Úvodník – MVDr. Karel Daniel

Odhlasování povinné postgraduální praxe čerstvých absolventů sněmem je v mnoha ohledech chůze po tenkém ledu. A to tím více, že řada kolegů radikalizovaných více než trojnásobným přílivem čerstvých absolventů, než je podle demografi cké kalkulace racionální – přílivem absolventů vesměs s velmi omezenými praktickými dovednostmi, na to, aby mohli ihned po vstupu do profesního života uspokojivě zahájit samostatnou profesní kariéru – tato řada kolegů otevřeně připouští, že hlavním motivem pro podporu návrhu postgraduální praxe je faktické zamezení příchodu nových absolventů, a to alespoň na čas. Zejména těch, kteří se – především v jejich blízkosti – pokouší o samostatné působení jako nezávislé OSVČ.

Znovuzavedení povinné postgraduální praxe, konceptu opuštěného před vstupem ČR do EU, je problematické. Problematické z hlediska institucionálního; tj. budoucího udržení role Komory jako nezávislé profesní kompetentní autority odpovědné na úrovni národní i mezinárodní – zde nic nepomohou slovní hříčky, že se nejedná o bariéru pro vstup do povolání, ale pouze o zamezení samostatnému výkonu praxe. Uznání kvalifi kace je hlavní a jedinou podmínkou vstupu do praxe ve smyslu evropské směrnice. A „vydání osvědčení“ je pouze navazující administrativní akt, nikoliv další možné rozhodnutí „per se“ podmíněné splněním dalších požadavků. Po řadě let působení v profesní politice jsem přesvědčen, že není nejmenším problémem, aby roli kompetentní autority (Komory), jakmile aplikace požadavku postgraduální praxe narazí dostatečně silně na odpor na úrovni národní či mezinárodní, byla rychle přenesena na jinou instituci. Ať již SVS, MZe nebo VFU samotnou. Takto to navíc v mnoha evropských státech dnes funguje.

Na úrovni mezinárodní nedává nejmenší smysl diskriminovat vlastní absolventy, když tytéž požadavky nemohu klást na absolventy slovenské, polské a všechny ostatní pocházející z kterékoliv členské země EU. A stejně tak musím považovat za absurdní, aby český absolvent mohl vykonávat praxi bezprostředně po ukončení VFU v kterémkoliv jiném členském státě, s výjimkou státu domovského. Požadavek není zdůvodnitelný ani prakticky: 260 absolventů ročně znamená potřebu více než 500 „učebních praxí“, které koncem druhého roku po zavedení požadavku budou zaměstnávat praktikanta bez možnosti jeho samostatného výkonu činnosti ne tři týdny, ne měsíc, ale 365 dní v roce – optikou městských klinických praxí je to, obávám se, nereálné, optikou venkovské smíšené praxe, kde působím, nebo praxe hospodářských zvířat zcela nemožné.

Ale není nejspíš účelem úvodníku argumentovat s ustanoveními, které Sněm v takové či onaké podobě schválil. Byť s časovým odkladem. Dostatek argumentů snášejí právní rozbory i stanovisko Evropské komise, které jsou všechny uveřejněny na webové stránce Komory.

Pro ty z kolegů, kteří chtějí odpovídající argumenty slyšet, případně se nad nimi zamyslet.

Komora, má-li do budoucna zůstat nezávislou samosprávnou profesní organizací, nemůže diskriminovat jednu profesní skupinu na úkor dočasných výhod skupiny druhé. Nemůže volit mezi demokracií s rovnoprávností a konkrétními věcnými cíli; může volit mezi různými věcnými cíli, ale respekt demokracie, rovnoprávnosti a právního pořádku musí stát nad nimi.

Na druhé straně se však ani nelze tvářit, že demografi cký vývoj, přetlak nových absolventů a z něj vyplývající ekonomický tlak na zavedené praxe neexistuje. Diskriminační opatření a cechovní bariéry ovšem nejsou přijatelným řešením. Co by jím mohlo být? První pokus najít takové řešení byla diskuse a návrhy vycházející od předsněmovního tematického kulatého stolu.

