Úvodník – MVDr. Jan Bernardy

Odchod to byl docela spěšný, začátkem roku 1991 se začalo s účtováním úkonů zemědělské veřejnosti (do té doby byla veterinární péče bezplatná součást veterinární práce, která byla tak nějak pokryta z paušálních plateb za chovaná zvířata) a v pololetí jsme byli tzv. na dlažbě; aniž bychom si z toho dělali těžkou hlavu, neboť práce bylo víc než dost. Bez veterináře se neobešla žádná „sterilita“, měsíční kontrola zabřezávání, poporodní kontrola prasnic či průběžná kontrola nosnic a brojlerů.

Paradoxní bylo i přesvědčení, tradované v počátcích, že státní zakázka nás bude živit a ostatní bude jakýsi přivýdělek. I bez křišťálové koule bylo záhy jasné, že vývoj v oboru nebude odlišný od západních veterinárních klinik a směrování praxí na klientelu složenou převážně ze společenských zvířat. Veterinárních praxí malých zvířat přibylo jako hub po dešti, vždyť jen v Praze a okolí nebylo v době privatizace víc než desítka ošetřoven. Během dvaceti let se konjunktura ve velkých městech silně přehřála, velké praxe sužuje citelný pokles hospodářských zvířat a restrukturalizace živočišné produkce a podobně i smíšené praxe moří velká časová náročnost a malá ekonomická návratnost. S tím souvisí i stoupající věkový průměr, neboť do velkých a smíšených praxí mladí absolventi nesměřují.

Paradoxem je, že rukama či preskripcí této menšiny prochází nadpoloviční většina z ročního dvou- až třímiliardového obratu ve veterinárních léčivech a právě veterinární lékaři potravinových zvířat jsou a budou hlavními aktéry ovlivňujícími v očích veřejnosti v kauze zachování účinnosti antimikrobiálních látek i pro humánní populaci a rovněž garanty a ochránci welfare zvířat. Pokud ovšem veterinární lékaři, hájící v potu tváře každodenní chléb svou nečinností či nejednotností nenechají vytvořit normy a pravidla, která pak našemu oboru znemožní naplnit společenská očekávání. Čipování koní budiž prvním varováním.

Paradoxní je i zjištění, že malá praxe je významně rizikovější co do četnosti onemocnění a poranění než léčba velkých zvířat. Riziko zvyšuje neexistence standardů v českých praxích, které by mohly snížit nemocnost a rizikové chování, jak ukazuje srovnávací studie Královské koleje veterinárních lékařů (UK), provedená po zavedení dobrovolné kontroly standardů na vybraných pracovištích. Jedním z důvodů vyšší nemocnosti je zacházení s radiační diagnostikou, znečištění prostředí veterinárního pracoviště zbytky anestetik, přítomné alergeny, manipulace s agresivními pacienty a kadávery, sebeaplikace léčiv včetně hormonů dále negativně ovlivňují zdraví v malých praxích.

Paradoxní je i vysoká sebevražednost veterinárních lékařů, této ve společnosti preferované skupině odborníků, jak dokládá mj. novozélandská studie (i tam!). Hlavní příčinu spatřuje studie ve stresu, plynoucího z dlouhých pracovních hodin, práce na zavolání, vybalancování práce a soukromí, neočekávané zvraty situace. To se týká především veterinárních lékařů v malých a smíšených praxích. V Německu konstatují vyšší psychosociální stres u klinických veterinářů, vedoucí k častější závislosti na alkoholu. Sebevražednost je 4x vyšší než u průměru populace a 2x vyšší ve srovnání s příbuznými rizikovými skupinami, mezi které patří farmáři, lékaři, farmaceuti a dentisté. Možné vysvětlení je třeba hledat v snadnému přístupu k účinným látkám, sociální a profesní izolace, podvědomý souhlas s eutanázií jako léčebným opatřením, rostoucí očekávání klientů a fi nanční tlak.

Paradoxem lháře je, že pokud o sobě říká, že lže, buď lže, a tedy nelhal, anebo skutečně lhal, a pak mluví pravdu.

Paradoxem veterináře je, že práce, kterou si zvolil, je zvířata vyšetřovat, poutat, píchat a řezat. Svou práci si zvolil, neboť má zvířata rád.

To jsou ty paradoxy, pane Vaněk.