Rozhovor s kardinálem Dukou

V pražském Kongresovém centru proběhla minulý měsíc mimořádná událost nejen naší veterinární medicíny. Hostitelem světového veterinárního kongresu se poprvé v historii stala Česká republika. Zahajovací projev konference přednesl arcibiskup pražský, metropolita a primas český, kardinál Dominik Duka.

který měl soukromé hospodářství, a tak jsem s tímto světem přišel do kontaktu. Byl náročný, ale byl také krásný a jistým způsobem to bylo prostředí, které člověka formovalo k určité zodpovědnosti.

Jaký je váš vztah ke společenským zvířatům? Jste chovatelem nějakého zvířete?

Přiznám se, že chovatelem nejsem. Jednak v historické budově by to nebylo tak snadné, a pak také jsem neustále na cestách, takže myslím, že bych tím to zvíře trochu týral. Ale od dětství bylo mým velkým snem mít ne koně, ale osla, protože jako malý kluk jsem věděl, že bych na koně nevylezl. Přesto svézt se na koni se mi párkrát podařilo, ale na tažném, venkovském koni. Rovněž jsme měli kočku a králíky, kterých jsem choval značné množství, takže proto vím, co znamená chov zvířat.

Pro mnohé lidi ale také domácí mazlíček nahrazuje lidské potomstvo, protože pejsek nebo kočka někdy projevují větší závislost a větší vděčnost, než jakou lidé zažívají při výchově dětí. Myslím ale, že potřebná je určitá rozumná rovnováha, ve které jsem jako dítě vyrůstal, kdy ve zpovědním zrcadle jsme měli otázky: Netýral jsi zvířata? Nezabíjel jsi zbytečně motýly a jiný hmyz? Takže se domnívám, že je možné tímto způsobem vést jakousi výchovu a sebevýchovu týkající se tohoto tématu.

Pak to byly další špitály, které vedly dokonce řády, které byly specializované na ošetřování lidí, tedy milosrdní bratři. V devatenáctém století to byla armáda mladých žen, které vstupují do kongregací věnujících se školství, zdravotnictví a sociální péči. Těchto žen byly statisíce. Na to ještě existuje vzpomínka, protože ani za bolševismu jsme neříkali soudružko ošetřovatelko, ale sestřičko.

Toto vědomí zůstalo a Hildegarda z Bingenu nám ukazuje, že v křesťanství není postavení ženy tak okrajové jako v jiných civilizacích, jak se mnohdy mnozí domnívají.

Vím, že někdo se tomu usměje, že je to jakési ponížení toho patrona, ale když si uvědomíme, že bez světa zvířat nejsme vlastně schopni existovat, pak začneme chápat, proč máme svatého Isidora, svatého Linharta, svatého Rocha a další.

Konečně otázka, která nejvíc trápí všechny chovatele domácích zvířat. Pane kardinále, mají zvířata duši?

Zvířata určitě lidskou duši nemají, ten termín „duše“ má určitý vývoj. Například víme, že v antickém světě se rozlišovala vegetativní duše a smyslová duše, čili zvířecí a lidská duše. A myslím si, že ve smyslu psyché nemůžeme říci, že by se rovnalo psyché člověka a psyché milovaného zvířete. Ale musíme si uvědomit, že symbióza se světem zvířat je vlastně kulturní fenomén, který z velké části dělá člověka člověkem.