Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Úvodník – MVDr. Martin Grym

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

V poslední době se údajně zjišťuje, že myšlenku povinného pojištění zodpovědnosti nepřijali mnozí členové KVL ČR za svou. Přestože je tato záležitost zakotvena v zákoně o Komoře veterinárních lékařů a přestože je společné smluvní pojištění KVL u Kooperativy z hlediska pojistného výrazně výhodné, argumentují mnozí tím, že jsou pojištění u jiného pojišťovacího ústavu nebo jsou v zaměstnaneckém poměru, takže pojistné hradí jejich zaměstnavatel. V některých případech existuje důvodné podezření, že veterinární lékař,

přestože je členem Komory a vykonává praxi jako osoba samostatně výdělečné činná na vlastní IČO, pojištěný není. Sám jsem se chtěl před několika lety z důvodu neprofesionálního chování jejího likvidátora od Kooperativy odpoutat a nechal jsem si vypracovat pro stejné podmínky od svého pojišťovacího makléře analýzu. Minimální navýšení pojistného u ostatních pojišťoven pro mě, jako osamoceného jedince, bylo dvojnásobné oproti pojistnému u Kooperativy, přičemž v některých případech převyšovalo i 1000 %. Zděšen těmito skutečnostmi jsem „stáhl ocas“ a poslušně se zařadil do stáda pod hromadným pojistníkem.

Celá záležitost ohledně povinného pojištění zodpovědnosti má i obecnější rysy. Souvisí s termínem „povinný“, což v souvislosti s povinným členstvím v Komoře, povinným placením fixních poplatků a povinným placením pojistného působí na svobodomyslnější povahy přinejmenším odpudivě. Dokáži si jasně představit rozjitřenou mysl vzdorujícího jedince, který zde vycítil něco povinného „odrbat“ a v klidu tvrdí, že využívá služeb jiného pojišťovacího ústavu. A co na tom, že hladový pojišťovací agent přisátý na Komoru aktivně vypátral, že pojišťovna, kterou potrefený uvádí, vůbec pojištění tohoto typu neposkytuje.

Nepatřím rozhodně mezi přátele „pojišťováků“, ostatně prvotní myšlenka tzv. pojištění rizik je jistě dílo antikrista. Při líčení nepřeberných výhod životního pojištění a úrazového pojištění pojišťovacím agentem si vždy neodpustím jízlivou poznámku, že je s nimi radost umřít, či si alespoň zlomit vaz, což ovšem mnozí jako ironii vůbec nepochopí a v klidu pokračují ve svých eskapádách. Pravdou ovšem je, že život přináší různé zvraty, které lze napravit pouze finanční částkou, které přesahuje možnosti rodinné či firemní likvidity. Další neoddiskutovatelnou pravdou je, že v případě našich soudů nelze predikovat s jistotou jakýkoli výsledek, a to i v případě, kdy je vše „zcela jasné“. Každému z nás proto při špatné konstelaci hvězd a okolností hrozí, že narazí na šílence, který se začne soudit o náhradu škody, a z jednoho uhynuvšího nebohého pejska je znenadání škoda, jako když vyhoří tovární hala. Pousmání na naší tváři však může v sardonický škleb změnit soudce, který raději vyslyší spílání postarší temperamentní přebarvené blondýny, která v panelákovém bytě chová pod umakartovou kuchyňskou linkou smečku molosů. A ta neváhá své poslední úspory vydat za právníka, který uspořádá trestnou výpravu proti „chladnokrevnému likvidátorovi bezbranných pejsků“.

Myslím si proto, že každý, kdo má všech pět pohromadě a vnímá svět kolem sebe, tato rizika nepodceňuje. Je potřeba být ve střehu. K naší profesi rizika patří. Denně se potýkáme s emocionálními výlevy našich klientů a dlužno přiznat, že mnohdy oprávněnými. Nelze se spoléhat na to, že vše děláme vlastně dobře a že spravedlnost zvítězí. Každý z nás může mít špatný den a spadnout do mixéru obvinění, žalob, vymáhání škody, stížností, posezení s čestnou radou apod.

A aspekt „povinnosti“? Proč jsme zase k něčemu nuceni? Je to další z vrtochů duchovenstva KVL, že nenechá na našich svobodných úsudcích, zda se pojistit, či nikoli? Vždyť je to naše riziko, tak co!? Tyto argumenty, ačkoli asi časté a zdánlivě logické, vycházejí z mylné představy, že Komora se má pouze starat a neomezovat. Veledůležitým úkolem Komory je však také mediální obraz veterinárního stavu, veterinářů jako celku, řekněme našeho „cechu“. Tato funkce je podmíněna tím, že své členy „rovná do řady“, umravňuje, zadává povinnosti, dává mantinely, řídí, trestá. Tím vysílá vůči veřejnosti signál, že jako zákazníci nejsou se svými zvířaty dáni na milost či nemilost arogantním floutkům, ale že duchovenstvo cechu dbá na to, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. A přestože se mohou tyto řeči zdát banální (a měly by vlastně být), není tomu tak, což kupříkladu potvrzují někteří zastánci „liberalismu“ v managementu Komory.

Jsem naprosto přesvědčen, že všichni, kteří dnes vystupují (ať už aktivně nebo pasivně) proti povinnému pojištění, se zítra budou při kupování dovolené vehementně zajímat, zda je dotyčná cestovní kancelář opravdu povinně pojištěná proti úpadku. Z liberála se najednou vyloupl konzervativec, protože najednou není v pozici toho, kdo službu poskytuje, ale kdo ji nakupuje. Inteligentní člověk posuzuje vše v souvislostech, takže vyzkoušejme chápat své postoje k různým problémům jako drobný test IQ.

MVDr. Martin Grym