To jsme si zas užili světa

To jsme si zas užili světa

„To jsme si zas užili světa,“ říkal v jednom dětském pořadu chlapec stejného křestního jména jako já, když hodnotil uplynulé události. Pokud se ohlédnu o týden (sedím u computeru 20. 10. a pomalu píšu tenhle článek) zpět na 17. sněm KVL, musím mu dát docela zapravdu.

pohříchu průměrných ka-várenských kvalit, před jejichž výlevy se ovšem dalo docela obstojně uniknout do přilehlých hotelových prostor.

Nutno podotknout, že mnozí tuto produkci využili i k tanci, někdo vlažně, ale někdo i ve velkém stylu – od kapely k protější zdi a zpět, o čemž jistě doma referují naši polští hosté, kteří se asi rozhodli, posíleni fotbalovým vítězstvím polské družiny, pokořit i hotelový taneční parket. Vím ale i o jiných příkladech, někteří kolegové neopustili kuloáry po celou dobu sněmu a z jednání si udělali soukromý 36hodinový maraton. Drobné skvrnky bylo nutno řešit i u výletu do Kladrub, vše se nakonec podařilo doladit k všeobecné spokojenosti.

Ale zpět od společenské stránky věci k hlavnímu sobotnímu jednání. První, co mě opravdu zamrzelo, je stále klesající počet účastníků. Přesná čísla nemám, ani jsem je nezjišťoval, ale odhadem nás bylo přítomno asi 5 % členské základny, což je žalostně málo. Pravda, sněm nebyl volební, neřešily se nijak bolavé a principiální záležitosti, byla to taková normální povinná jednoroční pracovní agenda, ale to přece není důvod na sněm nejet! V tomto ohledu bych byl velkým příznivcem přeřazení sněmovní účasti z práv člena do jeho povinností, stejně jako u volebního práva (a to nejen ve smyslu voleb v KVL…). Vím, je to utopická vize, protože pokud někdo něco dělat nechce, těžko jej k tomu nutit. Ale proč potom slýchám stále ze stejných úst slova o tom, co jste si zase na tom sněmu odhlasovali, nářky na to, že se v Komoře nadá nic změnit ani dělat, samozřejmě že všichni tito nadávači a paušalizátoři na sněmy nejezdí, natož aby se pokusili něco pro stav dělat… Navíc jsme možná byli tak trošku v očekávání verdiktu Ústavního soudu, který nakonec rozhodl o zachování povinného členství v komoře, konkrétně lékařské, kteréžto rozhodnutí si troufnu pro budoucí komorový život označit jako za téměř precedentní.

Když už jsme se tedy sjeli, uvítali jsme i hosty, z tuzemska, ze Slovenska, Polska, ba i z Bruselu za námi paní kolegyně viceprezidentka FVE zavítala. Zazněly zdravice, univerzální, nekonfliktní, mírně pochvalné a někdy i nesoudně sebechvalné, všichni řečníci ale odcházeli po úvodním bloku z jednání bez toho, že by je někdo z auditoria vyzval do křížku. A že jsem některým přítomným na očích viděl, jak je svrbí jazyk, pustit se trošku do nesouhlasných debat hlavně s kolegou Sehnalem z SVS, který se bil v prsa, jak správa logisticky zvládla vakcinační akci bluetongue. Pokud se tím myslí dodání vakcíny skoro s půlročním skluzem, její skladování na Ruzyni mezi paletami konzerv a distribuce do „kávéesek“ prostřednictvím pendlujících dodávek vzorkařských aut SVÚ, které se po skončení svozných linek točily do Prahy a zpět… Zdá se, že SVS unikla existence minimálně čtyř opravdu velkých distribučních firem v republice, které disponují dostatečným a komplením technickým zázemím včetně chladírenských kapacit k pohodlnému zvládnutí podobné činnosti, navíc na tuto svou hlavní činnost mají příslušné firmy i povolení a schválení od ÚSKVBL. Další z diskutabilních bodů pro hosty by byly i tzv. prohližitelské kurzy k posuzování zvěřiny. Jak posléze kdosi trefně přirovnal, byli jsme jako plnohodnotní odborníci postaveni na roveň Frantů kopáčů a po absolvování několikadenního školení budeme moci spolu vykonávat činnost, na kterou jsme my, veterináři bohužel museli ještě navíc studovat 11 semestrů. Nabízí se i jiný aspekt – počítejte se mnou – 100 okresů, běžně po 80 – 120 mysliveckých sdruženích, v každém dva prohližitelé, což nám dává solidních 20 tisíc lidí k proškolení. A každý za 4,5 tisíce Kč – to už se nasčítává v docela pěknou kulatou sumičku. Až jsem se jí lekl a pro jistotu si to přejel na kalkulačce, vyšla mi zase stejná paráda. Navíc jen na pět let, potom přijde asi nějaké přeškolení, zadarmo určitě nebude, a tak je nasnadě otázka – Qui bono?

Z té běžné agendy (abych se o ní také konečně zmínil) – jednoznačně pozitivně vyznělo angažmá profesionálního moderátora, ředitel ČRo Pardubice Martin Kolovratník nás provedl sněmem nadmíru elegantně. Při jednání pak byl schválen rozpočet a zachovány členské příspěvky ve stejné výši jako v letech předchozích, na další rok máme Zvěrokruh jako měsíčník (i když se zdá, že hlasy po jeho redukci minimálně ve čtvrtletník zdárně sílí), prošly i drobné a potřebné změny vnitřních řádů, o všem se určitě podrobně dočtete na jiných místech časopisu. A určitě zajímavě zní poznámka kolegy Mulbauera, že příští, do září mírně posunutý sněm, by mohl krásně zapadnout do burčákového kvasu někde na Břeclavsku. Inu, uvidíme, Karle, kéž bys byl vzat za slovo… A zcela dávám zapravdu některým diskutujícím – vzpomenu konkrétně kolegy Grejcara, Melouna a ostravského Rašku – komoru potřebujeme efektivní, pružnou, sebevědomou a výkonnou. Mnohé z těchto atributů KVL již má, pokud si to někdo nemyslí, měl by si uvědomit naprosto základní poučku: Komora je taková, jakou si ji sami uděláme. Tak do toho!

Zcela na závěr mi nezbyde, než mírně poupravit řeč mého večerníčkového jmenovce a spokojeně si povzdechnout: To jsme si zase užili sněmu! (a zlý výrostek Hugo zaplaťbůh chyběl…).

MVDr. Radovan Opršal