Komentáře: Specializace určitě ano, ale je to pro velká města a kliniky. Tam specialisté určitě ano pro referované případy. Já působím v malém městě asi 18 000 obyvatel a tady musí veterinář dělat od všeho trochu, nelze se specializovat jen na jednu oblast. Je i velmi těžké nařizovat, co by měl každý veterinář měl a neměl dělat. To podle mého názoru určí trh. V každé oblasti to může být jiné. Ale co se mi nelíbí, je podnikání jen tak večer, nebo odpoledne veterinářů státní veterinární správy, kteří udělají jen vakcinace a odčervení za nízké ceny. To si mohou dovolit, když z našich daní dostanou výplatu. A pak, když mají klienti potíže, např. večer, nebo v noci, tak psa ani nevyšetří a posílají mi psy s výmluvou, že nemají potřebné vybavení a přitom jde o nějakou banalitu, kde ani to vybavení není potřeba. Jenže oni mají své pohodlí. Tak to je sprosté. Zakázal bych dělat praxi tímto způsobem jen tak napůl! Dokud se nesjednotí výuka na škole a nesníží počet studentů, absolutně nesouhlasím se zavedením povinné praxe. Je třeba si uvědomit, že jsme SOUKROMÍ lékaři…a zde je z logiky věci úvaha, že ve vlastním zájmu každého z nás je se maximálně vzdělávat…už jenom proto, že naše dosti atraktivní a náročná profese je z velké části naším velkým koníčkem či koněm, a každý z nás podle svých možnosti určitě maximálně využije velké množství dostatečných nabídek odborných seminářů, kurzů, přednášek, konferencí…, kterou se snaží i komora (klobouk dolů) nabízet….navíc je zde velké konkurenční prostředí.., které motivuje i zdravě SELEKTUJE atd…..proto pro POVINNOST nejsem….ale pro možnost. Podstatným faktorem v kvalitě veterinárních služeb není jen délka postgraduální praxe, seznam absolovovaných seminářů na stěně čekárny, nejmodernější vybavení a pozlacené kliky, ale hlavně lidský faktor – entusiasmus, zodpovědnost, svědomí, ohleduplnost, schopnost empatie a komunikace, manuální zručnost, to jest lidské vlastnosti, které se žádnými povinnými opatřeními, předpisy a kontrolami nenaučí a nezlepší. Naopak, umožní další křive už tak zdeformované společnosti 40letou komunistickou morálkou. Také považuji za důležité stanovit, co znamená ordinace, klinika, 24hodinový provoz, nebo jen služba na telefonu. Dále bych navrhoval zrušit sjezdy ve Frymburku, nebo aspoň hlasovaní na nich. Ti, co tam přijedou, nejsou reprezentativním vzorkem a není to podle mého demokratický přístup k rozhodování o věcech, které se nás týkají. Vždyť by se dalo hlasovat na internetu. Každý by měl stejnou možnost se vyjádřit. Nemohly by se konat nájezdy voličů. Je důležitější snížit počet přijatých studentů na VFU, než se snažit regulovat počet veterinárníchlékařů zavedenímpovinnépraxe. Každý veterinární lékař by měl být sám za sebe odpovědný. Každý se má neustále vzdělávat a rozvíjet se. Jsem pro to, aby výuka na škole vedla budoucí lékaře k ETICKÉMU A DIPLOMATICKÉMU CHOVÁNÍ ke klientům i svým kolegům. Jsem často svědkem arogance, vysokého sebevědomí absolventů, kteří stále mají problémy s klienty i kolegy. Je to hlavně práce s lidmi a chceme po lidech hotové peníze, tak musíme být poctiví a slušní. JINAK TO NEJDE! Dělají svými chybami pak ostudu celému stavu, to pak snižuje důvěru v naši profesi mezi lidmi. Byla bych ochotna zaměstnat absolventa za účelem zajištění postgraduální praxe, ale zatím si tuto možnost nemohu fi nančně dovolit. Musel by pracovat zdarma. Jsem výrazně proti povinnému kontinuálnímu vzdělávání, neboť povinné absolvování kurzu není zárukou vyšší odbornosti, pokud si dotyčný sám neuvědomuje potřebu se vzdělávat. Jsem pro povinnou 12měsíční praxi absolventů za jasně stanovených pravidel, organizovanou ve spolupráci VFU Brno. To, zda se zavedou praxe, není až tak důležité a asi moc situaci nezmění. Bohatě postačí regulace trhu, ale jen za podmínky, že Komora bude hlídat fair play, tj. aby např. nad garáží nevisel nápis veterinární klinika a aby v každé vísce nebyli tři „specialisté”, tak jak se to zcela běžně děje dnes a KVL zde zcela selhává. Absolventi, pro které nezbude místo na praxích, si mohou hledat práci mimo obor. Přeci na absolventy zemědělských škol taky nikdo nečeká, aby mu poskytl praxi zootechnika. Proč si naivně myslí, že jim někdo bude zajišťovat místo. Když se fakulta chová tržně, pak my taktéž. Ja som sama zamestnanec, takže sa nemožem vyjadrit k otazkam zamestanania absolventov pozitivne.
