Antonín Holub Z kroniky profesora MVDr. Dr. tech. h. c. in m. Tomáše Vacka
Brzy po té vedl jako asistent praktická cvičení posluchačů nejen na zvěrolékařské škole, ale i na lékařské fakultě brněnské univerzity. Zakrátko na to, po nenadálé smrti prof. Edwarda Babáka, mu byla na zvěrolékařském učení svěřena odpovědnost za veterinární fyziologii. Začal vést fyziologický ústav. V roce 1925 se stal docentem, v roce 1931 profesorem mimořádným a v roce 1936 řádným. Jeho akademické působení bylo brutálně ukončeno v listopadu 1939. Koncem roku 1941 byl zatčen a v září následujícího roku krutým likvidačním režimem v koncentračním táboře umučen.
I svých pedagogických povinností se Vacek zhostil nadmíru uspokojivě. Jeho přednášky byly oblíbené. Studentům a české veterinární obci stačil dát i rozsáhlou učebnici veterinární fyziologie. Navíc již ve dvacátých letech obohatil brněnské veterinární kurikulum přednáškami z psychologie zvířat a v roce 1931 převzal po zesnulém prof. Ševčíkovi i obor dějin zvěrolékařství. V polovině třicátých let pak byl dokonce nucen po zesnulém prof. Dohnalovi přednášet fyziologii hospodářských zvířat na brněnském vysokém učení zemědělském. Po osvobození byl Vacek pietně uctěn. Z podnětu Ústřední jednoty československých veterinářů a na návrh profesorského sboru Vysoké školy veterinární schválil ministr školství a osvěty (výnosem čj. A 149, 46 V, 2 z 15. srpna 1946), aby fyziologický ústav Vysoké školy veterinární nesl na věčnou paměť jméno profesora Dr. Tomáše Vacka a aby zevním výrazem této pocty byla pamětní deska umístěná na vhodném místě. Dále byl na jeho počest zřízen pro studenty Vysoké školy veterinární a pro veterináře i fond na podporu vědecké práce v oboru Vackovy činnosti (Anon 1946a). Vacek však nebyl jen vědcem, obohacujícím poklad poznání živočišné fyziologie, u studentů uznávaným, náročným a spravedlivým učitelem či efektivním organizátorem československého veterinárního života (se zápalem pracoval jako předseda Mladé generace veterinářů a jako odpovědný předseda Ústřední jednoty československých veterinářů), ale i bystrým a na výsost objektivním pozorovatelem přediva událostí na své alma mater. O jejím životě nám zanechal pozoruhodné svědectví. V roce 1932 začal totiž psát kroniku fyziologického ústavu. Vrátil se v ní zpět, do doby založení ústavu v roce 1919. V jednotlivých letech postupoval stejně. Nejdříve zmínil důležité události ve veřejném životě a charakterizoval dění na škole. Pak se rozepsal o tom, jak se ve fyziologickém ústavu vědecky pracovalo a jak se učilo. Kronika končí rokem 1938.
Uvedl ji slovy: Zakládám tyto dějiny snad trochu opožděně. Přesto však všechny význačné události, které by mohly přispěti k charakteristice vývoje Fysiologického ústavu, budou zde zachyceny. Neboť byl jsem u kolébky tohoto ústavu, prožil s ním jeho dětský věk a pomáhal jej budovati v jeho, ne-li trvalém, tedy jistě dlouhodobém umístění. Nechť veškerá činnost Fysiologického ústavu, jeho přednostů a ostatních jeho členů slouží k povznesení české vědy a ke cti našeho národa. V Brně dne 6. ledna 1932. V posledních devíti letech, od roku 1930, se v kronice začaly opakovaně, rok co rok, objevovat záznamy o událostech, které Vacka znepokojovaly. V jednotlivých letech o nich zaznamenal následující: Rok 1930 a další byl pro vývoj celé Vysoké školy zvěrolékařské nepříznivý. Vnitřní poměry byly rozrušeny spory v profesorském sboru, které skončily v nemilých veřejných soudních sporech. Jednotlivé spory nebyly však vlastní příčinou tohoto neklidu, nýbrž byly jen výsledkem základních nedorozumění v profesorském sboru. Nelze nyní, kdy tyto spory trvají, pronášeti objektivní soud o těchto poměrech, postačí snad, když zde bude zachycena příčina všech těchto neklidných zjevů. Po smrti Babákově a po odchodu Völkrově, v době, kdy pomalu utichala první bouře na naši škole (spor Pardubského se studenty) chápali se vedení školy stávající rektoři, a to J. Bečka a K. Šulc. Směr jejich vedení školy byl jednostranný, neprozíravý a často velmi osobní. Reakcí na to bylo semknutí řady tvořené zvěrolékařskými členy sboru (Ševčík, Lenfeld, Hanslian). Jejich odpor však neměl úspěchu, neboť vedení školy mělo v rukou většinu a moc, a někteří zvěrolékařští členové sboru byli ve svých názorech a ve svém jednání nejistí (Král, Klobouk, Hrůza). Teprve noví členové sboru, kteří se připojili ke stanovisku zvěrolékařských členů sboru, přinesli těmto posilu, většinu. Nastal boj o vedení školy, o mocenské postavení, který vyvrcholil v nechutných sporech osobních. Tímto neklidem trpěl ovšem celý vývoj Vys. šk. zvěrolékařské a trpěly tím i práce členů sboru. Práce ve F. ú. byly rušeny celkem málo, neboť Vacek nebyl sám v těchto sporech zúčastněn.
