Opět orwelovský svět? Ne. Pouze některé představy o roli komory a systému kontinuálního profesního vzdělávání. Ve všech oblastech lidské činnosti – veterinární medicíny včetně – budou vždy vedle sebe existovat kolegové chytřejší a hloupější, líní i pilní, schopní i neschopní, nadaní i nenadaní, velkorysí i hamižní, úspěšní i neúspěšní. Většina zákazníků veterinárních praxí si bez ohledu na racionální kritéria mezi nimi vždy vybírá a bude vybírat podle osobního vztahu k tomu nebo onomu veterinárnímu lékaři, podle konvenience otevíracích hodin nebo velikosti parkoviště, podle toho nebo onoho, co se mezi lidmi povídá … … a zpravidla ti, které si zákazníci opakovaně nevyberou, mají potom čas místo praktické činnosti formulovat vize a koncepce …, chtělo by se dodat. U některých nápadů na povinné kontinuální vzdělávání, případně podepřených požadavky periodických atestací, mě silně zaráží absence praktické kalkulace. Nemám ani tak na mysli náklady komory. Organizace seminářů či specializačních či jiných zkoušek nevybočuje nákladově z rámce možné kapitoly uvnitř komorového rozpočtu. Mám na mysli počtem kolegů násobenou nákladovou stránku pro jednoho každého veterinárního lékaře; tedy vyčíslení přínosu povinného kontinuálního vzdělávání pro individuálního člena (generující potenciální nárůst obratu) versus vyčíslení jeho nákladů na povinnou participaci na vzdělávacích akcích, zmiňovaných “soustředěních“, atd.; a to ať v oblasti přímých nákladů, cestovného či ušlých výkonů po dobu účasti na vzdělávací akci. Jsem pevně přesvědčen, že tuto kalkulaci provádí a musí provádět ať již vědomě nebo podvědomě každý z nás, pokud se rozhoduje o účasti na té či oné vzdělávací akci v nabídce – a že jich v současné době není málo – a sám váží nákladovou návratnost svého kontinuálního vzdělávání s potřebami rozvoje (nebo naopak útlumu) svojí praxe, potřebami svých zákazníků a svých obvyklých pacientů. Nejsem přesvědčen, že reálně lze pozvednout úroveň výkonu praxe (ve všech různých oborech a nejrůznějších druzích požadavků zákazníků) kodifikací povinného vzdělávání a periodické licentace. Nejsem ani přesvědčen, že tímto způsobem lze zvýšit vážnost profesní asociace – komory. Bereme-li jako základní pilíře úlohy komory registraci kolegů vstupujících do profese, disciplinární záležitosti a vzdělávání, je pro mne prioritou v oblasti vzdělávání dostatečná nabídka kolegům v praxi, kteří se sami individuálně a podle svých potřeb rozhodnou, jak s touto nabídkou naloží. Druhou prioritou je zlepšení úrovně čerstvých absolventů opouštějících alma mater. Současný prů-měr reálných dovedností čerstvých absolventů, stejně jako řada jednání na toto téma, kterou jsem s VFU absolvoval, je pro mě rovněž důvodem, proč se ani zdaleka nedomnívám, že by postgraduální vzdělávání mělo být z větší části úkolem univerzity a komora by měla být garantem, který její běhy či akce naplní. Komora veterinárních lékařů po dobu své existence udržela maximálně liberální prostředí pro výkon profese. Važme si toho, že se takové prostředí doposud podařilo udržet a nepodléhejme iluzím, že správnou cestu lze všem a do všech oblastí paušálně nadiktovat shora; a prosazovat ať již zákonem nebo komorovými řády. Za většinou podobných návrhů s “velkými ň“ je obvykle dobře definované, avšak zpravidla hůře viditelné “rent seeking“ v angličtině, což se dá ne zcela přesně přeložit jako “osobní nebo skupinový zájem“. Jsem pevně přesvědčen, že maximálně liberální přístup se členům komory po celou dobu její existence vyplatil a tato cesta je správná. Aniž bych chtěl celou záležitost tímto trivializovat, je podle mého názoru jednoznačným dokladem skladba vozového parku účastníků vzdělávacích akcí. Věřte, že za posledních deset let se podstatně změnila. MVDr. K. Daniel |
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