Jsem pro zavedení doporučených minimálních cen za ošetření! Je to nutné! Jsem pro zvýšení kvalifi kace MVDr., a to i důchodového věku, kteří stále ordinují. Zásadně nesouhlasím s odsuzováním veter. lékařů, kteří provozují malé veter. ordinace zároveň k jinému prac. poměru (farmaceutičtí zástupci, úřední veter. lékaři). Nevidím nic špatné na tom, chodit např. od 7 do 15.30 do zaměstnání a poté mít večer nebo o víkendu dvě hodinky denně praxi. V menších obcích je navíc málo lidí, starší stejně nemohou dojíždět do měst, takže uvítají malou praxi, a navíc většina klientů uvítá, že k veterináři může jít po pracovní době a ne si na to brát dovolenou (viz běžná provozní doba na KCHMZ VFU, kdy pohotovost s příplatkem je již od 15 hodin). 1. postgraduální praxe v trvání 6ti měsíců, zajistí si absolvent indiv., ne v rámci studia 2. člen KVL vykonává praxi jako hlavní zdroj příjmu, stanovit pravidla či případná omezení pro členy vykonávající praxi jako vedlejší činnost (státní či fi remní zaměstnanci) 3. otázka povinného kontinuálního vzdělávání – pokud chce KVL zkoušet praktické dovednosti nových členů, měla by zároveň dohlížet na odborný růst stávajících členů. Systém vzdělávání by měl být spojen s možností sankcionování v případě odborného pochybení, včetně hrozby vyloučení z KVL. Nyní nemám zaměstnance, tedy nemohu zaměstnávat absolventy. Absolvent však získáním titulu MVDr. nezískává právo být zaměstnán, zejména v současné době přebytku veterinářů, kdy není pro nové absolventy na veterinárním trhu již místo. Ohledně zaměstnávání absolventů v rámci postgraduální praxe – pokud vznikne na pracovišti potřeba zaměstnat nového lékaře, pak ano. Otázka je málo rozvedena – nepátrá po okolnostech možného zaměstnání absolventa. Ptá se obecně, zda bychom o tom uvažovali, pokud by vznikla tato potřeba nebo zda v současné době chceme někoho přijmout? Co je to atestační zkouška? Eventuálně, co předpokládá ten, kdo se ptá, že by bylo její náplní?
Pracuji na pracovičšti, které praxe poskytuje, nejsem zaměstnavatel. Mám zájem složit specializační zkoušku uznávanou i v zahraničí (DECVN). Vzhledem k úrovni veterinární medicíny v České republice, si myslím, že by bylo chybou zavádět české „specializační zkoušky”. Pokud to budou zkoušet čeští specialisté, bude to podle mého názoru krok zpět. Myslím, že by měly být určené minimální standardy jak má vypadat, které vyšetření, úkon… Tedy, že například některé zákroky je možné provádět pouze v inhalační anestezii, nebo za použití určitého vybavení apod. Praktické návyky a jejich zkoušení by byly fajn. Nicméně školu jsem končila před třemi roky naprosto neschopná klinicky vyšetřit zvíře, sestavit diferenciální diagnózy, zakanylovat zvíře… Nevím, kolik se za tři roky změnilo, ale myslím, že další zkouška nikam nepovede. Chyba není ve studentech (kteří se bifl ují kvanta nesmyslných a zastaralých fakt, šest let nemají téměř šanci se specializovat), ale v učebním plánu. Nevím, proč trestat studenty za nefungující VFU. Propagace specialistů by byla dobrá, nicméně drtivá většina našich specialistů se jimi nazvala sama, bez přezkoušení zahraničními odborníky. A propagace samozvaných specialistů povede akorát k prohloubení nedůvěry klientů ve veterináře. To že je mnoho veterinárních lékařů a málo klientů, žádná povinná postgradualní praxe nevyřeší. Myslím, že každý, kdo chce v oboru zkvalitňovat své dovednosti a služby, se musí vzdělávat, Jste si jisti, že jsou všichni současní praktici schopni předávat začinajícím kolegům alespoň částečně užitečné zkušenosti a znalosti? Jste si jisti, že by zkoušku z praktických návyků složila alespoň polovina současných praktiků?