V roce 1931 nebylo pozoruhodných změn. Poměry na škole byly stále velmi rozjitřené, na čemž měl hlavní podíl rektor R. Dostál svou neschopností ve vedení schůzí prof. sboru a svým osobním zaujetím k některým členům sboru. Vývoj školy byl však ztěžován i celkovou hospodářskou situací státu. Bylo nutno velmi šetřiti, zvlášt, když koncem roku dostavila se hospodářská krize. Rok 1932 nebyl zvláště příznivým pro vývoj ústavu a celé školy. Trapné poměry ve sboru vyvrcholily v několika soudních sporech, jichž ukončení se vleče téměř po několik let. Také disciplinární komise obírá se více žalobami. V základě jde o boj o mocenské postavení na škole, které dosud po mnoha let bylo v rukou skupiny, která nemohla porozuměti potřebám a požadavkům zvěrolékařských členů sboru. Nyní, když rektorství přejde do řad zvěrolékařů, přechází také k těmto většina ve sboru, a dochází tak ke srážkám, jejichž příčiny jsou zdánlivě malicherné (spor o klobouk a j.). Rektor R. Dostál svou zaujatostí a slabostí místo aby mírnil tyto třenice, je zcela v rukou svých přátel (K. Šulc, J. Bečka), kteří neodpovědně vedou jej k zásahům, které poměry jen zhoršují. Bohudík nový rektor z řad zvěrolékařských zamezí alespoň dalšímu vzrůstu tomuto neklidu. Tento neklid na škole nepřispívá ovšem ke zdárné práci na všech ústavech. K tomu ještě těžké hospodářské a fi nanční poměry celého státu zračily se i v hospodářství školy. Mimořádné dotace nebyly více povolovány, řádná dotace byla vyplácena opožděně a poslední kvartál přišel až počátkem roku 1933.
Poměry v profesorském sboru se uklidňují. Staré spory se však nevyřizují, nechává se to usnout a promlčet. Přesto několik soudních sporů KučeraŠulc je v chodu. Ve výstavbě školy se neděje nic. V roce 1935… Poměry na škole se uklidňují, byť nevyřešují. Dík rozumnému vedení nového rektora Dra Karla Macka, třenice ve sboru se zmírnily. Přispívá k tomu také jakási celková únava, nechuť a obavy před dalšími spory. Výstavba školy ustrnula. Očekávané celkové zlepšení státní situace (1936), aspoň po stránce hospodářské, se poněkud ohlásilo. Zato politické poměry světové se nově rozbouřily. Obecné zbrojení zasáhlo i nás. Poměry na V. š. zvěrolékařské se uklidnily, z jakési únavy celkové v pokračování osobních sporů. V základě staré bolesti zůstaly nevyřízeny a pochopitelně časem k nim přistoupily nové. Potrvá to nejméně celou generaci, nežli poměry se ozdraví úplně. V roce 1937… Poměry školní, které se v posledním roce zdály spěti k lepšímu, se opět značně pohoršily. Došlo k volbě rektora. Podle zvyklosti měl jím býti prof. Klobouk, anebo další nejstarší prof. Lenfeld. Rozhodnější způsob jednání prof. Lenfelda však zalekl jeho starší kolegy, kteří vyvinuli silnou agitaci ve prospěch prof. Pardubského, který také zvolen byl. Tento postup vnesl značný rozkol do profesorského sboru, který se neblaze projevil ihned na podzim, kdy při volbě komisí byli odstraněni ze všech důležitějších míst ti, kteří nevolili Pardubského. Velmi vážným zjevem byl nátlak, vykonávaný před volbou na mladší a závislejší členy sboru. Vacek, který podle nejlepšího svědomí volil Klobouka, upadl u vedoucích členů v nemilost, a trpěl tím nejen osobně, nýbrž i jeho ústav.
Rok tento (1938) byl nešťastný pro naši drahou vlast. Od jara mezinárodní poměry se horšily a vyvrcholily v mnichovském dělení Československa. Bylo ohroženo nejen Československo jako stát, nýbrž i národ sám. A snad by byly ukončeny tyto krátké dějiny tohoto ústavu. Národ přežil tuto katastrofu důstojně. Vyskytly se ovšem, jak jinak nelze, živly rušivé a rušivě zasáhli i Slováci. Nejsem ani historikem, ani politikem, a odstup časový je příliš malý, abych mohl provésti nějaký soud. Kromě porušení hranic státu a hospodářské tísně, nejvážnější byla ideologická desorientace, vedoucí k zapuzování naši mladé historie, úcty k Masarykovi a k Benešovi, legionářům, ale i k inteligenci vůbec. Jedním plodem toho byl příkaz Mšano k odstranění obrazu Masaryka a Beneše ze škol. City našeho lidu tím byly dotčeny a výnos byl pak opravován. V našem ústavě Masarykův obraz sňat nebyl. Poměry školní budily dojem latentní choroby, jež zakrývána byla tím, že bylo málo schůzí profesorských. Na podzim pak ukázal se nepěkný zjev stranického života školy v zamítnutí habilitace Höklovy z hygieny. Proti nebyly námitky, ale bílých kuliček nebylo při hlasování dosti. Jediná námitka Mackova, že Hökl „není dost zvěrolékařem“ vzbudila pochopitelně pohoršení. Ústav hospodařil skromně, uplácel dluhy… Mobilizace zastavila práci ústavu úplně. Byly činěny přípravy k ochraně inventáře před bombardováním, příp. k evakuaci. Na štěstí nedošlo k tomu. Tolik rok co rok zapisovaná svědectví přímého účastníka událostí. Bylť Vacek, jako člen profesorského sboru školy, jejich bezprostředním aktérem.
|