Stopadesáté výročí narození profesora Antonína Hrůzy

Čeněk Červený, Jaroslav Doubek

Významné osobnosti vysokého veterinárního učení v Brně

Antonín Hrůza se narodil první den roku 1865 v Plzni v rodině poštmistra. Rodina bydlela na plzeňském vlakovém nádraží. V té době využívala pošta k dopravě zásilek hojně koňské povozy. V poštovních objektech byly proto stáje s koňmi a plzeňská pošta s mnoha ustájenými koňmi byla místem, kde malý Antonín trávil spoustu času. Koně si zamiloval, lásce ke koním a zvířatům vůbec zůstal věrný po celý svůj život. Gymnaziální studium začal v Plzni (1876–1878), poté pokračoval v Mladé Boleslavi (1882) a nakonec v České Lípě (1883). Po maturitě jako osmnáctiletý odešel studovat na Vojenský zvěrolékařský institut – zvěrolékařskou školu do Vídně.

Zvěrolékařský diplom získal v dubnu 1887. Obdržel titul MVGr. (Medicinae veterinariae graduatus). V tu dobu se ještě tituly MVDr. (Medicinae veterinariae doctor) na zvěrolékařské škole ve Vídni neudělovaly (stalo se tak až od roku 1908). Během zvěrolékařského studia si zároveň odsloužil dobrovolnou vojenskou službu u jízdy v Nymburce. Krátce nato působil jako soukromý zvěrolékař v Nymburce a v Jičíně. Od roku 1888 do roku 1891 se stal městským a knížecím zvěrolékařem v Poděbradech. V únoru roku 1892 nastoupil do státní veterinární služby na místo státního veterináře v Benešově u Prahy. Zde byl zhruba tři roky a odtud byl v květnu 1895 přidělen k okresnímu hejtmanství do Domažlic. Zde působil až do roku 1919. Během těchto let měl mnoho příležitostí, které také využil, k rozvoji svých odborných (zejména na poli chovatelství) a organizačních schopností. Byla to vynikající průprava pro budoucí působení na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně.

Ve druhém desetiletí 20. století byla již řada zvěrolékařů zapojena do zlepšování metod chovatelské práce. Již dříve (koncem 19. století) patřily České země k zemím s poměrně dobře založenými a prosperujícími chovy hospodářských zvířat. Zejména se to týkalo chovů skotu a koní, výrazný posun byl i v chovech prasat a koz.

Rozvoj průmyslu a příliv obyvatel z venkova do měst vyvolávaly zvýšenou poptávku po potravinách. Chov hospodářských zvířat v Čechách výrazně vzrostl – v roce 1910 překračovaly početní stavy koní 250 tis. kusů, u skotu dosáhly téměř 3,3 mil. kusů, u prasat více než jeden milion, koz se chovalo více než 400 tis., ovcí více než 150 tis. a drůbeže asi 9,6 mil. kusů. Stát nejen podporoval zakládání chovů, ale zaměřoval se i na užitkovost. K tomu přispívaly významně odborné instituce a zájmové organizace. Podstatnou úlohu měla ve zvelebování chovatelství Zemědělská rada. Hlavní sférou práce zvěrolékařů bylo sledování nákazové situace (včetně dozoru nad pohodnictvím), kurativní činnost, zajišťování hygienického dozoru nad potravinami, dále pak dozor nad přepravou dobytka. Na venkově bylo nutné prosazovat řadu opatření pro rozvoj chovatelství, vyhlašovaných právě Zemědělskou radou. Podíl zvěrolékařů byl při tom nezastupitelný – svojí činností podstatně přispívali k zakládání zdravotně prověřených chovů hospodářských zvířat. Na tuto činnost byli dobře připraveni zvěrolékařským studiem ve Vídni. Velice se přitom uplatnili a do povědomí odborné i laické veřejnosti se zapsali profesor MVDr. Josef Taufer a státní veterináři – Josef Životský, Ondřej Doubrava, Josef Rudovský, Inocenc Horák, Václav Čech, František Hrbáček-Vrla, Josef Mareš a Jan Babor.

Ve výčtu nejzasloužilejších nesmí být opomenut zvěrolékař Antonín Hrůza. Během 24letého působení v Domažlicích úspěšně odborně ovlivňoval plemenářskou práci, hlavně v chovech skotu a koní. Jeho činnost byla inspirativní pro chovatele v celých Čechách. Antonín Hrůza se stal delegátem Zemědělské rady v Praze. Dal podnět k založení Pošumavské dobytkářské komory, která byla respektovanou institucí v Čechách, což se projevovalo i v organizování četných výstav. Antonín Hrůza organizoval i export plemenného siemenského skotu do Ruska a na Ukrajinu. Zřídil poměrně rozsáhlou pokusnou stanici, kde prováděl pestrou výzkumnou činnost. Byly to například pokusy s pěstováním píce a výrobou speciálních krmiv. Zaváděl stájovou kontrolu užitkovosti a pokusně choval a sledoval vzorové stádo prasat, sánských koz a drůbeže. Zabýval se rovněž chovem koní. V publikacích upozorňoval na úskalí chovu belgického koně u nás. Jeho názorem bylo chovat koně teplokrevného. Z Domažlic byl hned po skončení války pozván s několika dalšími kolegy k reorganizaci veterinární služby na Slovensko, kde působil v Košicích a na Podkarpatské Rusi. Jeho úkolem bylo organizovat opatření proti nákazám hospodářských zvířat, např. moru skotu a plicní nákaze, které ohrožovaly území naší republiky. Napřel úsilí i k likvidaci antraxu a vztekliny.