ad 1. Povinná postgraduální praxe podle mě není primárně špatná věc, ale nejsem schopna si představit, že by v současných podmínkách fungovala. Vzhledem k tomu, že část absolventů má již nyní problém s uplatněním, neumím si představit, že by současný „veterinární trh práce” byl schopen pojmout tak velké množství absolventů. Pokud se dopředu nevyřeší, kdo a kolik studentů přijme, jak mají podmínky praxe vypadat, kdo bude těmto „praktikantům” hradit mzdu (a v jaké minimální výši) a další podrobnosti, nepřinese tato změna nic pozitivního. Pravdou je, že většina studentů nevychází ze školy s dostatečnými praktickými dovednostmi (v současném systému, který na škole funguje, není možné, aby si studenti zkusili alespoň základní úkony). Moje zkušenost ze školy je taková, že málokdo dostal během praxe možnost samostatně pod kontrolou lékaře kompletně vyšetřit pacienta, komunikovat s klienty, například sestavit anesteziologický protokol, spočítat dávkování, sám si zvíře k zákroku připravit, uspat, odoperovat…nic! Pokud se týká malých zvířat, ve většině případů jsou studenti diváky a v případě, že se hodně snaží, asistují operace, a pomáhají s pracemi, které běžně dělají veterinární technici. Většinu praktických dovedností – včetně komunikace s klienty, pak studenti (pokud jsou dostatečně uvědomělí) získávají praxemi na soukromých klinikách v průběhu studia. Zásadním problémem podle mého názoru nejsou praxe, ale počet studentů na FVL – na to navazující nemožnost získat dostatek praktických dovedností a převaha nabídky veterinárních ordinací nad poptávkou …ale to si podle mě všichni dobře uvědomují! I když „ryba smrdí od hlavy”, pro některé lidi je bohužel jednodušší uříznout jí ocas! ad 12. Vždy, když je něco povinné, svádí to k podvádění. Nemyslím si, že zúčastnit se semináře vždy musí znamenat něco si z něj odnést. Kdo se chce učit a zlepšit se, ten to dělá i dnes. Kdo nechce, nebude to dělat, ani když to bude povinné! ad 19. Dobrá práce se propaguje sama. Děkuji, že se touto problematikou konečně někdo zabývá. 🙂 bod 17 je dosti z mého pohledu kontroverzní. Není zde jasně dáno, kdo by zkoušel v jakém rozsahu. Myslím, že pokud školitel někoho přijme a dva roky by ho nechal na svém pracovišti působit, a tím pádem praxi vykonávat, tak to samo o sobě je důležitým faktorem, že na něj bude dohlížet a vést ho tak, aby veterinární činnost vykonával co nejlépe a uměl to, protože jinak by utrpěla pověst pracoviště, kde by absolvent působil, a to určitě žádný vlastník nedopustí. Za takového stavu mladého kolegu ještě na závěr přezkušovat mi přijde jako dehonestující. Co se školení veterinárních lékařů v praxi týče ,ta povinnost se školit pro mne zásadní není. Já sám se pravidelně účastním kurzů, seminářů atd. a vítám je, ale kdyby s tím povinným nařízením kolegové nesouhlasili, tak by mi to tolik nevadilo. Jako nejzásadnější, co bych přivítal, je ustanovení minimálního ceníku úkonů, který by byl závazný a jeho nedodržování významně postižitelné. Vzhledem k rozsahu komentářů budou další publikovány v následujícím čísle. Na základě ankety zpracovala |