivovali, jak to ví, když po prvních pár písničkách již bezpečně dlel v delíriu a my ho museli schovávat pod starou dekou mezi reprobednami na náklaďáku. Hrát v kapele mne strašně bavilo a byl to kouzelný únik z hrozného monotónního světa povinné vojenské služby. Funkce zastupujícího lékaře mi však brala spoustu času, takže jsem nestíhal zkoušet nové songy a často jsem musel i vynechat koncert. Snažil jsem se přesvědčit velitele, ať mne přeloží jako učitele do poddůstojnické zdravotní školy, která u našeho pluku nedávno vznikla, abych nemusel sloužit noční služby a nepřicházel tak o možnost koncertovat s kapelou, ale nechtěl o tom ani slyšet. „Jste tady jediný doktor, tak budete léčit, odchod!!“ Asi tak. Ale pak se na mne náhle obrátilo štěstí. Na útvar nastoupil absolvent právnické fakulty JUDr Karel Novák. A to neměl dělat. Hned jsem jeho osudové chyby využil a nakráčel za velitelem. „Soudruhu veliteli, hlásím, že k pluku nastoupil další doktor a já žádám o přeložení!“ „Vy se naotravujete, Lysý,“ zamžoural na mne major, „tak mi ho sem pošlete.“ Když jsem šel za deset minut náhodou kolem velitelových dveří, ozývalo se zpoza dveří známé : „Tak jste doktor, nebo ne????“ A mnohem tišší odpověď: „Jsem, ale práv…..“ A fortissimo: „Tak odchod a léčit!“ „No jo, vojna nezná slitování,“ bručel jsem si pod vousy a bylo mi do zpěvu…… Dalšího půl roku života jsem pak s kapelou nevynechal ani jeden koncert. Naše inkognito bylo odhaleno až jednou, když jsme hráli na družební žranici našich ofi círů se sovětskými. Jeden z Rusů tam nečekaně ovládal angličtinu a zeptal se našeho politruka: „Vysvětlíš mi, soudruhu, proč se vaše vojenská kapela jmenuje Oběšenci? To mi moc bojové nepřipadá!“ „Ne, ne,“ pospíšil si politruk, „jmenují se Proletáři.“ „No to se teda nejmenují. Jmenují se Oběšenci a na tom trvám a přinesu ti slovník, soudruhu…..“ A byl konec. Na štěstí mi zbývalo pár dní do civilu, které jsem strávil pro jistotu na marodce, neboť kolega právník mne vyšetřil a diagnostikoval syfi litidu v pokročilém stadiu. Já jsem navrhoval úplavici, ale on tvrdil, že jeho diagnóza je jen malá náplast za to, do čeho jsem ho uvrtal…… |
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