Již tehdy ho zaujali velmi vzácní bílí pastýřští psi, lidově zvaní čuvači. Sledoval lokality, kde byli nejstatnější. Byly to obce v Nízkých Tatrách, Slovenském rudohoří a vzácně i v Poloninských Karpatech na Podkarpatské Rusi.

V den historického data zahájení činnosti Vysoké školy zvěrolékařské v Brně (11. listopadu 1919) na shromáždění studentů a řady významných osobností naší veterinární medicíny uvedl rektor profesor MUDr. Edward Babák složení prvního propřifesorského sboru této vysoké školy. Mezi jmény profesorů se neobjevil pro obor zootechnika očekávaný MVDr. Josef Taufer. Josef Taufer byl vynikající odborník, který vyučoval i ve zvěrolékařských kurzech v roce 1919 v Praze. Podepsal však petici za umístění nové zvěrolékařské školy do Prahy, což zřejmě bylo důvodem, že nebyl do funkce profesora instalován. Nato se stal profesorem zootechniky a opakovaně rektorem na Vysoké škole zemědělské v Brně a též i zakladatelem a ředitelem významného Výzkumného ústavu zootechnického.

Prosazoval též zkoušky výkonnosti a kontrolu užitkovosti. Při posuzování zvířete zdůrazňoval nejen exteriérové vlastnosti, ale též užitkovost, odolnost proti nemocem, vůbec roli zdravotního stavu zvířat a jejich adaptabilitu k životnímu prostředí.

Na škole choval a rovněž využíval zvířata z klinik při demonstracích a výkladech specifi k exteriérových znaků. Ke zpestření výuky vyhledával i výstavy, různé hipologické akce a také exkurze do zahraničí a zde neopomněl navštívit kulturní památky, které měly vztah k chovatelství (muzea, obrazárny).

Pro zajištění výuky obou oborů, které prof. Hrůza garantoval na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně, vydal v roce 1928 pro studenty i veterinární lékaře v praxi Přehled nauky o krmivech a krmení hospodářských zvířat. Tato publikace byla velmi hodnotným studijním materiálem. Zařadil do ní i svá pozorování a výsledky pokusů, které získal během svého působení na škole i mimo školu. Kniha je doplněna dokonalým obrazovým materiálem včetně mikroskopické stavby krmiv. Pro studenty vydával ve formě skript přednášky z všeobecné zootechniky (1930). Z dalších aktivit lze například zmínit publikaci O duševnu zvířat z roku 1929.

Byl činný jako člen redakční rady časopisu Zvěrolékařský obzor. Založil a vydával (od roku 1926) měsíčník Chovatelské besedy, kde psal sdělení zaměřená na aktuální otázky v chovatelství. Působil i v redakční radě časopisu Pes a časopisu Chov hospodářských zvířat.

Byl též členem zkušební komise pro zvěrolékařské fyzikátní zkoušky v Brně a předsedou zvěrolékařského odboru Českého ústředního spolku učitelů vysokoškolských.

Profesor Hrůza vychoval celou řadu následovníků. Byli to profesor MVDr. Ing. Cyril Kučera (*1893–†1968), prof. MVDr. František Štencl (*1887–†1978), prof. MVDr. Miroslav Pařízek (*1898–†1979) a prof. MVDr. Jaroslav Kábrt (*1903– †2007). Profesor Hrůza měl četné kontakty s pracovníky v oboru v řadě zemí. Bylo to především v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Francii, Jugoslávii a Itálii. Zahraniční odborné exkurze realizoval se studenty a asistenty.

