zajistit příjmy na další vzdělávání, obnovu a investice do praxe; zaplatit daně a ještě si nechat něco do rezervy… Ano, mé drahé svobodné povolání, jsem ti toho ještě tolik dlužen! Přes všechno žehrání jsou to právě naši pacienti a občas i jejich majitelé, kteří nás odměňují a dávají práci smysl. Oslazují hořkost neúčastí na rodinném životě a osobních zálibách, které nám zůstaly odepřeny, neboť právě a teď musíte být někde jinde; vrací nás do hry, když se nedaří a dodávají sílu pokračovat v profesi, i když se zdá být tolik snazších cest, jak si zajistit živobytí. A věřte, že nejsme sami, kdo se cítí občas jako příslušník jiného kmene uprostřed většinové populace. Na schůzce samosprávných komor zaznívalo toto téma od většiny z nich, od lékárníků, architektů, zubařů, notářů a snad ode všech. Na schůzkách a valných hromadách evropských veterinářů jsou také řešeny podobné problémy, které zažíváme i u nás; na summitu na Světovém kongresu v Praze toto téma zaznívalo také společným hlasem. Čím že to společně vynikáme a odlišujeme se, cože nás to společně trápí a vyděluje z davu? Je to právě svobodné povolání, které motivuje k práci vrátit se domů o chvíli později a ráno vstát dřív, když je toho třeba, a to povolání ne ledajaké, ale svobodné. Na rozdíl od jiných profesí se však s těmi, kterým pomáháme nabýt či udržet zdraví, nijak nemažeme; právě naopak, vysloveně jim ubližujeme! Používáme více či méně invazivní metody, fi xujeme je, bereme krev, atakujeme tkáně a tělní dutiny řádnými i mimořádnými otvory; v narkóze i bezní, v ordinaci či v přirozeném prostředí. I to patří k paradoxům profese. Proto, že se zvířaty pracujeme a známe jejich bolesti a pohodu, se stáváme v očích veřejnosti jejich advokáty. Jsme ombudsmany mnoha živočišných druhů podle své specializace, osobní odvahy a schopni vcítit se do jejich pocitů a stavů. I to patří do rozporuplné reality dnešních veterinárních lékařů, odlišné od požadavků doby, ve které starší ročníky studovaly. I to patří do pemza toho, co od nás očekává veřejnost. Očekávání jsou to leckdy rozporná, přesto jejich naplňováním společenská prestiž profese roste. Aby rostla tak, jak bychom si přáli, musíme pomáhat veřejnosti mít reálná očekávání, a také formovat směry, kterými si přejeme, aby se ubírala. Třetina klientů podle výzkumu Eurobarometru očekává, že nemocným zvířatům podáme antibiotika, čím novější a širokospektrální, tím lépe, ačkoli to odporuje zásadám opatrného použití léčiv. Musíme být proto nejen odborně na výši, ale také si osvojit komunikační dovednosti – umět laické veřejnosti obhájit své postupy a opatření podporující nejen welfare a zdraví zvířat, ale i zásady jednotného zdraví. Protože zdraví je jen jedno, ať máme pacienta jednoho, nebo celé lidstvo. Přeji každému z Vás v novém roce jen správně diagnostikované případy a také správná rozhodnutí jak u pacientů, tak v tom druhém, osobním životě.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
