Volby za mnou, mlha přede mnou!

Volby za mnou, mlha přede mnou!

Čtete nové číslo Zvěrokruhu a o volbách a jejich výsledcích už víte své. Tento komentář se ale má zamyslet nad volbami jako takovými a nad tím, jak nás ovlivňují. Všichni víme, že sami nic nezměníme, ať již jsme voličem, nebo tím zvoleným. Neúčastnit se voleb je tedy dobrovolnou zradou našich vlastních názorů a oslabením skupiny podobně smýšlejících. A skupina má, jak víme, na rozdíl od jednotlivce, větší šance a taky sílu měnit.

Při výběru, koho podpořit, vycházíme většinou z toho, k čemu se jednotliví kandidáti nebo skupiny či strany hlásí. To platí pro volby obecně. Některé skupiny voličů však mohou mít konkrétní společný zájem. Pro nás, veterinární lékaře, může být jedním z kritérií i pohled na úlohu samosprávných organizací v naší zemi. V Komoře samotné jsem se již nejednou setkal s lidmi, kteří tuto instituci odmítají a zvláště pak tu s povinným členstvím. Za dobu působení v komorových strukturách jsem se setkal jak mezi veterináři, tak mezi politiky s mnohými stoupenci zrušení profesních komor. Tito lidé si však většinou neuvědomovali, jaké to může mít následky pro společnost, ale také přímo pro ně samotné. Také proto obecně zrekapituluji dosavadní postoje na naší politické scéně.

Byla to pravice, kdo v minulosti prosadil ustavení profesních komor a podporoval samosprávnost profesních organizací. Jenže označení komora začal používat takřka kdokoliv. Tím vznikl chaos v pojmech. Ve chvíli, kdy profesní komory chtěly ke svým povinnostem přidat i nějaká práva, většinou nutná k prosazování oněch povinností, vyvolaly tím problémy. Opětovně se objevil názor, že profese nemají mít samosprávné pravomoce, a proto by je měl regulovat stát. Jenže má-li tak stát činit opravdu odborně, bude muset rozšířit řady úředníků o další odborníky a také je zaplatit. Kde budou tito lidé průběžně získávat praktické znalosti a co bude další pracovní náplní, aby byli využiti? A kde na ně získáme dost peněz?

Paradoxně se tak najednou komorám dostalo podpory od levice, která při hlasováních Parlamentu v klíčových momentech vyslyšela “hlas lidu” a dodržela, co slíbila. Jenže v tom je ten problém. Levice by komory ráda viděla především jako odborové organizace. To zase většinou nechce ani současná společnost, ani členstvo komor.

Takže nám zbývá zlatý střed. Ten osciluje od jednoho názoru ke druhému a dosud taky byl opravdovým středem, tím středem stabilizujícím a zklidňujícím. Ale jak dlouho se mohou zastánci profesních komor a povinného členství v nich opravdu spolehnout na tuto relativně malou sílu?

Všichni chceme mít kolem sebe pořádek, ale na druhé straně si demokracii představujeme jako ničím nerušené právo dělat cokoliv. To už ale není demokracie, ale anarchie. Krásně totiž zní, že práva moje končí tam, kde začínají práva mého souseda.

Proto si kladu otázky: Jaká jsou ta moje a ta jeho práva? Každý z nás ví, že pro regulérní hru musí existovat pravidla. A existují také rozhodčí s pravomocemi k udílení a prosazování sankcí. Většina z nás respektuje i to, že za nedodržování pravidel se musí zaplatit. Tak proč to stejné nechceme uznat i pro tu hru nejvyšší: životní?

Je opravdu vytvoření předpisů a nařízení omezováním osobní svobody, jak to kolem sebe často slyšíme? Nebo je tento evergreen jen pokryteckou taktikou, jak nechat vlka nažrat a kozu zachovat?

Z tohoto úhlu pohledu jsem zvědav, jak jsme si tentokrát zvolili. Dočkám se už konečně toho, že naše politická reprezentace dá definitivní zelenou samosprávnosti profesních komor? Komor s jasnými pravidly, ale také s komplexními a vymahatelnými pravomocemi?

Byli jsme u voleb a dali hlas těm správným? Nebo zase ne a budeme jen neustále nadávat?

MVDr. Petr Matušina