Bohatá je činnost prof. A. Hrůzy ve spoustě organizací chovatelských, jezdeckých, společenských i dobročinných. Působil jako předseda Ústředního svazu chovatelů drobných hospodářských zvířat, vykonával funkci předsedy Československé kynologické unie (byl zde i členem komise pro výzkum psa), předsedou Spolku chovatelů psů tatranských ovčáků – čuvačů. Stál u zrodu organizovaného chovu slovenských čuvačů. Byl čestným předsedou Klubu chovatelů policejních a ušlechtilých psů v Brně. V monografi i Čuvač, kterou vydal Spolek chovatelů psů tatranských ovčáckých čuvačů ve Skalici nad Svitavou, A. Hrůza v předmluvě uvádí důvody, které ho inspirovaly k napsání této knížky. Jednak to byl jeho první kontakt se psy tohoto plemene za jeho dřívějšího působení na Slovensku po skončení první světové války a jednak článek Karla Čapka uveřejněný v Lidových novinách. Karel Čapek napsal: „Řekl bych, že vyšší biologický typ společnosti a národa se projevuje ve vyšší biologické úrovni jeho domácích zvířat“. Karel Čapek také upozornil při té příležitosti v tomto článku na nebezpečí zániku plemene tatranského čuvače. Publikace Čuvač je uložena ve Zlatém fondu publikací VFU Brno. Na počest zásluh profesora Hrůzy se konaly Memoriály profesora A. Hrůzy spojené s výstavami psů. Byly to akce, které pořádal Klub chovatelů slovenských čuvačů a jež vedly ke zkvalitňování chovatelského materiálu. Tajemníkem klubu byl v určitém období syn profesora Hrůzy JUDr. Čestmír Hrůza. V souvislosti s Karlem Čapkem je zmiňována intenzivní známost Věry Hrůzové (*1901–†1979), dcery prof. Hrůzy, s tímto spisovatelem. V roce 1979 bylo potvrzeno (dochovanými Čapkovými dopisy), že ji Čapek zpodobnil v románu Krakatit jako sportovní jezdkyni princeznu Wille Hagenovou-Balttinovou, jméno zámku Zahur má být přesmyčkou příjmení Hrůza.

Byl také předsedou spolku Živa sloužícího na ochranu lidí nevinně trpících. Z aktivit tohoto spolku byl podán návrh na založení Domu útěchy v Brně (pozdější onkologický ústav). Antonín Hrůza též navrhl založení zoologické zahrady v Brně.

Profesor Hrůza reprezentoval Vysokou školu zvěrolékařskou v Brně a československou veterinární medicínu na mnoha domácích i zahraničních sjezdech, výstavách a dalších chovatelských akcích. Bylo to např. na Mezinárodním zemědělském kongresu ve Varšavě (1925), na Mezinárodním sjezdu zvěrolékařském v Londýně (1930). Zúčastnil se též Mezinárodního sjezdu chovatelů drůbeže v Belgii a jiných akcí.

Literatura

Beranová, M., Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha, Libri 2010. 430 s.

Böhm, R.: Výstava o životě a díle prof. MVGr. Antonína Hrůzy. Veterinářství, 21, 1971, 81.

Böhm, R.: III. Memoriál profesora VŠV Antonína Hrůzy. Věstník spol. vet. lék. 4, 1972, 94-95.

Brauner, P., Brauner, P. (jun): Ke 140. výročí narození prof. Hrůzy. Veterinářství, 54, 2004, 715.

Červený, Č., Doubek, J.: Kdo byl profesor MVDr. Josef Taufer. Zvěrokruh, 16, 2008 (6), 18-20.

Červený, Č., Doubek, J.: Zvěrolékaři při zvelebování chovů hospodářských zvířat u nás. Zvěrokruh, 18, 2011 (2), 20-22.

Červený, Č., Doubek, J.: Zvěrolékaři při zvelebování chovů hospodářských zvířat u nás. Zvěrokruh, 18, 2011 (3), 20-22.

Dyk, V.: Zajímavosti z vývoje pedagogiky na Vysoké škole veterinární v Brně. Veterinářství, 35, 1985, 421-423.

Hrůza, A.: Čuvač, monografie o československém národním plemeni psů. (Spolek chovatelů psů tatranských ovčáckých čuvačů, Skalice n. Svitavou.) Brno, nakl. Pokorný a spol. 1947. 47s.

Hrůza, A.: Přehled nauky o krmivech a krmení hospodářských zvířat. Brno, Vys. škola zvěrolék. 1928, 307 s.

Hrůza, A.: Kravařský skot. Zvěrolék. obzor, 27, 1934, 31-21.

Kábrt, J.: Profesor Antonín Hrůza – 110 roků od jeho narození a 25 roků od jeho úmrtí. Veterinářství, 25, 1975, 140.

Kurz, V.: Živý odkaz prof. dr. A. Hrůzy. Veterinářství, 20, 1970, 475-477.

Kurz, V.: Za V. memoriálem prof. A. Hrůzy. Veterinářství, 24, 1974, 425.

Novotný, E., Böhm, R. a kol.: 50 let vysokého veterinárního učení v Brně. Brno, Vet. fak., Sdružení rodičů a přátel VF v Brně 1968. 424 s.

Straková, E., Suchý, P.: Ústav výživy zvířat (1994- 2013). Brno, Tribun EU 2013, 95 s.

Vacek, T.: Prof. Ant. Hrůza sedmdesátníkem. Zvěrolék. obzor, 27, 1934, 461-465.

Vach, M.: MVDr. Josef Šperl. Plzeň, Lék. Sborník, Suppl. 66, 1993, 231-231.

Encyklopedie dějin města Brna.

http://www.encyklopedie.brna.cz/

Neviditelný pes (internetový deník, vychází ve spolupráci s lidovky.cz) . 29. 1. 2007.