Úvodník – MVDr. Martin Grym

Naopak – Komora se pere s okolním světem statečně a přiměřeně svým možnostem. Není to firma, kterou by řídil její majitel. Proto se při pohledu zvenčí často zdá, že jde o chaotické sdružení řízené šestnácti pomatenci, ale taková je prostě demokracie. Pokud se má na něčem domluvit šestnáct sobě rovných, není skluzná plocha tak hladká, jako když jeden šéf rozkazuje patnácti podřízeným.

Profesní komory nemají v dnešním světě jednoduchý život. Čím více pronikám do tajů legislativy, tím jasnější obraz situace se přede mnou vyjevuje. Náš unijní život je tristní, a přestože nejsem fanda Václava Klause, jeho teze ohledně Evropské unie se budou jednou připomínat. Je smutné, jak lehce se necháme korumpovat. Když republika 300 miliard dá a 500 jich dostane – není to skvělá věc? Pochybuji, protože těch 200 miliard rozdílu je vykoupeno oběťmi, které za tyto peníze nestojí. Když sleduji, s jakým demokratickým deficitem se v tzv. Evropě rozhoduje a jaké následky to má a bude mít do blízké i vzdálenější budoucnosti na naše životy, není to nic veselého.

Profesní komory jsou trnem v oku kde komu. Neuralgickým bodem je jejich ochranářská funkce. Zdá se, že cechovní koncept zastaral a jsme rozháněni pod heslem volné hospodářské soutěže. Vytváří se dojem, že koncový konzument bude profitovat z prolínání pracovních sil vzdělaných v oboru co do kvality velmi rozdílně. Dokonce se podařilo prosadit ideu, která hlásá, že veterinární lékař je plně připraven k samostatnému výkonu svého povolání ihned po promoci. Tak jako cechovní koncept podlehl i koncept veterinárního oboru jako oboru medicínského. Uvěřilo se, že medicína rovná se dovednosti prvního dne, že kompetentnost veterinárního lékaře lze vyjádřit seznamem úkonů.

Tento ryze technokratický a typicky bruseloidní přístup bohužel zakompo novali do svého uvažování i mnozí z nás. Není proto divu, že jsou veterinární lékaři o své kompetence neustále obíráni – přestává být totiž tak úplně jasné, v čem se vlastně liší doktor od veterinárního technika. Je smutnou pravdou, že se často snažíme spíše zdůvodňovat, proč není to či ono možné a čemu všemu by to odporovalo, než abychom jak, jeden muž hledali možnosti a cesty, jak klást evropské legislativě odpor.

Je evidentní, že EU směřuje k federalizaci a prolnutí každého s každým. Svým vizionářským okem ovšem také nahlížím, že tak jako se vše na světě vyjevuje ve stále se opakujících cyklech, zopakuje se i doba a la národní obrození 19. století a vše si zase najde svou rovnováhu. To se ale – velmi pravděpodobně – naší generace již týkat nebude.