Významné osobnosti v historii oboru zvěrolékařství v českých zemích – Theodor Kašpárek

Čeněk Červený, Jaroslav Doubek

Z cyklu vzpomínek na významné osobnosti veterinární medicíny v českých zemích, které se zasloužily o její rozvoj, připomínáme profesora MUDr. a magistra zvěrolékařství Theodora Kašpárka (*1864–†1930), a to i u příležitosti 80. výročí jeho úmrtí. (obr. 1)

Můžeme ho zařadit mezi první české vědecky pracující zvěrolékaře v patologii, bakteriologii, sérologii a veterinární hygieně. Podporoval tak sebevědomí českých zvěrolékařů s cílem založit české vysoké učení zvěrolékařské u nás. Je třeba také připomenout, že působil v letech, kdy se započali intenzivně rozvíjet průmysl i zemědělství a zvyšovala se potřeba činnosti vzdělaných zvěrolékařů ve všech směrech jejich působení a aktivního uplatnění.

Zvolil si tuto cestu s plánem využít možnost stipendijních pobytů a studovat zvěrolékařství a pracovat v oboru na vysokých školách či ústavech v zahraničí. Po získání zvěrolékařského diplomu obdržel od Ministerstva vojenství stipendium ke studiu na zvěrolékařských a zemědělských školách a státních hřebčínech v tehdejším Rakousku a také v cizině. Pobýval v Německu a Francii a tam se seznámil s řadou osobností a zvěrolékařských institucí. V rámci přiděleného stipendia též studoval intenzivně chovy koní v hřebčínech v Celle, Kisberu, Kladrubech, Bábolně a Štrasburku a navštívil vysoké školy zvěrolékařské v Drážďanech, Berlíně, Hannoveru, Mnichově, Budapešti a Alfortu. V Alfortu delší dobu pracoval u profesora Edmonda Nocarda (*1850 až †1908), ředitele tamější zvěrolékařské školy a bakteriologa. Nocard se proslavil tím, že v roce 1881 izoloval streptokoky zánětu vemene, dále i původce streptotrichózy skotu a streptokoky plicní nákazy skotu. Kašpárek pracoval i v Pasteurově ústavu. Z té doby pocházejí jeho četné publikace o zvěrolékařských školách, hřebčínech a jatkách ve Francii, Itálii, Německu a Uhrách, uveřejněné ve vídeňských Listech zvěrolékařských. V tu dobu též publikoval výsledky své experimentální práce o sarkosporidiích.

Z cest se vrátil do Vídně, kde působil na patologii u profesora Weichselbauma a ve Státním ústavu séroterapeutickém a antirabickém u profesora Paltaufa. Aby si zvýšil životní úroveň, ucházel se o místo městského lékaře ve Vídni. Místo získal a věnoval se přitom dále intenzívní vědecké činnosti. V tu dobu se v séroterapeutickém ústavu především zabýval výrobou očkovacích látek.

V roce 1898 byl doktor medicíny a magistr zvěrolékařství Th eodor Kašpárek jmenován mimořádným profesorem veterinární policie a nauky o zvířecích nákazách na české univerzitě a zároveň přednostou ústavu těchto disciplín. V roce 1899 se navíc habilitoval jako docent zvěrolékařství na Odboru zemědělství české techniky, kde působil jako externí učitel. (obr. 2)

Jako vysokoškolský učitel a vědec

Výuka zvěrolékařství byla u nás zahájena na Lékařské fakultě Karlovy univerzity v roce 1784 a na Medicínsko- chirurgickém institutu v Olomouci v roce 1804. Zde byly též později založené stolice zvěrolékařství (Praha 1795, Olomouc 1813). Lékaři měli tehdy možnost vykonávat vedle lékařské praxe i praxi zvěrolékařskou. Později, jak již vycházeli ze zvěrolékařských škol v Rakousku zvěrolékaři v dostatečném počtu, se výuka pro lékaře zužovala pouze na zvířecí nákazy. Posledním přednášejícím zvěrolékařství na Lékařské fakultě Karlovy univerzity byl Th eodor Kašpárek. Ten převzal roku 1898 po doc. Böhmovi C. k. ústav pro zvěrolékařství. Přejmenoval jej na C. k. ústav pro nauku o morech zvířecích a policii veterinářskou (obr. 4).

