Vole, vole, já se úplně třepu….

Zdeněk Lysý

Další dobrodružství z africké ciziny

Na poušti byly benzínové stanice rozmístěny velmi chaoticky a vyrazit na cesty bez vody a benzínu obvykle znamenalo přivolat na sebe velmi nudné dobrodružství, sestávající s dlouhých hodin sezení ve stínu auta a čekání, kdy už, krucinál, někdo pojede kolem a vezme vás k nejbližší pumpě.

Kromě obstarání pouštního vozidla jsem také pilně pracoval na svých dorozumívacích schopnostech. Díky učebnici arabštiny své dcery (chodila do školy s místními dětmi a učila se arabsky a francouzsky) mi psaná arabština přestávala připomínat čajové lístky, rozsypané na papíře, a začínala dávat smysl. Mluvený francouzsko-arabský slang, kterým se se mnou snažili dorozumět domorodci, jsem se učil přímo v praxi metodou pokus – omyl.

Za pár týdnů už jsem se s Araby jakž takž domluvil a nepotřeboval překladatele, naopak, místní trottoire telefone mne zpopularizoval natolik, že jsem sám provázel a tlumočil přijíždějícím či projíždějícím cizincům.

Trottoire telefone neboli chodníkový telefon, jak tento jev nazývají Francouzi, byl záhadný komunikační způsob, se kterým jsem se tehdy v Africe setkal a dodnes nepochopil.

Když jsem ráno vyrážel do osady vzdálené čtyřicet kilometrů, třeba nakoupit, stačilo, abych se o tom komukoliv z místních Arabů zmínil a sotva jsem dojel do vzdáleného obchodu, přivítali mne slovy:

„Dobrý den, doktore, už vás čekáme. To jste se ještě cestou někde stavil, že vám to trvalo tak dlouho?“

A to bylo na začátku osmdesátých let, mobily neexistovaly, pouští nevedly telefonní dráty, vysílačky měli jenom vojáci… No prostě záhada. Chodníkový telefon… Díky tomuto záhadnému přenosu informací se každý cizinec, který dorazil do naší oblasti a potřeboval průvodce či překladatele, o mně brzy dozvěděl.

Provázel jsem naše i cizí experty, kteří tehdy přijížděli pomoci alžírské republice s rozvojem ekonomiky, po nádherných místech, jaké dokáže vytvořit jen severní Afrika. Prohlíželi jsme si prehistorické kresby v jeskyních, antické a středověké zříceniny, nádherné skalní útvary všeho druhu, oázy plné palem, nedozírné písečné duny Sahary…

Alžírsko bylo a jistě stále je krásná země, ale v turistických průvodcích o tom tehdy nebyla ani zmínka. A místní obyvatelé ji také příliš nepropagovali. Byli ochotni ukázat místní zajímavosti jen tomu, kdo se jim líbil. Občas mi svým chováním připomínali malé děti.

Kdykoliv jsem někam přijel se skupinou cizinců, obklopil nás dav dětí a výrostků, všichni pokřikovali, smáli se a chtěli si s námi povídat. Nedokázali pochopit, že někteří cizinci, kteří měli za úkol přivést jejich zemi „na cestu pokroku a prosperity“, neuměli francouzsky. V Alžírsku se v té době učily francouzsky děti od první třídy, což byl pozůstatek z dob, kdy bylo Alžírsko francouzskou kolonií a pro Alžířany byla francouzština natolik obvyklý dorozumívací prostředek, že vůbec nechápali, jak ji může někdo neumět.

Až se mi nad ním svíralo srdce lítostí, když jsem pozoroval, jak vztekle reaguje na mládež, která hlasitě a s posměchem opakovala jeho zkomolené výrazy.

Kvůli své jazykové nevybavenosti si brzy k domorodému obyvatelstvu vypěstoval averzi, kterou dával najevo tak, že pokaždé, když byl nucen na nějakého Araba promluvit, končil své sdělením slovem „vole“, popřípadě přitvrdil: „Co čumíš, vole…“

Pět z nás si dalo černou kávu, protože v Ažírsku tehdy dokázali za spartánských podmínek připravit tu nejlahodnější kávu na světě. Kam se na ni hrabalo italské presso!

Arabové kávu servírují do miniaturních skleniček, takže nikomu z nás jedna nestačila a chodili jsme si k baru opakovaně.

Všichni jsme si vychutnávali kávu černou, jen krajan, co měl problémy s francouzštinou, smutně hleděl do kávy s mlékem.

„Máš radši bílou kávu?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekl nakvašeně. „Objednal jsem si stejnou kávu jako vy a ten vůl,“ kývl hlavou k baristovi, „mi vždycky podá tuhle mléčnou žbryndu,“ stěžoval si nešťastně.

A jak si objednáváš?“ pídil jsem se po důvodech jeho kávového neúspěchu.

„No jak asi, prostě řeknu kafe!“

„No tak na tom není moc co zkazit,“ uznal jsem. „Víš co? Pojď si objednat ještě jednou, já půjdu s tebou.“

Došli jsme k baru a já čekal.

„Kafe, vole!“ řekl můj společník se svou typickou zdvořilostí.

Barman kývl hlavou, nalil z konvice trochu kávy a až po okraj ji dolil mlékem.

„Vidíš to?“ krajan se na mne vítězoslavně podíval. „Dělají mi to schválně!“

„Nedělají,“ zavrtěl jsem hlavou. „Dal ti kafe s mlékem, protože sis objednal kafe s mlékem.“

„No to jsem si teda…….“

„Ale ano. Víš jak se řekne káva s mlékem?“ zeptal jsem se. Zavrtěl hlavou.

„Café au lait (čti kafé o le). A ty jsi mu řekl kafe, vole. A on slyšel kafé o le. Tak ti ho dal, vo….“ Zbytek slova jsem spolkl, neb jsem slušně vychovaný člověk, ale ze všech těch volů se mi už skoro dělaly mžitky před očima.

Nedávno jsem si na toho nešťastníka vzpomněl, když jsem ve zprávách slyšel výroky našeho bývalého pana premiéra, erudovaně rozebírajícího s kolegy z vlády svou možnou účast na pohřbu Nelsona Mandely: „ ty vole, já se úplně třepu, co mi dají… ty vole, to je dálka jako prase… ty vole, kdo to zaplatí… tak to je v prdeli…“

„Tak tenhle by si v Alžírsku černou kávu taky neobjednal,“ napadlo mne a dal jsem se do smíchu.