Prostě si jen kladu otázku, kam se ztratili muži z veterinární medicíny? Podíváme-li se na studenty veteriny, kluků je tam jako šafránu a jejich početní podíl stále klesá. Při bližším zkoumání se ukáže, že studenti studující na veterině mají v naprosté většině rodové zatížení, tj. že někdo z rodiny veterinářem je. V průběhu vlastního studia zpravidla neodpadávají, a pak nastupují do praxe. Podíváme-li se na genderové zastoupení na vysokých školách obecně, většinou převládají dívky až na technické obory (tam byste jich našli asi tolik jako na veterině kluků) a ekonomické obory. Proč? Kluci od malička tíhnou k počítačům a veterina s počítači nestojí ani nepadá. Technické i ekonomické obory mají svoje specifi cké nároky, ale studium není tak časově náročné. Navíc poměrně snadno nachází uplatnění v praxi, a to i jako absolventi po stránce fi nančního ohodnocení. Proto jsou pro ně tyto obory přitažlivé. Prosadit se ve veterinární medicíně je běh na dlouhou trať – jenom vystudovat, získat dobré místo v praxi, zkušenosti, to chvíli trvá a nejde to lehce, pak možná přijde i nějaké zajímavé fi nanční ohodnocení nebo založení vlastní praxe – plán na desetiletí, pokud se někde na cestě neztratí trpělivost… Takže si myslím, že studentů na veterině není málo proto, že by je při přijímacím řízení převálcovaly ty ctižádostivé šprtky, ale proto, že pro ně tento obor není z dlouhodobé perspektivy zajímavý. A jednu perličku na závěr. Když se mě jeden z mých učitelů na střední zeptal, co půjdu studovat a já odpověděla, že veterinu, okomentoval to slovy: „No, u vás je to stejně jedno, vás bude živit manžel!“
|