Tento ústav byl zřízen a vybudován ještě doc. Böhmem v soukromém domě v Kateřinské ulici č. 34 v Praze. Byl vybudován skromně a profesor Kašpárek ústav z Kateřinské ulice záhy přestěhoval a přebudoval v dokonalý vědecký ústav Na Kozačce č. 3., na Královských Vinohradech v Praze. Ústav zde působil dlouhá léta a stal se známým centrem veterinárních věd u nás, později pod názvem Ústřední státní veterinární ústav. Dnes zde sídlí Městská veterinární správa Praha a Inspektorát pro Prahu-východ středočeské Krajské veterinární správy.

Ústav za doby působení profesora Kašpárka sloužil jako vědecké centrum českých zvěrolékařů, což umožnilo rozvíjet českou veterinární vědu a shromažďovat zvěrolékařskou literaturu, byť začátky byly nesnadné. Umožňoval našim zvěrolékařům, lékařům a vědeckým pracovníkům ve své vlasti pracovat na disertacích a dalších vědeckých publikacích, organizoval odborné kurzy pro veterináře i lékaře v češtině. Na základě zde zpracovávaných disertací dosáhli například doktoráty zvěrolékaři Taufer v Bernu, Pfaff , Guba a Hruška ve Vídni.

Byl častým přispivatelem do u nás formující se odborné veterinární literatury a velkým popularizátorem vědeckých poznatků mezi zvěrolékaři i lékaři. Kašpárek sám publikoval řadu prací v domácím i zahraničním tisku.

Jsou to publikace z počátku jeho odborné činnosti, které se týkají psychiatrie a neurologie, i práce týkající se parazitologie, nákaz a očkování, sérologické práce včetně prací experimentálních. Pozdějšími tématy byly zootechnika a zoohygiena. Zajímavé jsou i jeho poznatky ze zahraničních cest a pobytů. Některé jeho práce i jeho spolupracovníků z ústavu byly uveřejněné též v zahraničních odborných časopisech. Jsou citovány například i v monografi i světoznámých internistů Hutyry a Marka ze zvěrolékařské školy v Budapešti. Z jeho posledních prací to byly učebnice pro posluchače zemědělského inženýrství: Porodnictví zvířat domácích a Hygiena zvířat domácích. Zvláštní zásluhy získal vydáním první české stručné příručky o prohlídce masa (obr. 5).

Hned na úvodních stránkách autor prezentoval 10 tabulek, ve kterých jsou soustředěny základní údaje o plemenících domácích zvířat, době říje, délce a kalendáři březosti a o vývoji embryí domácích zvířat. V textu jsou kapitoly o ovulaci a oplození, včetně anatomie a fyziologie pohlavního ústrojí a placentace. Autor popisuje důležité momenty při porodu, jeho fáze a možné komplikace a jejich řešení, popřípadě i léčbu. Na závěr popisuje a vysvětluje specifi ky reprodukce a porodnictví u jednotlivých druhů domácích zvířat, komplikace při porodech a poporodní onemocnění. Kniha je psaná srozumitelně a její grafi cká úprava a obrazová dokumentace je na velmi dobré úrovni. Pro zajímavost – teprve další knihou s porodnickou tematikou u nás byla učebnice určená studentům zvěrolékařství a zvěrolékařům s názvem Porodnictví z pera profesora Emila Přibyla, která vyšla až v roce 1937.

