Úvodník – MVDr. Jana Součková

KOMORA ANO či NE

Komora byla založena v roce 1991 jako samosprávná stavovská organizace sdružující veterinární lékaře, je právnickou osobou.

To znamená, že na nás, soukromé veterinární lékaře, se nevztahuje živnostenský zákon, ale řídíme se při výkonu povolání tzv. zvláštními předpisy. Ze zákona máme povinnost vytvořit, na sněmu schválit, a také dodržovat vnitřní řády komory. Ty si nemůžeme upravovat jen dle svého zvážení, ale musíme respektovat obecně platné zákony. Máme tak díky povinnému členství v komoře trochu více volnosti v podnikání. To je sice výhoda, ale radši bych se dočkala doby, kdy členství bude nikoliv jen výhodou, ale především ctí pro každého veterináře. To je však běh na dlouhou trať, neboť zatím všechny tíží placení příspěvků, ale nevidí žádný přínos. Proto jsem se rozhodla, že budu do každého čísla Zvěrokruhu psát krátké články rozebírající veterinární legislativu, protože si myslím, že bychom měli znát svá práva a povinnosti. Všichni jsme dostali sborníček komorových předpisů a veterinárních zákonů. Ale ruku na srdce, kdo si ho přečetl? Proto se vždy pokusím rozebrat nějakou pasáž, o které si budu myslet, že by mohla být zajímavá a potřebná.

Zákon 381/1991 Sb., část první, § 2. “Komora dbá, aby její členové vykonávali své povolání odborně, v souladu s etikou a způsobem stanoveným obecně závaznými právními předpisy a řády komory. Zaručuje odbornost svých členů, prosazuje a hájí práva a profesní, sociální a hospodářské zájmy svých členů.”

Z této citace považuji za nejdůležitější pasáž o odbornosti. Jak jsem zjistila, na toto téma se diskutuje již léta a byl to i jeden z bodů jarních seminářů. Otázka zní: “Je kontinuální vzdělávání povinnost či nutnost?” Já osobně si myslím, že vzdělávání je nutnost, ale jak je zajistit?

Nařízením nebo dobrovolně?

Samotná účast na seminářích ještě neznamená, že ze mne bude odborník. Když absolvent ukončí poslední státnici, je šťasten, že má školu za sebou a že bude konečně provozovat vysněné povolání. Jenže si musí sehnat dobré místo, potřebuje získat praxi, teorii převést v praktické zkušenosti, naučit se jednat s lidmi, nebát se….. Je toho zkrátka hodně co ho škola nenaučila, a to je chyba. Myslím, že se vzděláváním by se mělo začít již ve škole. Není totiž dostatek veterinářů – zaměstnavatelů, kteří mají zájem předávat své zkušenosti. Mnozí se v první řadě bojí konkurence a myslí jen sami na sebe. Ne každý má takové štěstí jako já, že se dostane do kolektivu, který je ochotný spolupracovat.

Ale zpátky ke vzdělávání. Dle mého názoru, jestliže chci svoji práci dělat dobře, je samozřejmostí, že se musím neustále vzdělávat a učit prakticky celý život. Jenže se musím zamyslet nad tím, jak. Co mi dají semináře? Ušetřila jsem si na jeden chirurgický seminář 2000 Kč a slavnostně na něj vyrazila.

S politováním však musím konstatovat, že jsem si vyslechla přednášky, které jsem buď znala ještě ze školy, nebo poznatky ze zahraničí, které v našich podmínkách nemohu uplatnit. Kromě osvědčení, že jsem se zúčastnila semináře a popovídání si se spolužáky, byl přínos nulový.

Závěr: Semináře jsou velmi finančně náročné, a to zejména pro začínající veterináře, ale výše ceny neodpovídá výši poznatků. Myslím, že právě zde by měla komora splnit svou zákonnou povinnost a pokusit se o pořádání vzdělávacích kursů za přijatelné ceny. Představenstvo se snaží, ale musí vědět, kterým směrem se ubírat. Proto kolegyně a kolegové: Pomozte a sdělte svůj názor, možná právě přispěje ku prospěchu nás všech.”

MVDr. Jana Součková