Je určitě dobře, že téma bylo takto silně otevřeno. A způsob jakým bylo otevřeno, je minimálně velmi zřetelným signálem pro brněnskou alma mater i ostatní veterinární instituce. Zůstává na stávajícím představenstvu i na představenstvu, které vyjde z mimořádných předčasných voleb do orgánů Komory, o nichž sněm rozhodl, jakým způsobem tento signál uchopí, zpracuje a použije. Problém nadprodukce vysokoškolských absolventů a související degradace tradičních oborů nejsou problémem typicky českým ani problémem specifi cky veterinárním. Jsou důsledkem naprostého odtržení vzdělávací nabídky od ekonomicky a prakticky zdůvodnitelných mantinelů a to v celém „evropském sociálním modelu“.

Je zcela zřejmé, že předčasné volby do orgánů Komory budou volbami o tom, zda si členové přejí liberální prostor pro výkon povolání nebo zda dají přednost restriktivním prvkům, s falešnou nadějí, že by mohly být ekonomicky výhodné. Z rozhovorů a názorů radikálních protagonistů restriktivních přístupů reprezentovaných Dr. Grymem, Dr. Kučerou, Dr. Packovou a dalšími vyplývá zcela jednoznačně: využití požadavku postgraduální praxe jako brzdy přílivu čerstvých absolventů; ale i kolegů, kteří jsou okolnostmi přinuceni ke změně oblasti výkonu činnosti; povinné postgraduální vzdělávání s možností znovuzavedení atestací; standardizace výkonů a pracovišť s vymezením určitých úkonů pouze pro pracoviště určitého typu; a jeden z dalších pokusů o zavedení nějaké podoby standardních ceníků. Bylo by poctivé, kdyby se zmíněná zájmová skupina vyjádřila v tomto smyslu před volbami zcela otevřeně. Její program znamená pouze využití zdánlivě pozitivních a líbivých témat k vytvoření tlaku na posun k cechovním a korporativistickým pravidlům. A to nikoliv ve prospěch Komory a všech jejich členů, ale defi nované skupiny, působící v určité oblasti profesní činnosti.

Budou-li ale v reálné situaci požadavky na veterinární služby směřovány do takového nebo onakého pracoviště, k tomu nebo onomu veterinárnímu lékaři, o tom bohudík vždy rozhoduje a rozhodne zákazník, který za služby platí. Restriktivní přístup nepřinese ani větší tržby (některým) veterinárním lékařům, ani nezvětší celkovou sumu tržeb za veterinární služby v České republice. Může přinést pouze další rozpory mezi jednotlivými profesními skupinami veterinárních lékařů a zejména další nákladovou i administrativní zátěž pro zavedené praxe i vstupující členy.

Jsem si zcela jistý, že každý veterinární lékař ví daleko lépe, do jakého postgraduálního vzdělání investovat u sebe a u svých zaměstnanců, jaké nástroje a zařízení potřebuje k výkonu profese ve své oblasti činnosti, než mu kdy může Komora, která v tomto smyslu nenese žádné ekonomické důsledky, kdy naordinovat.

Rozhodnutí o předčasných mimořádných volbách bylo vyústěním iniciativního návrhu na odvolání představenstva vycházející od skupiny kolegů navenek reprezentované Dr. Faltou, Dr. Packovou, Dr. Špručkem a dalšími. Jestli v návrhu a výsledném rozhodnutí o mimořádných volbách hrály větší roli – podle mého názoru řešitelné – rozpory mezi volenými orgány KVL, nebo typické modely lidského chování individualit ve skupinách; které se v průběhu historie – a nejen komorové – periodicky opakují; přičemž osoby se někdy – ale ne vždy – mění; to je obrovskou otázkou. Jako komentář fi lozofi e přístupu zmíněné skupiny ke kolegům – účastníkům sněmu, si dovolím znovu parafrázi současného autora:

„Je přece všeobecně známo, že volení funkcionáři – stejně jako volení politikové – jsou ničemní, hamižní a neschopní. Že jednotliví členové – voliči – nejsou o nic méně ničemní, hamižní a neschopní, se ví už méně. A hlavně není zvykem to říkat. Protože členská základna – voliči – a jejich, ať již skutečné nebo uváděné názory, jsou zaklínadlem, na něž se pravidelně odvolává kdejaký darebák deroucí se vzhůru.

Nabízí nám změny k lepšímu? Osmdesát procent voličů bude pro. Že většina z nich neví, jaké změny konkrétně a s jakými dopady by to vůbec mohly či měly být? A nikdy to ani vědět nebude? Nevadí. Zvolení funkcionáři i politikové jsou totiž ničemní, hamižní a neschopní…“

Kdykoliv je doba neklidná, je typickým příznakem skupinového chování, že ožívají různé zájmové skupiny se snahou, aby pochopitelný neklid přerostl v něco víc. Nejčastěji v chaos. A to je hra s ohněm. Pokud oheň vypukne, shoří v něm potom všichni.

Je mým trvalým názorem, že je zapotřebí být velmi skeptický a velmi opatrný, pokud se setkáváme s líbivými aktivismy, demagogiemi a voláním „Sirén“ po vytváření „dobra“, po potřebě „vzkvétání profese“ či „programů pro ochranu zavedených praxí“, po „pozvedávání prestiže veterinárního lékaře“ a všemi podobnými klišé, s jejichž prospěšností musí jinak všichni na první pohled či poslech souhlasit. Nikomu nemohou být blízké programy a koncepce, pokud se stávají účelovým nástrojem k prosazování partikulárních zájmů.

Pro prestiž veterinární profese je obhajoba svobodného práva výkonu činnosti individuálních veterinárních lékařů daleko nejdůležitější. Tato prestiž je dána především prestiží jednotlivých veterinárních lékařů a jejich vztahy k zákazníkům, občas více ochotou rady či pomoci v době, kdy ji zákazník potřebuje a nikoliv v době ordinačních hodin, občas i rychlostí poskytnutí služby či velikostí parkoviště před ambulancí, ale jen limitně zřídka červeným diplomem, certifi kátem o absolvování povinné postgraduální praxe nebo takovým či onakým certifi kátem opravňujícím použití názvu „veterinární klinika“.

Jak tedy dál? Myslím, že by si každý z členů Komory měl jednou za čas otevřít její webovou stránku s odkazem Legislativa. Rozsah legislativních požadavků na naše povolání je nyní tak enormní, že při běžné činnosti nelze nejen vědět o všech změnách, které se oboru týkají. Natož je alespoň přečíst a navíc se jimi bezezbytku řídit. Další regulace či restrikce výkonu povolání zhruba dvoumiliardový (z pohledu parlamentu či centrálních institucí bezvýznamně malý) roční obrat v úkonových sazbách veterinární péče nenafouknou. A pokus o přerozdělování pomocí regulací uvnitř profese je rovnou cestou do neustálých konfl iktů mezi profesními skupinami.

Jak tedy dál? Ukončit zbytečné půtky a jejich čas a energii věnovat jednotnému postupu navenek. Vůči chovatelské veřejnosti, vůči škole, vůči politické reprezentaci.

Brzy po frymburském sněmu mi volal dnes již více než osmdesátiletý kolega, který stále aktivně sleduje komorové dění. Po desetiletí mě oslovuje: „Karliku“ – krátce, pochází z Třinecka.

„Karliku, co to tam v te Komoře zase dělate?“ Tak jsem se mu snažil svůj názor na věc vysvětlit.

„Vy volove musite držet dohromady!“ byla jeho odpověď. Tak Vám tuto odpověď na závěr úvodníku tlumočím.