V roce 1922 vydala Zemská jednota společenstev řezníků a uzenářů velmi potřebnou publikaci z oboru veterinárního dozoru s názvem Prohlídka masa. Jejím autorem je opět profesor Kašpárek. Tato útlá knížka byla určena podle autora „všem o hygienu masa se zajímajícím“. Obzvláštní zásluhu má autor v tom, že to byla první jateční prohlídka vydaná v knižní podobě u nás. Sám autor však v předmluvě této knížečky uvádí, že již v roce 1910 u příležitosti kurzů pořádaných pro zřízence zdravotní a potravní policie sám vydal tiskem své stručné přednášky o prohlídce masa.

Text v roce 1922 vydané publikaci je utříděn do osmi statí. Úvodní stať je formulována jako cíl a účel prohlídky masa, dále následuje popis částí těla a ústrojí jatečných zvířat a taktéž jejich popis. Kniha udává způsob vyšetřování a známky zdraví zvířat, pojednává i o porážení, řemeslném zpracování jatečných zvířat, o metodách vyšetřování poražených zvířat a o nemocech jatečných zvířat. Popisuje možné změny na mase a výrobcích z masa v tržnicích a v konzervách. Přes polovinu obsahu knihy věnoval autor vyšetřovacím metodám poražených zvířat a popisu nemocí a uvádí i změny na mase. V těchto statích se zaměřil na chorobné změny místní a také na změny způsobené nakažlivými chorobami, na otravy krve (sepse) a nemoci způsobené parazity. Nakažlivé choroby popsal a roztřídil na hlášením povinné a hlášením nepovinné. Popisuje i možné nepříjemné pachy a chuti masa poražených zvířat a vlastnosti masa ze zvířat vyhublých a uhynulých.

Tento obor přednášel a garantoval dlouhá léta na Českém vysokém učení technickém v Praze. Knihu sepsal jako příručku pro odborníky, kteří se chtějí v této disciplíně orientovat a vědomosti uplatňovat v dalším výzkumu a praxi. Podle autora je určena především zvěrolékařům a lékařům, jimž česká literatura na tomto poli dosud chyběla. Je určena i pro obory potravinářství, lesnictví a zemědělské stavitelství. Ve všech těchto oborech byla a je i dodnes nutná znalost hygieny zvířat (zoohygieny) a zdravovědy. Otázky a problémy hygieny zvířat úzce souvisejí se zdravým a kvalitním chovem hospodářského zvířectva. Kniha byla vydána v roce 1926 a je sepsána na 335 stranách a vybavena téměř stovkou názorných obrázků. Úvodní kapitola pojednává o dějinách této nauky a jejím uplatnění.

Autor zde obšírně podává poznatky o půdě, její struktuře, teplotě, chemickém složení, mikroorganismech a nemocech šířících se z půdy. Odborně rozebírá hygienické parametry týkající se vody, vzduchu, povětrnosti a klimatu.

Rozebírá hygienu plemenitby a odchovu mláďat, vykládá podstatu nakažení zvířat, metody dezinfekce, popisuje odolnost zvířat, ochranné očkování a upozorňuje na prevenci, přičemž vehementně prosazuje profylaktická opatření. Kniha je na svoji dobu velmi dobře uspořádaná a osvědčila se i jako učebnice, v češtině první svého druhu, pro vysokoškolské studenty (obr. 10, 11).

někteří mladí kolegové, jak vzpomíná profesor Cyril Kučera, mu vytýkali, že publikoval často i v cizích jazycích a působil v zahraničí a měl těsné kontakty s Vídní. Však zde studoval, dlouho působil a jeho manželkou byla Vídeňačka. Ta však velice rychle do českého prostředí vrostla. Také Kašpárek, ačkoliv měl možnost uplatnit se dobře v cizině, si zvolil Čechy, neboť byl upřímným Čechem. Byl velmi aktivní v členství a také řízení ve zvěrolékařských spolcích. Často zde diskutoval a přednášel na téma zřízení samostatné zvěrolékařské školy v Čechách (obr. 12, 13).

Ve snaze o zřízení vysokého učení zvěrolékařského v českých zemích v jazyce českém, a to v Praze ještě za Rakouska-Uherska, vystupoval profesor Kašpárek rozhodně a vytrvale. Přidal se na stranu dalších, jako byl poslanec MUDr. Jan Dvořák (*1849–†1915), člen Nejvyšší zdravotní rady, dále MVDr. Josef Taufer (*1869–†1940) a zvěrolékař Václav Kotlář (*1871–†1914), poslanec Říšské rady ve Vídni.

U vedoucích činitelů a zakladatelů Vysoké školy zvěrolékařské v Brně však pro svůj postoj vybudovat zvěrolékařskou školu v Praze, podobně jako MVDr. Taufer, nebyl oblíben a k budování brněnské školy a zapojení do výuky pozván nebyl. Podle jeho žáka a asistenta z doby jeho působení na pražské české technice Cyrila Kučery to bylo ke škodě věci, neboť byl vynikající odborník a organizátor. Byl však proto vybrán Ministerstvem školství a národní osvěty do komise, která měla za úkol pečovat a dohlížet na personální zajištění a věcné vybavení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Byla to komise, ve které působil například zvěrolékař Inocenc Horák, zemský inspektor pro chov na Moravě, zvěrolékař Robert Mráz- -Marek (*1879, datum úmrtí neznáme), předseda Spolku českých zvěrolékařů, později od roku 1920 první prezident Komory českých zvěrolékařů profesor MUDr. Karel Weigner (*1874–†1937), přednosta Anatomického ústavu lékařské fakulty v Praze a další. Komise pracovala za předsednictví zdravotního rady docenta MUDr. Otakara Srdínka.

Byl to i prof. Dr. techn., PhDr. Jaroslav Just, který se stal v Kašpárkově ústavu profesorem a měl být jeho nástupcem. Předčasně však (v roce 1928) zemřel. Profesor Kašpárek vychoval i významného zootechnika prof. MUDr. RTDr. Františka Bílka, vynikajícího odborníka, mimo jiné i budovatele chovu kladrubských koní. Na ústavu zpracoval habilitaci z oboru včelařství i docent A. Schönfeld. Z ústavu vzešel také již zmíněný Cyril Kučera, v letech 1925–1939 přednosta Ústavu pro nauku o krmení a zootechniku hospodářských zvířat na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Profesor Kašpárek organizoval řadu přednášek a školicích kurzů jak pro zvěrolékaře, tak lékaře. Tyto pokračovací kurzy byly iniciovány i v rámci aktivit nově vzniklého Spolku českých zvěrolékařů. Také poskytoval prostory zvěrolékařského ústavu Na Kozačce.

Tento ústav byl u nás pro české země téměř vysokou školou v malém, kde se úspěšně pracovalo a publikovalo, a to hlavně v době, kdy české vysoké učení zvěrolékařské neexistovalo. Vzhledem k tomu, že profesor Kašpárek byl lékař i zvěrolékař, byl pojítkem mezi těmito blízkými obory a svou činností stvrzoval realitu jedné medicíny a pravdivost hesla: „Una sanitas, una medicina“ a hesla: „Sanitas animalium pro salute homini“.

Ze vzpomínek jeho žáků a spolupracovníků se dovídáme, že byl velmi přísný – k ostatním i k sobě. U lidí laxních nebyl oblíben. Znal světové jazyky, takže poznal téměř všechny světadíly a publikoval v českých i zahraničních vědeckých časopisech. Ještě v době Rakouska-Uherska byl vyznamenán za svou práci Řádem železné koruny a záhy po vzniku československého státu byl jmenován (13. června 1919) plukovníkem-lékařem Čs. armády. U příležitosti 80. výročí jeho smrti s vděčností za vykonanou práci pro české zvěrolékařství vzpomíná česká obec veterinární.